Koupili starý dům v Sudetech, dnes vzbuzuje na internetu vášně černou opálenou fasádou i interiérem
Z opuštěného domu, kde desítky let nikdo nebydlel, je dnes stavba, která přitahuje pozornost a na sociálních sítích její přeměnu sledují tisíce lidí.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
Linda Párová a Jirka Scheinkönig před několika lety hledali chatu. Malou, někde v přírodě, kam by mohli z bytu v Sokolově utéct, dát si kafe na terase a na chvíli vypnout. S jedním malým dítětem potřebovali útočiště, velký rozpočet ale neměli, protože nechtěli jít cestou hypotéky. Koukali proto po levnějších chatách, které by případně šly časem přestavět na rodinný dům. Pořád to ale nebylo ono.
Až jednou narazili na internetu na inzerát a řekli si, že se na dům podívají, protože měli cestu kolem z výletu. Nejprve nakoukli jen tak, přes plot. Oprýskaná fasáda, střecha porostlá mechem a zahrada zaskládaná krámy. „Bylo to strašné, prostě skladiště,“ vzpomíná Jirka Scheinkönig dnes už s úsměvem.
Pak se ale prošli po okolí. Vesnice má asi 50 obyvatel, leží několik desítek kilometrů od Sokolova, kolem je les a hodně zeleně, díky tomu své rozhodnutí změnili a dům se rozhodli koupit. Klíče převzali v únoru 2020, těsně před covidem, kdy byly ceny podle nich ještě relativně dobré.
Prodávající jim tvrdil, že stačí natáhnout pár zásuvek, vymalovat a můžou bydlet. Tak jednoduché to nebylo, i když střecha byla zdravá. V domě minimálně třicet let nikdo nebydlel a majitel ho měl zaplněný po střechu. Mezi jeho sbírkou bylo například patnáct nerezových dřezů, čtyři velké mrazáky i saně pro psí spřežení. O nic z toho nechtěl přijít, a tak se dohodli na slevě za to, že mu věci pomohou odvézt. „Asi sedm dodávek jsme k němu odvezli a pak jednou tolik do kontejneru,“ říká Scheinkönig.
Kdy přesně dům vznikl, nevědí. Podle okolních stavení odhadují, že je předválečný, po Němcích. Vnější půdorys měl jen kolem padesáti metrů čtverečních. Dům proto prodloužili o 1,6 metru a přistavěli část pro chodbu, technickou místnost a koupelnu.
Bourání šlo rychle, pak ale dům několik let stál. Rodina sem jezdila v létě s návštěvami opékat buřty a rekonstrukce se naplno rozjela až zhruba před třemi lety. Zpětně to oba berou jako výhodu. „Kdybychom to udělali tak, jak nás to napadlo na začátku, tak dneska bychom byli, myslím, nespokojení,“ říká Jirka Scheinkönig. Za ty roky navíc poznali, kde na zahradě v létě svítí slunce a kde se jim dobře sedí.
Dispozici domu vymyslel Jirka, vzhled Linda, architekta si na pomoc nepřizvali. „Většinou si něco vymyslím a na Jirkovi je potom to uvést do reality,“ popisuje Linda Párová. Scheinkönig sice podniká ve stavebnictví, jeho firma ale dělá foukané a stříkané izolace, ne zednické práce. Střechu jim pokládal soused a hrubé zdění kamarád zedník. Zbytek se učil, kde se dalo, mnohdy někdo poradil, jindy pomohla videa z YouTube.
Černá je skvělá v kontrastu se zelenou, s přírodou, v mých očích splývá s krajinou.
Největší zdržení způsobila elektřina. Přípojku, která vedla vzduchem do štítu, jim ČEZ odmítl znovu připojit a čekali na to 14 měsíců. Do té doby byli napojeni přes prodlužovačku na souseda. Kolik rekonstrukce prozatím stála, ale přesně vyčísleno nemají. „Člověk ob den jezdil do stavebnin pro něco, tak jsme to radši ani nepočítali,“ přiznává Scheinkönig.
Černou fasádu chtěla Linda Párová od začátku. Inspiraci hledala u dřevěných domů ve Skandinávii. „Černá je skvělá v kontrastu se zelenou, s přírodou, v mých očích splývá s krajinou. Když jdeme do lesa a vidíme naši vesnici z dálky, tak náš barák skoro ani není vidět,“ popisuje. K fasádě zvolili černou matnou plechovou střechu a velká okna s antracitovými hliníkovými rámy.
Fasáda měla i praktický důvod. Starý dům byl hodně křivý a srovnat ho omítkou by podle Jirky stálo „tatry písku“. Pod obkladem je proto rošt, který stěny vyrovnal do roviny. Samotné dřevo je opálené japonskou metodou shou sugi ban, která ho má chránit proti plísním, houbám a škůdcům.
Metr obkladu stojí kolem jednoho tisíce korun, materiál na celou fasádu včetně černých nerezových vrutů, nátěru a zateplení vyšel podle Jirkova odhadu zhruba na 300 tisíc korun. Rošt si navrhli sami, protože systémová řešení byla zbytečně drahá. Jedinou nevýhodu spatřují v tom, že je fasáda celkem křehká.
Stejně jako fasádu si navrhují a z velké části i vyrábějí interiér. Drží se v něm tlumených tmavých tónů a surových materiálů. Mikrocementovou stěrku má dům na podlahách i stropech a umyvadlo si odlili sami. Když bourali staré stropy, otevřeli podkroví až do hřebene střechy. Původní malá okna nahradila velká prosklená, aby dovnitř šlo co nejvíc světla a zahrada byla vidět i zevnitř.
Ve vesnici dům přijali, lidé byli rádi, že ho někdo zachránil, protože desítky let koukali přes plot na skladiště. Ostřejší reakce chodí z internetu. Jejich Instagram, nazvaný jednoduše The Black House, měl do začátku září asi 1 400 sledujících, pak pár zveřejnil první návodové video a za měsíc jich podle nich přibylo 11 tisíc. „Buď máme lidi, kterým se to líbí a fandí nám, nebo takové, pro které jsme spíš trnem v oku,“ říká Scheinkönig.
„Většina nám tam píše, jak se v baráku upečeme. A přitom je tam úplně nádherně, příjemně, nemáme ani klimatizaci,“ dodává ještě. Podle něj je to proto, že fasáda větrá: „Ono se to zdá, že černý barák přitahuje teplo, ale pořád je to prostě dřevo, není to kov.“ Pomáhá i duté zdivo.
Na jaře chtějí protáhnout terasu a zvažují bazén, do kterého by se vcházelo rovnou z ní. Přibýt má i sauna, posezení s ohništěm a stromy. Pozemek je ale malý, takže řeší, jestli přizvat zahradního architekta. „Když ale dáme Lindě čas, tak ona to sama vymyslí třeba ještě lépe,“ říká Jirka Scheinkönig s úsměvem.
