Jeho bundu vynesla Ewa Farna i Machine Gun Kelly. Hnací silou mi byla šikana a posměšky, říká Jan Bican
Jan Bican v rozhovoru popisuje, proč začal tisknout obrazy na trika a co ho naučila cesta mimo umělecké školy.
Umělec Jan Bican
Jeho oblečení nosí Ewa Farna nebo Machine Gun Kelly, výstavy měl v Hongkongu i ve Dvoraně Rudolfina. Jan Bican je mladý český vizuální umělec, který tvoří na plátna, výlohy, zdi nebo sekáčové oblečení. „Začal jsem tisknout svou tvorbu na hadry, protože to byla cesta, jak se dostat mezi lidi. Triko za pár stovek si koupí spíš než obraz za patnáct tisíc,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.
Výtvarný rukopis Jana Bicana je charakteristický kontrastní barevností a symbolikou, která čerpá z popkultury i sociálních nerovností. Na své aktuální výstavě Domovy a tradice ve Vnitroblocku například paralelně zpracovává české kulturní zvyky i motivy z Asie, která je pro něj druhým domovem. Na jeho obrazech ale najdete i kontroverznější témata, jako je prostituce nebo novodobé otroctví. „Baví mě zkoumat zákulisí, ten šedý byznys, který je součástí kultury,“ vysvětluje.
K umění se přitom dostal mimo klasické instituce – studoval obchod v Olomouci a nepřijali ho na AVU ani UMPRUM. Výtvarné vzdělání má tak pouze ze základní umělecké školy. „Naši mě do umění tlačili, ale já jsem měl v hlavě vzorec, že se tím neuživím. Šel jsem proto na ekonomku. Ale pak mi jedna učitelka navrhla, že bych mohl tisknout věci na oblečení.“
Právě tam začala jeho kariéra. V roce 2020 vytvořil kolekci s Pumou s názvem My děti ze stanice 2020, která reflektovala pandemii covidu a izolaci. V roce 2021 navázal první spolupráci se second handem 1981, kde se pak objevily i potisky figurky Panny Marie – motiv, který Bican později dále rozvíjel i v rámci výstavy pro český konzulát v Hongkongu. V rozhovoru pro CzechCrunch mluví o tom, proč má sklony k brutálním výjevům nebo proč přijímá komerční zakázky.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch Jobs
Dnes se věnujete malbě, upcyklovanému oblečení, ale i vlastnímu podcastu. Jak byste sám popsal, co všechno děláte?
Asi bych řekl, že jsem prostě umělec. Dřív jsem používal slovo kreativec, ale to pak začalo znít až moc marketingově – jako by šlo spíš o content creator nebo social media manažera než o umění. Takže umělec, ale ano, moje práce je roztříštěná do několika kapitol, které spolu nutně nemusí souviset. Přesto tam podle mě existuje nějaká společná linka. Všechno to začalo jako moje vlastní iniciativa tvořit a malovat. Maluju odjakživa, od dětství to pro mě byl únik, forma terapie a cesta do vlastního světa.
Začínal jste taky na vlastní pěst – bez umělecké školy a na střední v Olomouci. Jaký byl ten vývoj od triček s potiskem k velkým plátnům a spolupracím se značkami jako Puma?
Na střední škole jsem měl za sebou pár mini výstav, ale neměl jsem umělecký background ani jsem neznal uměleckou komunitu. V Olomouci jsem studoval ekonomku, protože jsem si nevěřil, že bych mohl dělat umění naplno.
Měl jsem ale jednu učitelku, která sledovala, co tvořím, a navrhla mi, že bych mohl tisknout svoje věci na oblečení. Po maturitě jsem si tak založil malý brand a začal přenášet svou tvorbu na textil. Byla to pro mě cesta, jak se dostat mezi lidi. Málokdo si od začínajícího umělce koupí obraz za patnáct tisíc, ale triko za pár stovek nebo upcyklované sako za tři tisíce je mnohem přístupnější.
Jistou hnací silou byli tehdy moji vrstevníci. V dětství jsem nebyl zrovna nejoblíbenějším článkem v kolektivu i skrz své koníčky, kreslení ani malování nebylo tak populární jako třeba fotbal. Motorem mi tedy byly spíš posměšky a šikana – ačkoliv ve mě zanechala obrovské rány, dodala mi obrovskou sílu jít si za svým.
Od té doby jsem se věnoval jak oděvní tvorbě, tak klasickému malování. V roce 2020 jsem rozjel spolupráci s Pumou, tam se to celé víc rozhoupalo – i směrem k brandové identitě a propojení s většími klienty. Postupně jsem ale víc a víc směřoval k tomu, aby jádro mé tvorby tvořila hlavně malba. Dlouho jsem hledal způsoby, jak se prosadit a jak se propojit s lidmi, když mě nevzali ani na AVU, ani na UMPRUM. Nakonec jsem si řekl, že podcast by mohl být způsob, jak se spojit s lidmi z kreativní scény, kteří mě inspirují, a zároveň pochopit, jak celý tenhle svět funguje.
Podcast tedy pořád děláte? Nebo už jste se od něj přesunul jen k té výtvarné sféře?
Podcast teď funguje v hodně random režimu. Po pěti letech fungování se na celý koncept dívám trošku jinak. To ale neznamená, že nenahrávám, pár epizod vzniklo i v Bangkoku. Po víc jak 120 epizodách se dostávám k pomalejšímu režimu, o to víc si ale každé natáčení užívám.
Jak teď probíhá váš kreativní proces? Je pro vás důležitější samotné sdělení, nebo spíš forma?
Zaměřuju se teď nejvíc na malování, kde je pro mě ideální, když mám před sebou čisté plátno a vůbec netuším, co z něj vznikne. To je pro mě nejlepší moment. Když se nechám úplně pohltit a vlastně ani nevím, co dělám. Nechávám ruce, aby tvořily samy, a až zpětně, když se na obraz podívám, vidím v něm témata, která se mě dotýkají. Buď něco, co mě trápí, nebo co mě inspiruje – ať už ze mě, nebo z lidí kolem mě. Jsem taková houba, co všechno nasává.
Jedním z vašich nedávných projektů byl soubor děl, který je teď vystaven ve Vnitroblocku a nese název Domovy a tradice. Jsou tam motivy masopustu, ale i asijské kultury. Jak jste nad zpracováním něčeho tak konkrétního přemýšlel?
Výstava je rozdělena do dvou částí. První část je ze zakázky pro Ploom – Masopoost, druhá a větší polovina je čistě má autorská nekomerční tvroba. Vznikala po většinou u bazénu na Bali a na hotelovém balkonu v Bangkoku. Právě tam několik obrazů nenávratně pošpinilo naše apartmá, zpětně se omlouvám personálu a věřím, že se na další návštěvu těší stejně jako já. (smích)
Co se motivů týče, masopust je typická česká tradice – obraz ukazuje jak radost a obžerství, tak i úpadek a temnotu. V asijské části jsem nešel po konkrétním svátku, ale spíš po kulturních motivech s kontroverzí. Třeba prostituce. V Thajsku ji vnímají úplně jinak než u nás. Baví mě zkoumat zákulisí, ten šedý byznys, který je součástí kultury.
V Asii mě fascinuje i to, jak se tam mísí spirituálno s brutalitou – že zatímco my si tam jezdíme plnit sny na jógové retreaty, místní pracují 12 hodin denně za směšné mzdy, aby nám ty sny umožnili. Vzniká tím nerovnováha, kterou se mi zdá důležité reflektovat. Tyhle kontrasty pak vkládám do svých obrazů.
Jste silně spjatý se secondhand kulturou a upcyclingem. Co vás k tomu přivedlo – etika, nebo čistě jen dostupnost materiálu?
Na začátku to byl mix obojího. Jednak mě sekáče vždycky přitahovaly tím, že tam najdete unikátní kousky, které nikde jinde neuvidíte. Každý má za sebou nějaký příběh. Zároveň je to dostupnější cesta k tvorbě, protože ty věci nejsou drahé. Můžete je koupit za pár korun a zkoušet s nimi pracovat, riskovat. Když se něco nepovede, není to taková ztráta.
Ale samozřejmě je tam i etická rovina. Už na střední jsem se začal zajímat o to, jak funguje fast fashion. Ten systém je hodně pochybný a rozhodně ne etický. Nechci podporovat řetězce, které neberou ohled na zaměstnance ani planetu. Ale zároveň nechci znít jako moralizující kazatel – chápu, že si někdo koupí džíny v Zaře. Jen jsem s tím začal dřív, než to bylo úplně cool. Dřív jsem se setkával s nepochopením, i od rodiny. Proč bych si měl kupovat drahý předělaný hadry ze sekáče, když si můžu koupit novou košili levněji? Dnes už se to ale stalo běžnou součástí mluvy generace Z a každá druhá značka dělá upcycling nebo rework, takže to je dnes i mnohem lépe komunikovatelné.
👉 Upcycling znamená přetvoření starého kousku v úplně nový originál s přidanou hodnotou.
👉 Rework je spíš technické přešití nebo úprava, která danou věc vylepší.
Právě ve spolupráci s 1981 Second hand jste před pár lety vytvořil kolekci s názvem In Virgin Mary and Vintage We Trust. Proč jste se do ní rozhodl zapojit náboženské motivy?
Motiv Panny Marie mě baví delší dobu. Začalo to, když jsem měl ve svém podcastu sklářku Lindu Procházku, která chystala výstavu pro český konzulát v Hongkongu a hledala netradiční vánoční ozdoby. Oslovila mě, jestli bych něco nevytvořil, a já přišel s panenkou Marií. Je to silný symbol českých Vánoc, ale nepředstavujeme si ji třeba jako ozdobu na stromeček – a to mě zaujalo. Vytvořil jsem 3D tištěné figurky, které jsem upravil a dobarvil podle svého rukopisu. Byly vystaveny v Hongkongu a od té doby mě baví tenhle motiv zapojovat i do upcyklovaných kousků.
S Davidem a Baru z 1981 jsme panenku Marii použili i na bundy pro Metronome festival a potom znovu v košilích. Není to žádný výsměch, beru to jako hravé pojetí něčeho, co může být lehce kontroverzní, ale právě proto mě to baví ještě víc.
V CzechCrunchi jsme nedávno dělali rozhovor s malířem Matějem Macháčkem, který říkal, že asijská umělecká scéna je dynamičtější a otevřenější než ta česká. Jak to vnímáte vy?
Tohle je něco, s čím poslední dobou docela bojuju. V Česku mám pocit, že když se otevřu komerčním spolupracím – třeba s Pumou nebo Alcronem –, tak to není moc dobře vnímané v umělecké scéně. Obzvlášť u lidí z AVU nebo UMPRUM, kde vás spíš vedou k tomu, že se s komercí nemáte spojovat.
Ale to mi v dnešní době přijde úplně nereálné. Nechcete přece trčet celý život v ateliéru a čekat, až si vás někdo všimne. Pro mě je komerční spolupráce cesta, jak svou tvorbu dostat mezi lidi a zároveň se tím i uživit. Zpětně jsem vlastně rád, že mě na AVU ani UMPRUM nevzali, možná bych dneska seděl někde v ateliéru a čekal. Takhle jsem si to musel vzít do vlastních rukou a začít sám oslovovat klienty.
Právě na tenhle přístup se konkrétně v Asii nahlíží úplně jinak. Spojení umění a komerce nemusí být jen sprosté slovo, vždyť se jedná o krásné propojení, doslova užité umění v reálném životě. O jiném pohledu na věc svědčí i pozvání Hong Kong Design Institutu, kam v červenci poletím přednášet o propojení umění s brandy.
Vy ty komerční spolupráce děláte právě na české poměry často. Jak se vám daří balancovat osobní výtvarný rukopis a zadání od klienta?
Moc si diktovat nenechám. Samozřejmě si rád vyslechnu názor, třeba jako při spolupráci s Alcronem, kde jsme řešili výlohy. Vím, že můj styl je často dost brutální, rád třeba rozřezávám těla, hraju si s jejich kompozicí. Chápu, že to na výloze nemusí vždy působit nejlíp. Ale většinou mě oslovují klienti, kteří znají můj rukopis a chtějí právě ten. Já jim na oplátku vyjdu vstříc s nějakými barevnými prvky nebo tím, že se trochu nacítím na jejich značku – ale nikdy nejdu proti sobě.
Kdyby mi někdo řekl, že nemám malovat barevně nebo mám dělat jen ornamenty a geometrické tvary, tak to nevezmu. Když jsem třeba dělal mural v Olomouci, taky zaznělo, že by radši chtěli něco míň drsného a explicitního. Ale stejně jsem do toho dostal svůj styl a klienti byli spokojení.
A co se týče příjmů, živí vás víc komerční věci, nebo vlastní tvorba?
Většinu příjmů mi zatím tvoří komerční spolupráce. Ještě loni jsem měl větší příjem z módy a upcyclingu. Ale od první výstavy v Alcronu loni v červenci jsem se víc pustil do toho, co mě opravdu baví. Zavřel jsem si dveře k bokovkám, přestal jsem dělat marketing nebo spravovat sociální sítě, které mě do té doby živily.
A od té doby se to začalo hýbat – přišla výstava v Hongkongu, další příležitosti, muraly, výlohy. Takže teď už je to hlavně tvorba. Ale pořád mě živí hlavně to komerční propojení a právě díky tomu mám i víc svobody pro vlastní věci, víc peněz na materiály a možnost jezdit na výstavy do zahraničí.
Kdybych si měl vybrat vysněnou spolupráci, tak by to rozhodně byla Lady Gaga. Fascinuje mě jako komplexní kulturní osobnost.
Máte představu o průměrné ceně, za kterou si mohou lidé vaše obrazy pořídit?
Průměrně se moje obrazy pohybují kolem 35 tisíc korun. Nedělám malé formáty – většinou jde třeba o metrové obrazy. Začínám tak na 20 tisících. Ale pro mě je často těžké nastavit cenu, záleží na tom, jaký mám k tomu tématu vztah, kolik do toho dávám emocí. Něco vytvoříte za pár dní, ale celý život jste směřovali k tomu, abyste měli rukopis, který teď používáte. U komerčních zakázek je to snazší, tam máte budget, znáte rámec, víte, co můžete čekat. Ale u volné tvorby je to vždy trochu složitější.
Říkáte, že vás teď uživí jen vaše tvorba. Je to pro vás motivace, nebo spíš stres – bát se, že ten zájem jednou skončí?
Jasně, bojím se. Nejsem typ člověka, který by miloval nejistotu. Ale vlastně jsem nikdy nebyl zaměstnaný. Po střední jsem měl asi půl roku full-time job v Olomouci, dělal jsem účetnictví a různé reporty na finančním oddělení, což bylo šílené. Pak jsem podnikal, dělal marketing, spravoval sítě… a i to bylo nejisté. Takže si to obhajuju tím, že je to vlastně pořád ta samá nejistota.
Snažím se teď jet na maximum a využít moment, kdy to jede. Když máte zakázky, máte taky víc prostoru tvořit vlastní věci, víc svobody. A i kdyby to nevyšlo, tak vždycky můžu dělat znova sítě nebo ten marketing. Nejsem z uměleckého prostředí, takže se nebojím oslovovat lidi a hledat si příležitosti sám.
Vaše upcyklované oblečení už měli na sobě třeba Ewa Farna nebo Machine Gun Kelly. Máte nějakého člověka, na kterém byste chtěl svou tvorbu nejvíc vidět?
Ani ne tak oblečení, spíš bych chtěl dělat cover alba. Už jsem dělal přebaly pro Lenny, Vesnu, We Are Domi nebo Aničku Slováčkovou, to mě fakt bavilo. Hudba je pro mě extrémní inspirace a přenášet tuhle myšlenku do plošné tvorby mě baví nejvíc.
A kdybych si měl vybrat vysněnou spolupráci, tak by to rozhodně byla Lady Gaga. Fascinuje mě jako komplexní kulturní osobnost – nejen hudbou, ale tím vším kolem: kostýmy, stagí, komunikací. Je to umělkyně v tom nejširším slova smyslu.