Dekarbonizace a energetická nezávislost jsou pojmy, které jsou napříč Evropou slyšet stále častěji. I to je důvod, proč Evropská unie představila v roce 2019 zelenou dohodu, v rámci které stanovila cíl do roku 2050 prostřednictvím celé řady kroků dosáhnout uhlíkové neutrality. Těmito tématy se zabýval i Česko-německý vodíkový den, který ve středu proběhl v Praze.

Válečný konflikt na Ukrajině ukázal, že bude nutné jednat rychleji. Nutnost zbavit se závislosti na ruském plynu a ropě silně rezonovala téměř v každém proslovu řečníků na setkání, které se konalo v Černínském paláci. Právě vodík se totiž jeví jako jedna z udržitelných alternativ k fosilním palivům a jeho potenciál cítí i Česká republika. Na vodíkovou transformaci ovšem bude potřeba najít vhodné spojence – a tím by mohlo být i Německo.

Jedním z těch, kteří na Česko-německém vodíkovém dni upozorňovali na nutnost odklonu od ruské ropy a plynu, byl ministr zahraničních věcí Jan Lipavský. Doslova řekl, že se Evropa nesmí stát energetickým rukojmím Ruska. „Válka na Ukrajině vyvolaná neodůvodněnou ruskou agresí nám názorně ukázala, že země nesmí být vydíratelné a že tudíž musí disponovat nezávislými zdroji energie. Vodík je jedním z řešení,“ pronesl.

Jeho slova o nutnosti snížení závislosti na ruské ropě a plynu potvrdil i Jozef Síkela, ministr obchodu a průmyslu, který vidí největší potenciál především v jaderné energii. Vodík je však podle něj další alternativou s potenciálem, který je ovšem nutné používat tam, kde bude skutečně efektivní. „Vodík je velmi perspektivním energetickým nosičem, který budeme podporovat. Chceme jej využívat hlavně v oblastech, kde je jeho nasazení efektivní. To je především dálková doprava a chemický průmysl a tam, kde neexistuje jiná náhrada fosilních paliv,“ řekl Síkela.

Podle Síkely je nutné zároveň pracovat na rozvoji technologií pro získávání energie z udržitelných zdrojů, protože jen tak je možné získávat takzvaný zelený vodík, tedy vodík vyráběný pomocí energie ze zdrojů, jako jsou vodní či větrné elektrárny, solární panely a zmiňované jádro. Síkela však připomíná, že pozice České republiky coby producenta zeleného vodíku je složitá oproti státům, kde podstatně více fouká vítr či svítí slunce.

Proto Síkela nevidí do budoucna roli České republiky jakožto distributora vodíku, ale především coby distributora vodíkových technologií. Navíc připomněl několik tuzemských projektů, které na vodíku staví, ať už se jedná o vodíkové autobusy Škodovky, projekt vodíkové Tatry, či vodíkového vozidla společnosti Zebra.

Česko a Německo si mají co nabídnout

Andreas Künne, německý velvyslanec v Česku, připomněl, že obě země mají podobnou strukturu průmyslu a vzájemné spolupráci nahrávají i společné hranice, tedy i vzájemně propojené energetické sektory. „Z hnědouhelných polí v blízkosti německých hranic by se již brzy mohly stát solární parky vyrábějící zelený vodík s potenciálem pro budoucí spolupráci,“ řekl Künne a dodal, že vizí je vytvořit první přeshraniční vodíkovou autobusovou linku.

Jak připomněl Stefan Dürr, vedoucí oddělení technologií a inovací německého centra Wasserstoff.Bayern, Německo a Českou republiku pojí také ten fakt, že obě země budou vždy primárně energetickými importéry, nikoliv exportéry. Přesto má Německo ve vodíkové otázce lehký náskok, což je jeden z důvodů, proč by pro Česko mohlo představovat správného partnera.

Zatímco u nás je aktuálně v provozu jen hrstka vodíkových stanic, v Německu jich funguje již téměř sto. Rozdílný je i přístup k financování ukázkových projektů týkajících se vodíku. Podle Aleše Doucka z oddělení vodíkových technologií Ústavu jaderného výzkumu Řež je problém v redistribuci peněz, které jsou na tyto projekty z Evropské unie posílány. Projekty ve střední a východní Evropě jsou dle jeho názoru z hlediska financování na o něco horší pozici než ty západní.

Doucek, který je zároveň předsedou představenstva České vodíkové technologické platformy (HYTEP), přitom připomněl některé důležité benefity, které podpora vodíku může přinést: „Přechod na vodíkovou ekonomiku umožní jak zapojení významnějšího podílu obnovitelných zdrojů, tak diverzifikaci importu ze zemí, respektive regionů, odkud se energie v současné době dováží. V tomto ohledu může v budoucnu výrazně přispět i k obnově ekonomiky Ukrajiny, se kterou Unie i Česko počítá jako s významným výrobcem a dodavatelem zeleného vodíku.“

U česko-německých hranic u bavorského Wunsiedelu nyní vzniká elektrolyzér na výrobu zeleného vodíku a Melanie Humlová, bavorská ministryně pro evropské záležitosti, připomněla, že Bavorsko je otevřené ke spolupráci s českou stranou. Ve stejném duchu se nesla i slova Katji Majerové, saské ministryně pro Evropu.

Česká vodíková strategie

Co v rámci vzájemné spolupráce nabídne Česká republika, je prozatím otázkou. Petr Mervart, zmocněnec ministra průmyslu a obchodu pro vodíkové strategie, však podotýká, že česká vodíková budoucnost se opírá o čtyři základní pilíře. Jak již bylo řečeno, tím hlavním budou především technologie, které pomohou k rozvoji těch ostatních, tedy výroby, dopravy a skladování vodíku a jeho využití.

Výroba by se dle jeho slov měla opírat především o obnovitelné zdroje, jádro, zemní plyn a pyrolýzu. Takto získávaný vodík by měl sloužit primárně v sektorech mobility a průmyslu, kde zelený vodík nahradí nejen dnes využívaný vodík, ale cílem jím bude postupem času nahradit také zemní plyn a uhlí. V neposlední řadě uhlík poslouží k uchovávání energie.

Do průmyslu a domácností bude vodík zaváděn pozvolna v rámci pilotních a testovacích projektů až od roku 2040. Až poté by se v těchto odvětvích měl zelený vodík stát masově rozšířeným zdrojem energie. Se zcela jinou situací však české vodíkové plány počítají v oblasti dopravy. Zde by měl již od roku 2032 představovat relativně dostupnou alternativu ke klasickým palivům.

Vodíkové údolí v Ústeckém kraji

Jak Německo, tak i Česká republika budou k naplnění svých vodíkových cílů potřebovat silnou podporu ze strany Unie. I ta má svou strategii podpory vodíkové technologie postavenou na čtyřech pilířích, které představil Bart Biebuyck, výkonný ředitel Partnerství EU pro čistý vodík.

První pilíř představuje závazek podpory implementace vodíkových technologií do praxe. Druhým je podpora výzkumu a inovací v oblasti produkce, ukládání a implementace zeleného vodíku. Třetím pilířem je snaha skrze čistý vodík naplnit environmentální cíle EU stanovené pro roky 2030 a 2050. A posledním pilířem je posílení konkurenceschopnosti evropského vodíku vůči ostatním zdrojům energie.

První fáze vedoucí k naplnění těchto cílů naplánovaná na rok 2020 až 2024 počítá s produkcí jednoho milionu tun zeleného vodíku. V druhé fázi naplánované na rok 2025 až 2030 by se toto číslo mělo navýšit na 10 milionů tun. V této fázi by v Evropě také měla vznikat takzvaná vodíková údolí, tedy samostatné geografické oblasti využívající vodík z různých zdrojů spojených do jednoho ekosystému s prosperující ekonomikou.

V jakých oblastech by takové vodíkové údolí mohlo vzniknout v České republice, představil Karel Tichý, projektový manažer Hospodářské a sociální rady Ústeckého kraje. Právě tento kraj sousedí se Saskem, takže by mohl těžit z možného partnerství s Německem. Zároveň se jedná o významnou oblast pro petrochemický průmysl a produkce vodíku zde již probíhá. Navíc má Ústecký kraj rozsáhlou infrastrukturu spojenou s těžebním průmyslem, která může být pro účely vodíkového údolí taktéž využita.

Proto chce kraj do roku 2050 postavit část své ekonomiky právě na vodíku. Díky tomu by zde mělo vzniknout množství nových pracovních pozic, do ulic by měly vyjet vodíkové autobusy a také by zde měly vyrůst nové plnicí stanice. Vodík by měl také začít dodávat energii do vybraných budov a na vývoj v oblasti vodíku by se měla více zaměřit i tamní univerzita.

Vodík zkrátka čeká velká budoucnost, a to s velkou pravděpodobností i v České republice. Jak ovšem zdůraznil Stefan Dürr, na vodík již nesmíme hledět jako na zdroj energie budoucnosti. Vodík se stal současností, na které je nyní nutné co nejvíce pracovat.