Komentář Michala Skalického, který řídí denní bankovnictví v chystané Partners Bance. Možná jste zaznamenali čerstvý pokus americké centrální banky o použití digitálních peněz (CBDC) v praxi. Díky nálepce Fedu získala tato akce značnou publicitu, byť závěrečná zpráva byla velmi obecná a bez konkrétních závěrů. Co ale mohlo uniknout vaší pozornosti, je zpráva České národní banky, která vyšla ve stejném období a na stejné téma. Dokument komplexně popisuje současný stav na tomto poli a je jím volně inspirován i následující text.

Obdoba hotovosti pro 21. století

Central Bank Digital Currency (CBDC) neboli digitální měny vydávané centrální bankou jsou konceptem, který je zcela nepokrytě inspirovaný bitcoinem. Inspirace je však velmi volná, protože aktuálně většina projektů nesází ani na DLT (distributed ledger technology), tedy technologii distribuovaného seznamu transakcí, který mezi sebou sdílí více subjektů. A nespoléhá se ani na blockchain, což je účetní kniha tvořená nekonečným řetězem, respektive seznamem transakcí, který je distribuován v rámci dané sítě.

Jde o elektronické peníze, které vytváří přímo sama centrální banka, jež zpravidla drží i celý seznam transakcí. Jde tak do jisté míry o obdobu klasické hotovosti. Centrální banky mají zájem o tuto technologii již řadu let, přesto kolem konceptu digitálních peněz našlapují velmi opatrně. Důvodem je to, že CBDC zásadně mění fungování celého bankovnictví tak, jako ho známe nyní.

Klíčovou změnou by bylo zrušeno výsadního postavení komerčních bank pro držení finančních prostředků běžných občanů. Nově by bylo možné získat hotovost přímo od centrální banky a tu si následně uložit v digitální peněžence. Zde tak na banky naopak číhá obchodní příležitost, protože digitální peněženka je velmi bezpečná aplikace, ve které jsou uloženy peníze od centrální banky. Těm bystřejším jistě došlo, že přesně takovou aplikaci má každá banka v zemi.

Nová technologie, stará omezení

Ačkoliv jde o zcela novou technologii, již nyní je možné vyčíst logickou touhu po aplikaci standardních nástrojů, jako je řízení poptávky po penězích formou úroků. CBDC peníze emitované centrální bankou by mohly být úročeny kladně, nemusely by být úročeny vůbec, nebo by také mohly být úročeny záporně. Kromě klasických nástrojů by mohly vzniknout některé další, například v dnešní realitě bankovních účtů nemyslitelné zastropování zůstatku. Nebylo by tak možné držet více než stanovené množství těchto peněz.

Země k tématu přistupují různě. Nigérie už používá svou digitální měnu eNaira, byť zatím ve velmi malém měřítku, protože se skrze tuto měnu zobchodovalo sotva pár milionů dolarů oproti stovkám miliard, které se v této zemi pohybují v běžných transakcích. Další zemí, která již dva roky tuto technologii intenzivně testuje, je Čína. A možnost využít elektronické peníze od čínské centrální banky tak měli i účastníci zimních olympijských her v Pekingu.

Nejen země, ale i různé instituce mohou přistupovat – a také přistupují – k CBDC vždy dle svého uvážení. Jejich náhledy se liší již v samotné roli centrální banky v rámci celého systému, tudíž zda zůstatky uživatelů drží pouze ona nebo více či méně dohlíží na další zprostředkovatele plateb. To silně ovlivňuje nejen složitost nebo jednoduchost infrastruktury, ale i míru zapojení komerčních bank – a tím i jejich budoucí důležitost v rámci správy této alternativní hotovosti.

Proč se o tuto technologie centrální banky zajímají?

Hlavním motivem centrálních bank je především zvýšení efektivity a bezpečnosti platebního styku. Naopak od zavedení je zrazuje především strach z neznámého, ale také ze známých teoretických rizik. Jedním z takových je například fakt, že pokud budou elektronické peníze úročeny, začne potenciálně nebezpečná přetahovaná o depozita s komerčními bankami, kterým však ve velké míře určuje cenu zdrojů opět centrální banka.

Centrální banka se tak nechtěně může dostat do kleští, kdy na jedné straně chce, aby její elektronické peníze lidé opravdu používali, takže jim nabízí zajímavý úrok, a na druhou stranu chce, aby měly komerční banky dostatek depozit, takže jim musí zlevňovat zdroje. Ty pak mohou zvednout úroky, což způsobí odliv depozit z CBDC.

Centrální banky také nijak nezastírají svou obavu, aby kryptoměny – a stablecoiny (kryptoměny navázané na referenční aktivum, například dolar či zlato) zvláště – nezačaly nahrazovat oficiální měny, tedy sloužit pro platby za zboží a služby. Opět se tak potvrzuje, že v krátkodobém horizontu se kryptoměny od svých počátků spíše přeceňovaly, ale v dlouhodobém horizontu přináší zcela nové technologie i do míst, která patří mezi velmi konzervativní. Právě jako jsou například centrální banky.

Budoucí vývoj bude spíše zdlouhavý

Jednou z překážek jsou aktuální nedostatky. Jde o to, že ani CBDC se nevyhýbají dětské nemoci, což ostatně dokazuje dvouměsíční výpadek DCash, tedy CBDC vydávané Centrální bankou východního Karibiku. Dále pak stále relativně malá využívanost, eventuálně mezery ve znalosti praktických dopadů na celý bankovní systém a jeho řízení.

Změně nepomáhá ani současný stav legislativy, kde to zcela jistě beze změny zákonů nepůjde. Kupříkladu naše ČNB aktuálně nemá pravomoc CBDC emitovat, což znamená měsíce, možná roky, než se příslušné paragrafy upraví. To v překladu také znamená měsíce a roky k reálným pokusům.

Na závěr zřejmě nezbývá než doporučit vývoj sledovat, protože i když centrální banky nejsou žádnými dravými rychlíky, koncepty sledují – a pokud by některý z významnějších světových hráčů prokázal, že jde o technologii velmi dobře využitelnou v praxi, jistě by se „hnuly ledy“ a centrální banky by pak pravděpodobně pomalu, ale jistě zkusily podobný pokus na domácí půdě.