Glosa Luboše Kreče V souvislosti s vyhrocenou debatou o (ne)okupaci Grónska americkými silami se začalo znovu diskutovat o tom, jak se může Evropa bránit zpupnosti Donalda Trumpa. A opět zaznívá, že jednou z cest je vyprodat americké akcie a dluhopisy a ztrestat největší ekonomiku světa investorskou revoltou. Ve svém příspěvku na LinkedInu k tomu vyzval i jinak mediálně zdrženlivý majitel Seznamu Ivo Lukačovič. Je to sice legitimní, ale složitě proveditelná a de facto naivní představa. Která navíc z jeho úst zní poněkud paradoxně.

Zakladatel a majitel české internetové jedničky není zdaleka jediným, kdo o něčem, co se v angličtině označuje výrazem „Sell America“, hovoří. Ostatně bylo to jedním z neformálních témat i summitu v Davosu, kam se sjely ekonomické a politické špičky celého vyspělého světa.

Jenže něco takového se mnohem snadněji řekne, než udělá. Ano, Američané jsou na evropských penězích svým způsobem závislí, ročně tam podle agentury Bloomberg odteče zhruba 300 miliard eur finančních prostředků ze starého kontinentu. Evropské banky, pojišťovny a fondy jsou navíc klíčovými držiteli amerických státních i korporátních dluhopisů, které pohání tamní hospodářství.

Pokud by tedy Evropané začali hromadně vyprodávat zaoceánská aktiva, byl by to pro ekonomiku USA nepochybně problém. Ostatně právě proto Trump loni na jaře otočil v případě svých plánů s dovozními cly – když zjistil, jak by nelibost kapitálových trhů mohla prodražit bondy jeho vlády, radši začal couvat.

Takže z tohoto pohledu dává americký výprodej ve chvíli, kdy hledáme funkční páku proti nevypočitatelnému – snad ještě – partnerovi, logiku. Mnohem těžší by ale byl krok B. Když ta aktiva prodáme, kam pošleme nahromaděné peníze? Pravý důvod, proč tolik evropských investorů tak moc spoléhá na americké akcie a další cenné papíry, je prostý: tamní kapitálový trh skýtá možnosti a příležitosti, o jakých si Evropa může nechat zdát.

Foto: CzechCrunch

Burza rozhýbává kola kapitalismu

A každý investor, ať ten drobný, nebo obří v podobě penzijního fondu, chce ve výsledku vydělat, chce zhodnotit prostředky, které do nákupů vložil. Jenže rozdrobený, malý, nedynamický kapitálový trh Evropy v tomto směru skýtá mnohem omezenější potenciál, než je tomu na Wall Street.

Nejenže Amerika si za dekády vybudovala robustní investiční ekosystém, který zvládá uspokojovat zákazníky z celého světa, především i tamní byznysy jsou nastavené tak, že burza je přirozenou součástí podnikatelské cesty. Jít na burzu je v USA prostě normální. Čímž se dostáváme obloukem zpět k Ivo Lukačovičovi.

Byl to právě on, kdo před dvěma lety vybudil vášnivou debatu ve zdejších byznysových kruzích, když napsal, že zvažuje, jestli neumístit malou část Seznamu na burzu. Okamžitě byli všichni v pozoru, burziánům svítily oči a radovali se, že konečně zavane svěží vítr.

Lukačovič dokonce zmínil, že by bylo skvělé, kdyby i další moderní české společnosti vstoupily na veřejný trh a pomohly rozproudit ztuhlou krev zdejšího kapitalismu. Jenže netrvalo dlouho a byl to ten samý Ivo Lukačovič, který se přiznal, že idea jít se Seznamem na burzu byl jeden z jeho nejhorších nápadů.

Důvodů k otočce u něj bylo víc, zajímavě je nedávno popsali kolegové z Hospodářských novin ve svém podcastu Moucha na zdi. Buď jak buď, výsledek je jasný: skvělá a úspěšná tuzemská technologická firma, o kterou by mezi zdejšími investory byl nepochybně zájem, na burzu nevstoupila a nejspíš ani nikdy nevstoupí.

A to je pro český, ale šířeji i evropský byznys symptomatické – burza pro něj není relevantní, či spíš ji nebere za samozřejmou součást svého ekonomického života. Čest výjimkám, jako je Martin Vohánka a jeho Eurowag na burze v Londýně. Je to svým způsobem začarovaný kruh či spíš cyklicky se zadrhávající soukolí, do kterého písek pravidelně přisypávají i politici, kteří se ne a ne dohodnout na reformě jednotného kapitálového trhu EU.

Poklona v takové situaci patří Michalu Strnadovi, který se rozhodl tento status quo prolomit a zrovna dnes se svou skupinou CSG vstupuje na amsterodamskou burzu. Jakkoli zrovna Strnad podle všeho sehrál jistou roli v „Lukačovičově seznamovém burzovním prozření“, právě jeho příklad by mohl zafungovat jako inspirace, že s kapitálovým trhem v Evropě to ještě není ztracené. A že i tady se budou objevovat příležitosti, do kterých stojí za to vložit peníze místo do titulů z USA.

Že by se ale v Evropě v dohledné době objevila rozumná investiční alternativa k burzám Severní Ameriky, je nereálné. A posílat přebytečné peníze na čínskou burzu nebo v ještě větší míře než dnes do cihel a betonu, by také k ničemu dobrému nevedlo. Takže zatímco drobní investoři už začínají chápat, že burzy jsou pro jejich budoucí komfort klíčové, podnikatelé a politici na toto uvědomění, zdá se, ještě čekají.