Pro někoho je pořádná túra výšlap na Sněžku, pro jiné několikatýdenní pouť do Compostely. Petr Kosek má však o putování úplně jiné představy. Během své práce ve Spojených státech propadl horolezení a následně jej zlákala Pacifická hřebenovka a další extrémní traily, jejichž překonání zabere několik měsíců. Kosek na nich dobyl pouště, vysoké hory i hluboké lesy. Jako vůbec první Čech si připsal zdolání takzvané Triple Crown, tedy tří nejznámějších dálkových tras v Americe. Na nich každý den ušel 30 až 50 kilometrů, součet všech ušlapaných kilometrů je pak bezmála 13 tisíc kilometrů.

Vydat se na takový podnik vyžaduje důkladnou přípravu a také náležité vybavení. Zapomeňte na velké krosny, kotníkové pohorky a velké stany. Aby byl schopen zdolat tratě s dostatečnou rychlostí, musí chodit nalehko. Proto Petr Kosek řeší na svých cestách každý gram, každou kalorii a někdy i každou minutu.

Nalehko však není jen styl, s jakým se na své cesty vydává. Pod projektem Nalehko.com informuje o dálkových trasách a prodává i vyrábí na dálkové trasy nezbytné vybavení, u kterého máte pocit, jako byste se oblékali do ultravýkonné pavučinky.

Proč si Petr Kosek večer strká snídani do spacáku? Jaké je dostat se do stavu, kdy má člověk jen sebe, cestu a žádné jiné myšlenky? A jak vypadá opravdu špatný den na cestě? Na to všechno Petr Kosek odpovídá v rozhovoru pro CzechCrunch.

Prozraďte mi, byl jste veden k vysokým výkonům již od mala?
U nás doma se vždy hodně sportovalo. Každý den se něco dělalo. Běhání, běžky, nohejbal, tenis, pin-pong… Ale já byl věčně nemocný, trávil jsem spoustu času po léčebnách a nemocnicích. Pak jsem začal jezdit na kole a docela mě to chytlo. Během pár let se mi podařilo odjet i nějaký ten etapák za českou reprezentaci a pohyb mě hrozně bavil.

Jak jste se dostal k dálkovým trailům?
Vystudoval jsem vysokou v Liberci – zpracování kovů a plastů. To mě zaujalo natolik, že jsem si udělal doktorát v metalurgickém oboru a dostal nabídku pracovat ve Státech. Tehdy mě chytlo lezení a deset let jsme lezli. V Kalifornii a Yosemitech mám přelezené všechny big wally. Ale pak už toho bylo nějak moc. Po jednom pádu jsem se docela polámal, a tak jsem si řekl, že začnu sportovat o něco víc poklidněji a nebudu pořád jen bojovat o život. Začal jsem chodit. S mou tehdejší přítelkyní jsme se někdy v roce 2010 dozvěděli, že existuje Pacifická hřebenovka. A tak jsme se vydali v roce 2012 na cestu, pět měsíců sami v horách.

Tehdy jste objevil krásu pochodů v lehkém režimu?
Tehdy jsem zjistil, že takovou štreku nejde dát s třicetikilovým batohem a snažit se každý den nachodit desítky kilometrů. V té době tady nikdo nevěděl, co takové pochody jsou. Vlastně nikdo ve světě to moc nevěděl. Byl jen jeden tištěný průvodce a rukou dělané mapy. Zjistil jsem, že základ je mít lehký batoh, aby byl člověk schopen ujít 30 až 50 kilometrů každý den. Tak jsem si koupil prvních pár lehkých kousků v Americe a uvědomil si, že na zádech můžu mít pět až šest kilo vybavení a letět jako vítr. Pacifickou hřebenovku jsme tedy přešli jako první Češi celou za jednu sezónu, tedy sto třicet tři dní.

Jak jste to skloubil s prací?
Tehdy jsem byl v Česku, kde jsem dělal technologa v automobilovém průmyslu. Naštěstí jsem měl naprosto skvělého šéfa. Když jsem mu dával výpověď, řekl mi, že až se vrátím, mám se mu přihlásit a zase něco vymyslíme. A skutečně: když jsem se vrátil, dostal jsem lepší pozici, lepší projekt a lepší peníze. Navíc jsme se domluvili, že tam budu dva roky a pak se zase vyvětrám. Takže se to opakovalo, takhle jsem dal výpověď třikrát.

Proč je dálkové chození tak populární právě ve Spojených státech?
Superdlouhé treky tam mají silnou tradici. Je to dáno přístupem k práci a životu. Pracovní nasazení je vysoké, ale zároveň si uvědomují, že je potřeba i odpočívat. Proto mají vytvořenou hustou síť scénických tras, jež vedou mezi velkými městy, okolo kterých je ale naprosto nedotknutá příroda, naprostá divočina. Tyhle trasy jim po náročné práci slouží k tomu, aby si pořádně odpočinuli.

Co všechno trasy nabízejí?
Na Pacifické hřebenovce se prochází úplnými pouštěmi, jako je Mohavská poušť, jedna z těch nejkrásnějších. Následně jde člověk přes pohoří Sierra Nevada, kde je sedlo vysoké čtyři tisíce metrů. Prochází krásné hluboké lesy v Oregonu a nádherné kaskádové pohoří tvořené řetězcem sopek pokrytými sněhem. Každý den se tak člověk těší na to, co uvidí. Samozřejmě se do toho počítají i zvířata. V pouštích to jsou chřestýši, v horách medvědi, na severu losi, vlci.

První trasu jste šel se svou tehdejší přítelkyní. Jinak chodíte sám?
Pacifickou hřebenovku jsem šel s tehdejší přítelkyní, Stezku kontinentálního rozvodí (CDT) s manželkou jako takovou svatební cestu. A Apalačskou stezku jsem šel sám, protože jsme doma měli jednoletou dceru. Tehdy jsem se zakousl a řekl si, že místo šesti až deseti měsíců, kdy se tahle stezka běžně chodí, to dám za tři měsíce. A nějak jsem nevěřil, že by to někdo byl ochotný a schopný dát se mnou, tak jsem vyrazil sám. Startoval jsem koncem února ještě do zimy, sněhu bylo po kolena a do toho hodně sněhových bouří. Bylo však potřeba každý den ujít spousty kilometrů, ideálně padesát.

Není nebezpečné absolvovat takovou trasu úplně sám?
Bylo tam pár dní, které se mi úplně nelíbily. Byl jsem strašně unavený, na hranici halucinací, ale to se stalo za tu dobu jen dvakrát. Bylo to samozřejmě o vůli, ale já to mám svým způsobem rád. Pro mě to musí být fyzická i psychická výzva, ale také zážitek.

Nestýskalo se vám?
Moc. I proto jsem to tak hnal. Když jsem byl na hranici fyzických sil, řekl jsem si, že chci stihnout první narozeniny dcery, a tak není šance to ani o den natáhnout a musím stihnout letadlo. Všechno bylo bez rezervy.

Když si nastavíte tak brutální tempo, je prostor se kochat, nebo jde jen o výkon?
Já docela dost plánuju, a tak mám vše pečlivě dopředu připravené, co se týče kilometráže nebo zásobování. Lidi si myslí, že jsem otrokem plánu, ale on mi ve skutečnosti dává časové okno mít zábavu a furt se vejít tak, abych to stihl. Když se mi někde líbí, zastavím se tam, užiju si to, zaplavu si, pokochám se, schrupnu si. Někdo mě pozve k sobě na návštěvu, tak omrknu dům. A díky tomu, že mám plán, přesně vím, jak pak musím zabrat, abych vše stihl.

Jak vypadá plánování každého dne na několik měsíců dopředu?
Na téměř všechny tyhle cesty už dneska existují docela dobří průvodci s rozepsanými kilometrážemi a zásobovacími městy. Dál je tu pár blogů autorů, o kterých se ví, že jsou v tomhle dobří, takže se na jejich rady a zápisky dá spolehnout, protože jsou pečliví. Udělám si podle toho všeho plán – kolik je mezi městy kilometrů, kolik jídla bude potřeba… a abych mohl jít nalehko, musím přesně vědět, jaké mě čekají podmínky. Takže procházím klimatická data a vím, jaké budou noční a denní teploty, jaké budou teploty v horách. Na to si přesně naladím výbavu a nemusím nosit nic extra, „pro jistotu“.

Jak to funguje se zásobováním?
Nejdřív se podívám na zásobovací místa, abych věděl, kam vlastně jít a jestli se tam dá něco nakoupit. Když to neklapne, musím jít první den do obchoďáku v Americe a rozeslat si po cestě balíčky s jídlem. Takhle si pak ještě rozděluji mapy a průvodce, abych netáhl balík papírů, a ty si rozesílám na pošty na trase.

Kolik kilogramů váš batoh váží, když se vydáváte na cestu?
Na Apalačské stezce, kdy jsem s sebou měl i zimní vybavení, měl 5,1 kilogramu. K tomu ještě přijde tři až pět kilo jídla a vody.

Jak to máte s botami?
Mám lehké, běžecké boty, které jsou pohodlné, takže jdu buď v nich, nebo bosky. Náhradní boty nenosím.

Takže vysoké, kotníkové pohorky nevedete?
Nevedu. Dokud jsem chodil v pohorkách, míval jsem potíže s kotníky. Člověk v nich cítí, že se dotkl země, ale už neví, že má špatný došlap. S běžeckými botami problémy zmizely. Když se podíváte, kudy se běhají horské maratony, tak to je daleko těžší terén, než kudy chodí turisté, a také se to běhá v běžeckých botách. Utažená noha ve vysokých pohorkách je špatně. Význam mají, když dva roky sedíte u počítače, nehýbete se a najednou se rozhodnete vyrazit do Rumunska na hory s třicetikilovým batohem na zádech. Pak jsou pohorky potřeba, aby člověk došel bez zranění vůbec na autobus.

Jak je to se samotným oblečením? Kolik kusů nosíte?
Mívám nějaká merino trika, jedno krátké, jedno dlouhé a jedno spací do spacáku spolu s merino spodkami a ponožkami. To mi zároveň funguje jako záložní oblečení, když je nejhůř. Pak jedna mikina, jedna nepromokavá bunda, jedna péřovka na večer, troje ponožky, abych to mohl točit, a jedny nepromokavé ponožky.

Praček po cestě asi moc nepotkáte.
Merino materiál je skvělý i v tom, že v něm člověk tolik nepáchne.

Ani od kouře?
Pro mě je zásadní princip nezanechávat po sobě žádné stopy. Mám rád, když po mně ta trasa zůstane stejně divoká i pro ostatní. Realita je taková, že když je někde ohniště, jsou v něm i odpadky, okolo jsou vyšlapané takzvané social trails a všechno je ořezané a spálené. Proto ohně nerozdělávám, vařím na kapalném lihu, což je zase daleko lehčí systém než třeba plynová kartuš.

Takže gramáž řešíte skutečně do posledního detailu?
Ano, úplně ve všem. I u jídla. V batohu můžu mít deset tisíc kilokalorií ve váze čtyř, ale i dvou kilogramů. Tuky v sobě nesou zhruba třikrát víc energie, takže primárně nosím burákové máslo, semínka a olivový olej.

Kolik kalorií za jeden den přijmete a spálíte?
Než najede metabolismus, jsou to vždy dva tisíce kilokalorií, takže takový standard. Po deseti dnech se to ale začne postupně zvedat až na zhruba pět tisíc kilokalorií, které spálím a potřebuju je do sebe i dostat, abych denně ušel těch 30 až 50 kilometrů. Vím, že když jsou nějaké delší úseky bez přístupu k jídlu, jsem schopen srazit příjem třeba na 4 200 kilokalorií, pak se ale musím na jeden den zastavit někde ve městě a tam se dojíst.

Hlavní pravidlo je nemít hlad. Ale důležitá je i efektivita. Pokud chci být rychlý, nemůžu ráno hodinu vařit snídani a bourat kemp, sušit a balit. Takže snídani ani nevařím, ale mám flašku s širokým hrdlem, do které nasypu instantní vločkovou kaši, přidám oříšky, sušené ovoce, zaliju to vodou a hodím na noc k sobě do spacáku, kde se to osm hodin fermentuje. Výživově to je vydatnější, než kdybych to povařil. Ráno pak vypiju vlažnou kaši během balení, neřeším žádné mytí nádobí a další zdržování. A 20 minut od vzbuzení vycházím.

Co bývá nejčastěji čára přes rozpočet?
Určitě počasí. To se pak dějí věci, kdy mě čeká třídenní přechod nějakého exponovaného horského hřebene a vidím, že za dva dny má přijít sněhová bouře a budou lítat blesky. Pak má člověk dvě možnosti: buď zůstane ve městě a ztratí několik dní, anebo moje řešení, kdy se rychle dozásobím a podívám se, kolik času mi zabere hřeben oběhnout. Je to dvakrát šedesát kilometrů, tak se zakousnu a oběhnu ho.

Mluvil jste o halucinacích a špatných dnech. Nastala někdy situace, kdy jste si říkal, že už je to hodně špatné?
Neměli jsme nic vyloženě extrémního. Ano, byl jeden den při naší cestě s manželkou, kdy jsme měli v Coloradu skoro ve čtyřech tisících metrů na výběr buď traverzovat dlouhý lavinový svah se dvěma metry sněhu, nebo sejít dolů do údolí a brodit se rozvodněnými řekami. Když mi žena ve druhé řece málem uplavala, řekli jsme si, že bychom si mohli dát pár dní pauzu a nechat to trochu vychladnout. Ale dobré bylo, že mi nikdy neřekla, že na to kašle. Řekla třeba, že chce den volna ve městě, aby se hodila do klidu, je totiž spíš kavárenský typ.

Ale přesto s vámi do něčeho takového šla. To vás musí mít hodně ráda.
Ta cesta byl vlastně její nápad. Sama se na to dokonce i připravila. Začala trénovat, běhala, cvičila CrossFit, aby se dostala do kondice.

Někde jsem četl, že jste během cesty dokonce počali vaši dceru a dali jí prostřední jméno Mia, jako Made in America. To je pravda?
Musím přiznat, že to není úplně z mé hlavy, že jsem tuhle zkratku už někde chytil. Nemám rád cizí jména, ale tohle se nabízelo. Navíc jsem pak zjistil, že Mia je i zkrácenina pro jméno Maria, což je jméno mé maminky.

Máte naopak nějaký moment z cest, na který vzpomínáte opravdu rád?
Takových momentů je hodně. Ale nejkrásnější na tom všem je vždy to, že člověk má cíl a zná cestu. Spousta lidí v životě nějaký cíl má, ale cestu k němu nezná. A pak je na tomhle typu cestování taky skvělé, že člověk úplně vypne a utlumí přemýšlení nad zbytečnými věcmi. U mě to nastává tak po čtrnácti dnech, kdy frekvence přemýšlení začne jít dolů. Pak najednou jen jdete a jste. Nic jiného. A to je zážitek. Člověk se dostává do své přirozenosti, do toho, co jsme, ale rychlost doby nás z toho vytrhla. Lidé říkají, že si můžou přemýšlet o důležitých věcech a třeba si srovnat život v hlavě, ale u mě to tak není. Já přemýšlet přestanu.

Jak je pak pro vás náročné naskočit zpátky do reality?
Pro mě tolik ne. Asi jsem schopný přepínat, ale jsou lidi, které to úplně semele. Vím, že jsem schopný se o sebe postarat a dělat věci, které mě baví, a tak jsem v klidu a není ten návrat takový šok.

Jak osamělé ty vaše poutě jsou? Kolik na cestě potkáte lidí?
U Pacifické hřebenovky to už moc o samotě není. Je to masovka a dá se říct, že člověk jde pořád v nějaké skupince. Ale třeba Stezku kontinentálního rozvodí může jít člověk jako solitér a o to jsou pak setkání cennější. Často jsou to moc krásná setkání. Každý, kdo tam vyrazí, se musel svým způsobem na půl roku vymanit ze systému. Prodat byt, ukončit školu, dát výpověď v práci, a to už je samo o sobě zajímavé.

Přijde vám, že takových lidí je stále víc? A logicky s tím roste i zájem o cestování nalehko, když to bez toho nejde? Třeba i u nás?
My náš web píšeme deset let, promítáme po festivalech, děláme promo dlouhým trasám a mezitím to neskutečně narostlo. K tomu přidejme covid, kdy lidé zjistili, že jejich dosavadní život je totálně nejistý, ale když vyrazí ven, všechno je v jejich moci. Takže zájem roste, jak prozrazují čísla na webu, ale i nárůst našeho byznysu.

Jak moc je tohle dálkové chození návykové?
Hodně. Teď máme dvě děti, takže chodíme málo, ale jednou za dva roky potřebuju říct manželce „promiň, ale musím se jít na měsíc projít“.

Manželka to možná pochopí, ale co šéf?
Když je někdo v něčem dobrý, může dát výpověď, jít túru a pak si práci zase znova najde. Pokud člověk do práce jen dochází, aby si na konci měsíce odnesl výplatu, tak chápu, že se bojí dát výpověď. Neužitečným lidem se práce hledá těžko. Zatím mi ale nikdo, komu jsem doporučil dát výpověď a jít, nevynadal, že to byla špatná rada. Jedny dveře se možná zavřou, ale na druhé straně se otevřou další. A většinou je to dobrá volba, byť to rozhodování je vždy velmi těžké.

Vy sám už tohle rozhodování dělat nemusíte, protože máte vlastní byznys. Co všechno dnes projekt Nalehko vlastně zahrnuje?
Začal v roce 2011 jako blog a web o ultralehkém vybavení a dálkových pochodech. Když jsem viděl, že píšeme o něčem, co se u nás nedalo sehnat, začal jsem vybavení dovážet od amerických a japonských značek, ale to pořád bylo při práci. Pak už jsem nabalil Petra s Vaškem a otevřeli jsme libereckou prodejnu, rok nato i prodejnu v Praze. A rozjeli jsme výrobu vlastního vybavení.

Jak náročné je takové vybavení navrhovat a vyrábět?
Strašně. Lidé mají představu, že seženeme materiál, ušijeme prototyp a za měsíc prodáváme. Ale ve skutečnosti už výběr materiálu zabere hrozně moc času, protože se špatně hledají dodavatelé. Pak se udělá prototyp, ten se půl roku nosí a testuje. Když se zjistí, že to funguje, objedná se dostatečné množství materiálu pro výrobu. Navíc si vzhledem k ceně nemůže člověk moc vyskakovat s barevnou preferencí. Na materiál se čeká zase třeba tři čtvrtě roku, a ještě je nutné najít v Čechách dílnu, která z takových materiálů umí šít.

Co všechno pod značkou Nalehko dnes nabízíte?
Máme vlastní bundy, merino trika se stříbrnou úpravou, lehké mikiny, kalhoty a sukně a teď připravujeme ještě další věci.

Jak se vaše výrobky liší od jiných značek?
Tím, že jsou stavěné přímo na ultralight, který je pro ostatní stále trochu okrajový, a tak mu nepodřizují úplně vše. My ano. Naše oblečení nabízí extrémně nízkou váhu, vysokou funkčnost a také životnost. Ty materiály jsou extrémně drahé, a pokud by se to prohnalo velkou firmou a přičetly se marže, stálo by to dvoj- až trojnásobek toho, co nabízíme my. Navíc je pro nás důležité, že to vyrábíme tady, v Čechách, a omezujeme tím pohyb zboží různě po světě.

Jaké jste měli minulý rok obraty?
V loňském roce se pohybovaly v desítkách milionů korun.

Máte nějakou byznysovou a cestovatelskou metu, kterých byste chtěl dosáhnout?
Cestovatelské sny určitě mám, jen teď musíme chvilku počkat, než povyrostou děti. Takže se teď soustředím hlavně na běhání. Chtěl bych si například zaběhnout nějakou pěknou americkou stomíli.

Z byznysového hlediska bych byl rád, kdyby Nalehko bylo vnímáno jako brand, který lidem pomáhá být u toho, když chtějí v životě něco změnit, něco si dokázat nebo splnit. A aby se vědělo, že my člověka vybavíme, pomůžeme mu a poradíme. Také bych chtěl, aby se nám podařilo víc rozjet výrobu a my si mohli určovat, kde a jak se věci budou vyrábět.