Hudbu na čas odsunul, podcast Pochlap se po čtyřech letech ukončil a z pozice lead designera odešel budovat vlastní kreativní studio. Přesto má Václav Rouček za sebou jedno z nejintenzivnějších období – má pětiletého syna, začátkem července se mu narodila dvojčata a chystá Knihu pro muže, v níž navazuje na rozhovory o maskulinitě, emocích i nejistotách současných mužů. Vedle toho znovu skládá hudbu a mluví o tom, že chce vydat své dosud nejlepší album. „Vůbec nevylučuju, že jednou pojedu festivaly jako frontman svojí kapely s vlastními songy,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Václav Rouček patří k výrazným hlasům české kulturní scény. S hudebním projektem VR/Nobody, který tvořil spolu s NobodyListenem, vydal dvě alba, tři EPčka a získal nominaci na Anděla. Stopu ale zanechal i v Radiu Wave, kde poslední čtyři roky moderoval podcast Pochlap se – rozhovorový formát o mužství a emocích. Na ten chce teď navázat v právě vznikající Knize pro muže, kde téma rozebírá s širokou škálou hostů. Je mezi nimi třeba trendspotterka Pavlína Louženská, hudebník Calin nebo influencer Kovy.

Kromě hudby a podcastů má ale Rouček už několik let pevné místo i ve vizuálním světě – jako lead designer webů a aplikací působil ve studiu manGoweb, dnes vede vlastní kreativní studio Bravr. Jeho otisk můžete znát třeba z aplikace Rekola, podniku Goodlok nebo vizuální identity webu HeyFomo. Spolupracuje ale i na hudební scéně – třeba s Pauliem Garandem nebo Marcellem a Fiedlerskim. „Teď jsem si ověřil, že to funguje – že jsem schopný být samostatnou jednotkou. A vidím v tom i byznysový potenciál. Když budu chtít, může to růst,“ říká.

Proč jste se rozhodl napsat knihu pro muže o mužích zrovna teď?
Bylo to asi dané okolnostmi. Po Novém roce jsem se rozhodl ukončit podcast Pochlap se, který jsem čtyři roky moderoval na Radiu Wave. Zároveň mi přišla zajímavá nabídka od nakladatelství Nastole, které spadá pod Albatros Media. Dali mi volnou ruku, takže jsem měl prostor na Pochlap se navázat. A přišlo mi, že si tím tématem možná něco uzavřu.

A proč to v sobě vůbec chcete uzavřít?
Myslím, že jsem tím tématem byl už trochu přesycený. Že už to ve mně nějak je a nepotřebuju o tom víc mluvit. Abych něco dělal, tak obvykle potřebuju silnou vnitřní motivaci – a ta mi v případě Pochlap se postupně odezněla. Kniha mi přišla jako takový hezký konec. Vlastně uzavření jedné kapitoly.

V čem se to přesycení projevovalo? Bylo to třeba tím, že se některá témata opakovala a vás to už nudilo?
Paradoxně si myslím, že to bylo čím dál lepší – i z hlediska zkušeností a výstupů. Ale právě proto, že jsem v tom byl tak dlouho, to začalo být rutinou. A rutina mě unavuje. Já potřebuju neustále nějakou výzvu. Navíc mi Český rozhlas nedával moc prostor formát dál rozvíjet. I když byli otevření nějakému rozšíření, nebylo to směrem, kterým bych to chtěl posouvat. Přestože se posluchačská základna stabilně zvedala a měl jsem dobré ohlasy, pro mě to byl signál změnit směr.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Václav Rouček (@vaclavroucek)

V čem se tedy bude připravovaná kniha od podcastu lišit?
Myslím, že se to bude lišit i tím, že jiní lidé čtou knížky a jiní poslouchají podcasty. Ale doufám, že se to trochu promíchá. Kniha je rozdělená po tématech. Vždycky si vezmu nějaké konkrétní téma, které dnes muži řeší, a vedu o něm rozhovor s někým, kdo je s ním dlouhodobě spjatý. Není to o známých osobnostech, ale o konkrétních otázkách a lidech, kteří k nim mají co říct.

Například první rozhovor jsem dělal s Pavlínou Louženskou, řešili jsme budoucnost maskulinity. Ona je trendspotterka, monitoruje, co se děje. A když jsme dali dohromady současné trendy – od skincare po zájem o survival dovednosti –, vyšlo nám třeba, že budoucnost muže může být klidně „voják s perlami ve vlasech“. Prostě spojení péče o sebe a tvrdosti. Takové kontrasty mě baví.

Právě Pavlínu Louženskou jste už oznámil jako první respondentku. Kdo další se v knize objeví?
Bude tam třeba Kovy, s ním jsme řešili stereotypy v mediálním prostoru, jaké zažívá člověk, který je dlouhodobě veřejně exponovaný. Týkalo se to i vztahů a vyrůstání. A myslím, že z toho vychází jiný pohled na něj, než je běžně vidět.

A pak třeba rapper Calin, s ním jsem rozebíral téma síly versus citlivosti. Táta z něj odmala dělal bojovníka, ale zároveň je to autor velmi citlivých textů. Řešili jsme, jak v sobě ten balanc nese, kde mu pomáhá a kde mu třeba i uškodil. Díky tomu, že ten rozhovor byl zaměřený na jedno konkrétní téma, jsme mohli jít do hloubky. A protože se s Calinem známe dlouho, vzniklo něco, co podle mě ještě nikde takhle neříkal.

Jak vůbec ten proces probíhal? Vybíral jste si nejdřív témata, nebo jste šel za konkrétními lidmi?
Nejdřív jsem si dal dohromady témata. Udělal jsem si takový svůj ideální research toho, co dnes muži nejčastěji řeší. Samozřejmě je to subjektivní – některá témata mě třeba osobně moc nezajímají –, ale chtěl jsem vytvořit mozaiku toho, co dnešní muži řeší, čeho se bojí a co by možná měli řešit víc než dosud.

Takže kniha je nejen reflexí, ale i nějakou výzvou ke změně?
Přesně tak. Ale pořád to beru spíš jako umělecký projekt. Nejsem psycholog, nejsem odborník na mužství ani ten nejlepší chlap na světě. Nejsem žádný guru. Jen mám možnost mluvit s lidmi a nabídnout nějaký pohled na současnost. Ta kniha nemá být návodem, jak být lepším mužem. Nedělám z respondentů vzory. Je subjektivní a je potřeba to tak i číst. Jako projekt jednoho autora, který skládá orchestr různých hlasů a perspektiv.

Už jste na sítích zmínil, že je pro vás práce na knize těžší, než jste čekal. V čem konkrétně?
Myslel jsem si, že když někoho oslovím s tím, že ho chci do knihy, tak to bude jednodušší než podcast – že lidé budou nadšení. Ale v první vlně oslovování jsem narazil. Je to úplně jiný formát. Navíc si musím zvyknout na jiný způsob psaní, rozhovory pro knihu musím vést a zaznamenávat jinak než v podcastu. Hledám si v tom svůj jazyk.

Může být důvodem odmítnutí i to, že se ne každý chce v tomhle tématu otevírat?
Právě, myslím, že to bylo tím, že jsem se netrefil do tématu. Říkal jsem si, že konkrétní člověk bude pro určité téma ideální, ale on se v něm sám vůbec neviděl. To se mi stalo několikrát.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Václav Rouček (@vaclavroucek)

Tématu maskulinity se věnujete veřejně v rámci podcastu už přes pět let. Co pro vás osobně znamená dnes, v roce 2025?
Pro mě je to dneska úžasně široké spektrum. Myslím, že si chlapi už můžou dovolit být takoví, jací chtějí. Máme svobodu – nikdo nám nezakazuje pracovat, vydělávat, pohybovat se veřejně. Jasně, řešíme spoustu problémů, ale pořád máme privilegovanou pozici. A právě tu bychom měli pomáhat srovnávat, třeba v otázce rovnosti mezi ženami a muži.

Zajímá mě, jak tohle vnímá vaše nejbližší okolí. Dostáváte se někdy s kamarády do sporu právě kvůli tomu, že by se podle vás mělo víc narovnat postavení žen a mužů?
Občas jo, ale myslím, že je úplně v pohodě nesouhlasit. Každý má svůj pohled na svět, je v jiné životní fázi. Názory se přirozeně mění. Nechci jít s nikým do konfrontace, snažím se najít společnou řeč. A když se to téma dotýká něčeho citlivého, tak do něj nechodím silou.

Vnímáte třeba, že se muži stali za posledních pár let citlivějšími?
Asi jo. Minimálně se to téma zvedlo, citlivost je dneska všudypřítomná. Možná je to můj subjektivní dojem, ale zároveň vnímám i nárůst určité radikalizace. Ty nůžky se podle mě rozevírají – nejde to jen směrem k větší citlivosti, ale i k tvrdosti.

Otázka je, jestli je to dobře, nebo špatně. Já si myslím, že je to dobře. Když se různé skupiny potkávají, můžou se od sebe navzájem učit. Ale je důležité zůstat otevřený a naslouchat. A to neplatí jen pro „radikály“, ale i pro nás, co se vnímáme jako citlivější. Nesmíme se uzavírat do bublin.

A jak si v tom případě vysvětlujete průzkumy, podle kterých jsou mladí muži stále konzervativnější, zatímco mladé ženy liberálnější?
Tohle není úplně otázka na mě, spíš na někoho, kdo se tomu věnuje odborně, třeba právě na Pavlínu Louženskou. Myslím, že je to reakce na to, co se děje ve světě. Na to, kam se posouvá společnost, kdo ji vede, jaké konflikty probíhají. Do toho vstupují i věci jako seznamky nebo sociální sítě, které vedou k izolaci – a muži se izolují trochu jinak než ženy. To pak může vytvářet propast. Někteří muži se cítí osamělejší a mají pocit, že když budou hlasitější a víc se vztekat, získají větší důležitost. Třeba proto, že je nikdo v dětství neobejmul, když plakali.

Může být řešením právě třeba společný dialog mezi feminismem a mužstvím? Daří se ten dialog vůbec vést?
Nemám moc pocit, že by se to dařilo. Radikální tábory jsou vždycky slyšet nejvíc, protože často vůbec nechtějí vést dialog. Chtějí, aby jejich pohled převzali všichni ostatní. Ale čím míň jsou lidi radikální, tím víc se dokážou přiblížit i opačné straně a naslouchat jí. Teď jsme někde mezi. Ustupuje radikální feminismus a nastupuje nová radikální mužská autorita, ze které mám upřímně trochu strach. Ale je vlastně dobře, že existují i tyhle hlasité hlasy – jen díky nim si někdy uvědomíme, že tudy cesta nevede. Bez nich bychom to nepoznali.

V rozhovorech s muži dáváte důraz právě na empatii, emoce. Měl jste to v sobě odjakživa?
Už od dětství jsem měl silné sociální cítění, zvlášť vůči outsiderům nebo slabším jedincům. Ve škole jsem míval jako nejlepšího kamaráda někoho, kdo byl úplně mimo kolektiv. Nedělal jsem to z kalkulu, přišlo mi to přirozené. Zároveň jsem chtěl ostatním ukázat, že jsme si všichni rovni. Takže jsem to bral i na sebe: „Chcete se smát jemu? Tak se smějte i mně – a tím vlastně sobě.“ To mě bavilo.

Zároveň jsem ale vždycky měl i tu druhou stránku. Hrál jsem hokej, byl jsem tak trochu „playboy“, byl jsem hodně orientovaný na výkon, fyzický dril. Takže to nebylo jen o objetí a jemnosti. Odjakživa mám v sobě tenhle mix.

Dva dny před naším rozhovorem jste na Instagramu psal, že chcete teď udělat svoje nejlepší album v životě. Překvapilo mě to – měla jsem pocit, že jste hudbu odsunul na druhou nebo třetí kolej, hlavně po loňské závěrečné show dua VR/Nobody v Bike Jesus, kterou jste dal kariéře hudebníka tak trochu stopku.
Můj vztah k hudbě je hrozně komplikovaný. Vlastně je to jediná věc v životě, se kterou mám komplikovaný vztah. Se vším ostatním vycházím v pohodě. Ale pár dní zpátky mě jen tak napadla melodie. Pouštěl jsem si starší demáče, začaly mě napadat texty a melodie a najednou mě to zase chytlo. Měl jsem chuť sednout si a tvořit. Kdybych teď neměl dvojčata a nemusel dopsat knihu, tak si myslím, že bych za měsíc napsal celé album a na podzim ho vydal. Ale bohužel, to se teď asi nestane. (smích)

O čem ta nová hudba bude? Dřív jste totiž říkal, že jakmile jste měl všechno – rodinu, dítě, stabilitu –, byl jste vlastně šťastný a neměl jste o čem psát. Co se změnilo?
Je to zajímavý, zase se to točí kolem mužství. Teď řeším hlavně to, jak v sobě vyvážit povinnosti, které jsem si sám vytvořil, třeba právě být „dobrý chlap“ a mít rodinu s tím, kdo já sám jsem. Jak můžu být úplně svobodný, trochu si zlobit a nebýt pořád ten hodný, a přitom nikomu neubližovat. To album bude asi takový výlet do surreálního světa. O chlapovi, který se na všechno vykašle a znovu hledá sám sebe.

Zároveň ale moje texty nejsou vždycky přímo o mně. Někdy mě inspirují jiní lidé nebo myšlenky. Samozřejmě tam budou i věci z mojí současné fáze života, ale třeba i motivy z minulých rozchodů, které mě pořád inspirují. Chci udělat něco nečekaného – změny žánrů, překvapení. Chci, aby to bylo moje nejlepší album. A vím, že si můžu dovolit věci, kterých se jiní interpreti bojí, protože jsou pořád naplno „uvnitř průmyslu“. Já se od něj odpoutal, teď se můžu vrátit k čistému papíru a udělat to, co chci. I kdyby si to poslechlo jen 200 nebo 20 lidí. Bude to moje.

Přijde mi, že právě to je vaše velká výhoda – hudba není váš hlavní job. Můžete si ji dovolit dělat bez tlaku.
Rozhodně. Ale uvědomuju si to až teď, po třicítce. A platí to nejen pro hudbu, ale i pro všechno ostatní, co dělám. Mám přesah, protože jsem se nikdy neuzavřel do jednoho směru. Díky tomu mám rozhled do různých sfér a dokážu ty světy propojit.

Takže nevylučujete, že byste se k hudbě někdy vrátil naplno?
Vůbec ne. Vlastně mě samotného překvapuje, jak se v hudbě posouvám, i když to nikdo neslyší. Zpívám si v autě, skládám hudbu průběžně a mám pocit, že to ve mně pořád roste. Jen se to zatím neprotnulo do něčeho veřejného.

Myslím si ale, že ten moment přijde. Vždycky jsem tak nějak tušil, že tam ještě nejsem. Teď je otázka, jestli dokážu překonat vlastní hrdost a zaměřit se na hudbu naplno s tím, že to budu muset „prodat“. To je pro mě nejtěžší – neumím se moc prodávat. Ale pokud složím něco, co bude fakt silný, věřím, že s tím přirozeně půjdu ven a budu za to bojovat. Vůbec nevylučuju, že jednou pojedu festivaly jako frontman svojí kapely s vlastními songy.