Hazardní hraní si obvykle představíme zahalené dýmem v temném koutě hospody. Reálně ale dnes vypadá jinak a hlavně – je tišší. Přesunulo se zčásti do onlinu, takže místo blikajících krabic svítí na displejích mobilů v obývacích, kancelářích nebo metru.

„S hazardní hrou se v posledních dvanácti měsících setkalo téměř 60 procent dospělých Čechů a rizikové chování se týká zhruba dvou procent populace,“ říká ředitel Institutu pro regulaci hazardních her (IPRH) Jan Řehola. I proto pod jeho organizací vznikl projekt Zodpovědné hraní, který se snaží pomoci lidem udržet nad hazardním hraním kontrolu.

„Závislost na hraní, na rozdíl od alkoholu nebo drog, nemění vědomí. To znamená, že u něj nejsou vidět změny v chování. Závislý dokáže poměrně dlouhou dobu skrývat závislost před svým okolím, které si ho proto často všimne až ve chvíli, kdy člověk omezuje běžné aktivity a začínají potíže s penězi,“ říká psycholog Ladislav Csémy, který se výzkumem závislosti na hazardu zabývá v Národním ústavu duševního zdraví.

Podle Viktora Mravčíka, lékaře a ředitele výzkumu ve společnosti Podané ruce, která pomáhá lidem se závislostmi, navíc hazardní hraní potenciálně zasahuje všechny vrstvy společnosti. „To, že ohrožuje jen některé skupiny, je mýtus, i když vyšší predispozici mívají mladí muži a hráči online her,“ říká. Další rizika podle něj přináší svět počítačových her, ve kterém hrají roli například takzvané lootboxy, tedy balíčky náhodných odměn. „To může v mladých lidech budovat vzorce podobné hazardnímu hraní,“ dodává Mravčík.

Institut pro regulaci hazardních her na rostoucí rizika reaguje systémově. Sdružuje 36 subjektů – ať už provozovatele her nebo autorizované certifikační firmy – a pokrývá tím přes 95 procent legálního trhu. Tedy registrované a státem kontrolované provozovatele. „Zájem státu i provozovatelů je shodný: nechceme nelegální nabídku, účast mladistvých ani praní špinavých peněz,“ dodává Řehola. Proto členové společně prosazují například i kodex odpovědné reklamy, aby marketing nebyl agresivní a necílil na zranitelné.

Přibližně 800 tisíc Čechů přitom hraje u nelegálních provozovatelů. 400 tisíc to přiznává, dalších 400 tisíc zůstává v nejistotě, zda hráli u legálních provozovatelů. Uvádí to nezávislá studie sociologa Roberta Klobuckého, působícího ve slovenském Sociologickém ústavu, kterou publikuje v letošním vydání Černé knihy nelegálního hazardu.

Podle něj navíc polovina z tohoto množství ani neví, jestli kasino, kde hrají, má českou licenci. „Tito lidé jsou vystaveni prostředí bez jakékoli ochrany, limitů či kontroly,“ dodává Klobucký. A IPRH k tomu přidává i vlastní čísla: podle jeho listopadové zprávy působí na českém území legálně 27 provozovatelů hazardních her, české hráče však zároveň oslovuje 1 113 nelegálních značek.

Zájem o nelegální weby dokládá i analýza vyhledávání na internetu – tři nejpopulárnější nelegální značky jsou v Česku hledány více než 111 tisíckrát během jediného měsíce. Zmíněná zpráva institutu také uvádí, že zájem o nelegální hazard je obrovský. Pouze prostřednictvím vyhledávače Google se nelegální weby v Česku hledají až milionkrát měsíčně.

S podporou Institutu pro regulaci hazardních her proto vznikl mimo jiné již zmíněný program Zodpovědné hraní, který propojuje byznys, stát a odborníky – adiktology, psychology i ekonomy – se společným cílem: zvyšovat prevenci a snižovat rizika pro hráče i jejich blízké. Projekt například vytvořil mapu pomoci, která zahrnuje síť 84 poradenských center. Díky jeho podpoře je také 24 hodin denně, sedm dní v týdnu k dispozici linka pomoci pro hráče i jejich rodiny. „Poté, co se kontakty na linku objevily přímo na webech legálních provozovatelů her, vzrostl počet žádostí o pomoc o stovky procent,“ říká Řehola.

„Podstatou každé závislosti je ztráta kontroly nad svým vlastním chováním. U hazardních her to platí stejně, závislí lidé si nemohou pomoci a vůle nestačí,“ vysvětluje psycholog Ladislav Csémy. Protože to u hazardu okolí dlouho nepozná, je podle Jana Řeholy o to důležitější prevence a posílení kontroly hráče nad vlastním chováním.

V praxi to znamená například finanční a časové limity pro hraní, možnost dočasného sebevyloučení takzvaným panic buttonem až na 48 hodin i jednotný rejstřík vyloučených osob, který jim zavře cestu ke hře napříč celým legálním trhem.

Zkušenost je přitom jasná: když se jen utáhnou šrouby a hazard se plošně zakáže, lidé odcházejí k nelegálním variantám. Podle Jana Řeholy to pak hráče tlačí do šedé zóny bez limitů a ochrany, kde navíc stát přichází o peníze.

Unikátní českou inovací, na které se rovněž podílí institut, je IRIS – matematický model, který s pomocí umělé inteligence v reálném čase vyhodnocuje chování hráče a hledá první markery rizikového hraní. Je výjimečný tím, že kombinuje anonymizovaná data všech čtyř největších legálních provozovatelů, takže vidí jednoho hráče napříč trhem „v celé šíři“. Když se ukáže, že se někomu začíná hraní vymykat kontrole, systém ho upozorní, doporučí nastavit limity, případně nasměruje na odborníka.

„Hazard se nikdy nesmí stát cestou k řešení finančních potíží. Každý hráč by si měl dopředu stanovit částku, kterou je ochoten zaplatit, a nepřekračovat ji,“ dodává Řehola.

O problematice hazardního hraní uspořádal Institut pro regulaci hazardních her v listopadu 2025 v Praze dvě akce: Mezinárodní konferenci k hazardnímu hraní a konferenci Praha jako srdce zodpovědného hraní. Tématem letošního ročníku byla mezinárodní spolupráce v boji proti černému trhu a efektivní ochrana hráčů. Akcí se zúčastnili i odborníci z USA, Velké Británie, Francie a dalších zemí.