Jaromír Knechtl starší rozjel těsně před revolucí reklamní agenturu a patřil k prvním, kdo do Česka začali dovážet kopírovací stroje. Když ale o řadu let později zjistil, že u nás začne fungovat Dáme jídlo, tedy dnešní Foodora, začal shánět peníze na podobný rozvozový projekt. „Vlastně jsem nemusel nic vymýšlet. Věděl jsem, že tohle bude fungovat,“ říká. A tak v roce 2013 vznikla v Karlových Varech rodinná služba Jídlo pod nos, která dnes v regionech konkuruje nadnárodním gigantům.

Knechtl zpočátku objížděl karlovarské restaurace a vysvětloval jim, jak rozvoz jídla vůbec funguje. „Někteří nechápali, že k nim přijde kurýr, vezme svíčkovou nebo knedlo vepřo zelo a odveze to k zákazníkovi až domů,“ vzpomíná. Jinak ale začátky takto úsměvné nebyly. Firma se od začátku potýkala s nedostatkem peněz – místo růstu splácela půjčku, díky níž vznikla, a fungovala na trhu, který se teprve formoval. Do toho přišel rozkol se společníkem, což firmu dál brzdilo. „Byli jsme neuvěřitelně zadlužení. Kdybych tak pokračoval, musel bych odevzdat i játra a ledviny,“ doplňuje.

Zlom přišel ve chvíli, kdy společníka vyplatil a začal hledat vlastní cestu. Vedle samotných rozvorů vybudoval systém pro jejich řízení, který si pronajímalo i tehdejší Dáme jídlo, což firmě přineslo potřebné finance na další fungování. Současně začala pomalu expandovat do dalších měst – nejprve do Plzně, poté dál. Dnes už Jídlo pod nos působí díky síti franšízantů ve více než 30 obcích po celém Česku. „Při oznámení expanze mi přitom konkurence napsala: ‚Když myslíte, že se vám to povede…‘,“ směje se šedesátiletý Knechtl.

Foto: Jídlo pod nos

Zároveň ovšem uznává, že jeho ambice dlouho nebyly velké. „Docela jsem firmu zanedbával. Víte, já jsem jako Afričan – zasadím si čtvrtku pole, ta mě uživí a víc nepotřebuju,“ popisuje otevřeně. Potenciál spatřil až nedávno ve svém synovi, který se také jmenuje Jaromír. Ten se původně věnoval marketingu, když mu však Meta ze dne na den zablokovala reklamní účty, rozhodl se, že jako běžný franšízant naskočí do byznysu otce.

Jako první otevřel se svým kolegou Radkem Gašníkem Sokolov – malé město, které firma do té doby spíše přehlížela. „Začal dělat jinak marketing i komunikaci a během pár měsíců několikanásobně zvýšil obrat. Tehdy jsem už po očku pokukoval, kdo to po mně převezme. A Míra mě přesvědčil, že je nejlepší volba. Já navíc nejsem tak pracovitý jako on. Občas dokonce přemýšlím, jestli je vůbec můj,“ usmívá se Knechtl starší během rozhovoru pro CzechCrunch.

Jeho syn převzal kormidlo, překopal zastaralý web i aplikaci a nastavil procesy pro efektivnější růst – ostatně jen za dva roky připsal do portfolia Jídla pod nos 20 měst a přilákal ke spolupráci několik velkých partnerů. Zakladatel už do provozu téměř nezasahuje, firma ovšem zůstává rodinná. Do jejího fungování je totiž zapojená manželka Knechtla staršího a také dcera Tereza, která dnes pracuje na zákaznické lince. „U ní bych ale chtěl, aby dodělala vysokou školu a šla dělat do nějaké nadnárodní korporace,“ přibližuje její otec.

Služba Jídlo pod nos sama spravuje šest měst včetně domovských Karlových Varů, zbytek stojí na franšízantech. Často prý jde o bývalé rozvozce konkurenčních firem, případně menší podnikatele. Těm firma přidělí na pomoc kouče, kterým je třeba i Gašník. „Vstupní poplatek není, počáteční investice se pohybuje v nižších stovkách tisíc korun. Na start stačí auto, základní vybavení a chuť pracovat. A není nutné hned zaměstnávat celý tým – ze začátku si může franšízant dělat část rozvozů sám, případně třeba s manželkou,“ hlásí Knechtl mladší.

Cílem není Praha, Brno ani Ostrava, ale spíše obce velikosti Mělníku, Kladna, Litoměřic, Benešova nebo Kadaně. „Ve velkých městech operují korporace s úplně jiným marketingovým rozpočtem. My chceme být lokální služba, ne anonymní platforma,“ vysvětluje sedmatřicetiletý Knechtl mladší. Firma podle něj dnes funguje bez investorů i úvěrů, vše financuje z vlastních zdrojů. Obrat celé značky, tedy součet přes franšízanty a jejich provizní poplatky, se pohybuje v řádech nižších stovek milionů korun.

Konkurenceschopný chce být Knechtl mladší hlavně tím, že se snaží být restauracím a zákazníkům blíž než velké platformy. „Naši franšízanti objíždějí podniky, ptají se, co potřebují, komunikují s klienty napřímo,“ tvrdí. Zároveň však přiznává, že jejich služba nemusí být kvůli tomu vždy nejlevnější variantou. „Jsou podniky, které ví, že jsme trochu dražší. Ale i tak s námi zůstávají. Vozíme až 15 kilometrů do okolních vesnic, kam nikdo jiný nejede. Máme elektricky vyhřívané boxy. Je to hlavně o přístupu.“

Další růst nechce Knechtl mladší nijak zvlášť uspěchat, byť si věří na stovku obcí v Česku. „Zahraničí? Tyhle ambice nemám. Zatím ještě nemáme zvládnutá naše města tak, jak bych si představoval. Důležitější je dělat věci pořádně tady. A pak se uvidí,“ podtrhuje. Do budoucna chce ovšem kromě jídel, nápojů, drobných pochutin či třeba zmrzliny rozvážet i další produkty. „Neřídím se ale podle žádných tabulek. Jsme rodinná firma – naše plány vznikají doma u kafe,“ uzavírá.