Reparát za zpackanou Supergirl? Komiksová novinka od DC dokáže být opravdu nechutná, ale taky překvapivě dobrá

Když se loni v létě přiřítil nový Superman coby první film od nového vedení studia DC, tedy toho, co se léta krčilo ve stínu Marvelu, zdálo se, že i tahle firma našla svůj směr. Pak ale letos přišel příběh o Supermanově sestřenici a byl tak zoufale špatný, že se tomu ani nechtělo věřit. Teď ale DC vypouští do světa svůj další počin a zdá se, že by to opět mohlo být ono! Hororový Clayface je sice taky doplňkový film k hlavnímu kánonu, tradiční zápletku ale zabalil do takového kabátu, že budete chtít víc. I když na něm vůbec nic pěkného není.

Slovo clay se z angličtiny nejčastěji překládá jako jíl či hlína, trochu vzdáleně i bláto – tedy cosi beztvarého, často tekutého a měnícího formu, a zkuste hádat, jaký asi bude člověk, který má blátivý obličej… Přesně s touhle myšlenkou si hraje filmová novinka, která na plátna převádí jinak dobře známého gothamského záporáka. A dělá to překvapivě dobře.

Ke Clayfaceově zrodu, jak už to tak bývá, vedlo v původních komiksech několik cest, postupně měl dokonce i dvě různé civilní identity. Tou první byl herec Basil Karlo, tou druhou lovec pokladů Matt Hagen. James Gunn a Peter Safran, kteří nyní vedou DC Studios, si pro svůj kánon vybrali jméno Matta Hagena, udělali z něj ale herce.

Ne ovšem jen tak ledajakého, jejich Matt Hagen patří mezi hollywoodskou elitu, má za sebou dojemný příběh o vzestupu, fanoušci ho milují, práce se jen hrne a aby toho nebylo málo, získal i nominaci na Oscara. Je sympatický a taky moc pěkný, stačí ale málo a jeho život se obrátí vzhůru nohama. Mattovi po brutálním útoku zůstanou na obličeji hluboké jizvy, na veřejnost se o něm dostanou nejrůznější historky z minulosti a pomluvy a všichni, kdo ho tolik obdivovali, od něj dají ruce pryč.

Zlomený Matt se proto rozhodne pro radikální řešení. Jeho vzhled se mu podaří vrátit, má to ale fatální vedlejší účinky. Ty sice vedou k tomu, co vás během sledování v jednu chvíli nevyhnutelně napadne, v originalitě zápletky ale síla tohohle filmu neleží. Najdete ji v tom, jak ji zpracovává.

V první řadě boduje volba žánru. Označit Clayface za horor by sice bylo nadnesené, některé pasáže ale jako by z body hororů vypadly. Záběry nejrůznějšího řezání, trhání, stříhání nebo vpichování jsou tak „přirozené“, dlouhé a nepříjemné, že si možná budete rukou radši stínit oči. Nejsou přitom samoúčelné, ale odvádí dobrou práci při budování znepokojivé atmosféry.

Díky ní také příjemně dlouho neodhadnete, co se bude dít dál. Respektive tušíte, kam všechno směřuje, chybí tu ale otravná předvídatelnost každého dalšího kroku, která nudí. Místo toho si často budete říkat, co asi přijde teď…

Foto: Warner Bros.

+6

Clayface je díky tomu taky poměrně dlouho „civilní“. Jeho hlavním hrdinou je sice muž, co má problémy s kompaktností svého obličeje a figurují tu i nanobuňky a umělá inteligence, mnohem víc než komiksovou mlátírnu tu ale jde o temnou studii sestupu lidské duše do míst, kam by nikdo mířit neměl. Brnká to na nervy a je to skvělé.

Bohužel to nevydrží do konce. V určitou chvíli – naštěstí ale až opravdu relativně před samotným závěrem – se přeci jen začnete koukat na jednoduchou komiksovou show, která naplní všechna očekávatelná klišé, obsahová i formální. Samotné finále je pak jak podle šablony.

Dá se to ale zvládnout. Ve srovnání s tragickou Supergirl, která jízdu bez nápadu servírovala od samého začátku, to Clayfaceovi rádi odpustíte. Zvlášť když si uvědomíte, že se koukáte přeci jen na film, který má „jen“ představit jednu z vedlejších postav nového kánonu, jejž aktuální šéfové DC tvoří. Je tedy možné, že se s ním ještě někdy setkáme, snad ale v té lepší formě.