Devět z deseti levných 3D tiskáren je z Číny aneb Peking sází na technologii pro průmysl i armádu

Čínský průmyslový vzestup už dávno není omezen jen na levnou výrobu. Peking systematicky buduje pozici v technologiích, které mají rozhodovat o podobě budoucího průmyslu. Jedním z méně sledovaných, ale o to důležitějších oborů je aditivní výroba neboli 3D tisk, na kterou se zaměřuje nová studie projektu Sinopsis, který se zabývá analýzou Číny.

Na rozdíl od jiných odvětví, ve kterých Čína získává dominantní postavení, jako je elektromobilita nebo obnovitelné zdroje, nejde u 3D tisku jen o ukrojení si z existujícího trhu. Aditivní výroba má přímé uplatnění v celé řadě dalších oborů – od letectví a energetiky přes medicínu až po obranný průmysl – a stojí tak v srdci některých klíčových výrobních a inovačních aktivit.

Význam 3D tisku spočívá už v samotném principu výroby. Zatímco konvenční obrábění pracuje s odebíráním materiálu a odlévání či vstřikování spoléhá na výrobní formy, aditivní výroba vytváří produkty a jejich součásti přímo podle digitálního modelu vrstvu po vrstvě. Jeden stroj tak může vyrábět velmi rozdílné komponenty bez nové výrobní linky, rychle přecházet od prototypu k finálnímu dílu a současně vytvářet složité geometrie či vnitřní struktury, které jsou konvenčními metodami obtížně realizovatelné.

Aditivní výroba stále více propojuje průmysl se světem softwaru. Klíčovou hodnotu už nepředstavuje pouze samotné zařízení, ale také digitální modely, materiálová data a přesné nastavení výrobního procesu. Díky tomu lze výrobky vyvíjet rychleji a výrobu pružněji přizpůsobovat, zároveň však roste význam ochrany duševního vlastnictví, kybernetické bezpečnosti a závislosti na dodavatelském ekosystému.

3D tisk jako součást čínské průmyslové a bezpečnostní strategie

Čína význam aditivní výroby rozpoznala relativně záhy. Výzkum se začal rozvíjet už v 90. letech a zpočátku byl soustředěn do úzkého okruhu předních technických univerzit a výzkumných pracovišť. Domácí kapacity přitom posilovalo i získávání zahraničních technologií, které čínské instituce následně přizpůsobovaly a začleňovaly do vlastního průmyslového rozvoje. Z původně akademického oboru se tak 3D tisk postupně posunul mezi technologie spojované s modernizací výroby a technologickou soběstačností.

V roce 2015 jej iniciativa Made in China 2025 výslovně zařadila mezi technologie inteligentní výroby a ve stejném roce vznikl první samostatný národní plán pro aditivní výrobu. Další plán na roky 2017–2020 už ukázal, že Pekingu nejde jen o několik úspěšných výrobců tiskáren. Cílem bylo vytvořit celý ekosystém od materiálů, výrobních procesů a softwaru až po klíčové komponenty, samotná zařízení, standardizaci a certifikaci. Dokument zároveň otevřeně požadoval využití aditivní výroby v letectví, kosmonautice, lodním a jaderném průmyslu a urychlení vývoje vojensky i civilně využitelných technologií.

Právě zde se 3D tisk potkává s čínskou politikou vojensko-civilní fúze. Ta má propojit civilní výzkum, univerzity a soukromé podniky s potřebami obranného sektoru. Hranice mezi civilním a vojenským využitím je u aditivní výroby přirozeně tenká: stejný postup lze použít pro lékařský implantát, automobilovou součástku, raketový motor nebo díl vojenského dronu.

Sektor navíc vyrůstá v prostředí mimořádně silné průmyslové podpory. Podle OECD dostávaly čínské firmy v letech 2005–2024 v průměru třikrát až osmkrát vyšší podporu než podniky v zemích OECD. Údaje se netýkají specificky 3D tisku, takový systém subvencí, levnějšího financování a dalších nástrojů ale pomáhá strategickým odvětvím rychle získávat rozsah, který by čistě tržní cestou vznikal podstatně pomaleji.

Od stolní tiskárny na bitevní pole

Výsledky této průmyslové politiky jsou už dobře viditelné. Podle čínského ministerstva průmyslu vzrostla velikost domácího odvětví aditivní výroby z 20,8 miliardy jüanů v roce 2021 na 70 miliard jüanů v roce 2025. V sektoru působí přes dva tisíce specializovaných firem a do roku 2030 chce Čína jeho objem více než zdvojnásobit na 150 miliard jüanů, tedy na necelý půl bilion korun.

Čína je aktivní i v technologicky náročnějších segmentech aditivní výroby, včetně kovového 3D tisku, kde působí firmy jako Bright Laser Technologies (BLT). Nejvýraznější převahu ale získala na levnějším konci trhu. Čínští výrobci v roce 2025 představovali více než 90 procent všech celosvětově dodaných 3D tiskáren v kategorii pod 2 500 dolarů (zhruba 54 tisíc korun). Samotný Bambu Lab získal 37procentní podíl a spolu s Creality, Elegoo či Anycubic patří mezi značky, které dnes určují podobu spotřebitelského a stále více i profesionálního desktopového tisku.

S rozmachem čínského 3D tisku se rychle rozvíjí i jeho využití v obranném sektoru. Čínský obranný koncern Norinco založil vlastní centrum aditivní výroby už v roce 2015 a jeho vedoucí firma Beifang Hengli sama popisovala 3D tisk jako nástroj nejprve rozvíjený pro zbrojní výrobu a následně přenášený do civilního sektoru. Její nový závod v Siung-anu dnes nabízí technologie současně pro obranný, letecký, kosmický i automobilový průmysl.

Čínská armáda mezitím testuje schopnosti, které jsou pro válku možná ještě důležitější než samotná výroba komplikovaných součástek: možnost vyrábět náhradní díly přímo v místě použití. Čínské ministerstvo obrany letos popsalo případ jednotky, která po poškození dronu součástku naskenovala, vytvořila digitální model a vytiskla náhradu přímo v poli. Čínský výrobce leteckých motorů zase otestoval mikroturbínový motor, u něhož 3D tisk tvořil přes tři čtvrtiny hmotnosti dílů a který je určen mimo jiné pro drony, bezpilotní letouny sloužící jako cvičné cíle pro výcvik protivzdušné obrany či takzvanou vyčkávací munici.

Podobnou logiku už ukazují současné konflikty. Na Ukrajině dobrovolnické sítě využívají stovky 3D tiskáren pro výrobu příslušenství k dronům, taktického vybavení a dalších součástek pro armádu. V Myanmaru povstalci používají 3D tisk k výrobě střelných zbraní i dílů dronů. Jemen zase ukazuje širší trend rychlé proliferace levných dronových technologií mezi státní i nestátní aktéry. Výroba na bojišti se tak postupně posouvá od improvizace k běžné součásti vojenské logistiky.

Technologie přitom není vzdálená ani českému prostředí. Ministerstvo obrany pořídilo tiskárny Bambu Lab například pro 102. průzkumný prapor k urychlení oprav materiálu a techniky a také pro Univerzitu obrany, kde mají sloužit k rozvoji schopností v aditivních technologiích, prototypování a testování vlastností tištěných dílů.

3D tiskárna jako kybernetický uzel

Právě digitalizace, která dává aditivní výrobě její největší výhody, je zároveň její slabinou. 3D tiskárna pracující na vývoji nového výrobku má přístup ke konstrukčním souborům, materiálovým specifikacím a výrobním parametrům – tedy k části nejcennějšího know-how firmy nebo výzkumné instituce. U prototypování navíc často jde o informace, které vznikají ještě před uvedením výrobku na trh.

Připojená 3D tiskárna je kromě výrobního zařízení také počítačový systém s cloudovými službami, senzory, kamerami či vzdálenou správou. S tím rostou i kybernetická rizika. V roce 2025 byla například zveřejněna zranitelnost v aplikaci Bambu Studio, která mohla umožnit spuštění škodlivého kódu na počítači uživatele. Útok přitom nemusí skončit jen krádeží dat. Výzkumníci už dříve ukázali, že lze nenápadně upravit digitální model 3D tištěné vrtule dronu tak, aby navenek působila normálně, ale během letu se rozpadla. U bezpečnostně kritických dílů se tak kybernetická bezpečnost propojuje s fyzickou bezpečností výrobku.

V čínském kontextu je tato otázka citlivější i kvůli dlouhodobému zájmu státem podporovaných hackerských skupin o zahraniční technologie. Americká bezpečnostní firma Mandiant už v roce 2013 detailně popsala skupinu APT1, kterou spojila s jednotkou Čínské lidové osvobozenecké armády a s rozsáhlou kyberšpionáží zaměřenou na krádeže obchodního a technologického know-how. Její cíle přitom spadaly nejméně do čtyř ze sedmi strategických odvětví definovaných čínským dvanáctým pětiletým plánem.

Tyto obavy už nezůstávají pouze v rovině odborné debaty. Americké ministerstvo obrany má podle nové legislativy omezit nákup vybraných aditivních systémů od firem napojených na Čínu a další rizikové země. V Česku zase Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) v roce 2025 varoval před přenosem dat do ČLR a vzdálenou správou z jejího území. Svaz průmyslu a dopravy následně toto varování vztáhl přímo na cloudově připojené 3D tiskárny.

Ve hře je více než jen tržní podíl

Čínský vzestup v aditivní výrobě se Česka týká i velmi konkrétně. Společnost Prusa Research patří k několika málo výrazným nečínským značkám v desktopovém segmentu a tlak čínských výrobců se tak přímo dotýká jedné z nejúspěšnějších českých technologických firem.

Na rozdíl od solárních panelů, baterií nebo elektromobilů, kde Čína v poslední dekádě získala dominantní postavení, aditivní výroba postupně prostupuje prakticky celým moderním průmyslem. Kontrola nad jejím ekosystémem proto znamená víc než kontrolu nad výrobou tiskáren. Zahrnuje materiály, lasery a další komponenty, průmyslový software, cloudové služby, výrobní data, standardy i know-how potřebné k převedení digitálního návrhu do fyzického výrobku.

Právě v obraně je tento přesah nejzřetelnější. Aditivní výroba umožňuje vyrábět některé konstrukce, které jinak vyrobit nelze, dramaticky zkrátit vývojový cyklus a přesunout část výroby až k místu, kde je součástka potřeba. Pokud se však velká část zařízení, softwaru a dodavatelského řetězce koncentruje v jedné zemi, nejde už jen o cenu tiskárny, ale o kontrolu nad technologickou infrastrukturou, která je klíčová pro budoucí průmyslovou i vojenskou výrobu.