V polovině února se na ministerstvu kultury odehrála neobvyklá věc. Obrazy a liturgické oděvy, které byly až doposud součástí sbírek Národní galerie a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, se vrátily potomkům židovského průmyslníka Johanna Blocha. Pomohlo s tím Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války.

Centrum běžně pomáhá identifikovat jednotlivá umělecká díla nebo uměleckoprůmyslové předměty, které jsou nyní v majetku státních institucí, dříve ale patřily někomu, kdo byl režimem nucen je darovat. Kolik takových děl podle pověřené ředitelky Jany Jiráskové je, nelze dobře odhadnout.

„S konfiskovanými statky se různě manipulovalo a přesunů a převodů bylo poměrně hodně, a to nejen v době války, ale i po ní. Často nastaly situace, že byly předány do správy státní instituce, ale později jí byly zase odebrány, aby se po čase třeba jejich část vrátila,“ říká Jirásková v rozhovoru pro CzechCrunch.

O dávno ztracený majetek se podle ředitelky hlásí především cizinci. Hlásí se i Češi, v jejich případě se ale zatím nepodařilo majetek dohledat a identifikovat. Za rok se v Česku každopádně kladně vyřídí aspoň jedna restituce. Teď naposledy to bylo právě v případě Blochova majetku.

Bloch chtěl odejít ze země okupované nacisty, aby to ale mohl udělat, musel svůj nemovitý majetek převést na správce a účty a cenné papíry a další cennosti uložit u některé z určených bank. Okupační orgány chtěly mít přehled. To byla běžná praxe, stejně jako to, že když si chtěl někdo s sebou nějakou cennost odvézt, musel část – tu nejcennější – darovat. Tak tomu bylo i v případě Blochovy sbírky obrazů.

Teď se jeho rodině vrátily obrazy, bylo mezi nimi i rané dílo Antonína Mánesa. Nejen o tomto případě, ale i tom, jak vracení majetku zabaveného za holocaustu obecně probíhá, mluví Jana Jirásková z Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války v rozhovoru.

Zdroj: Facebook U.S. Embassy Prague

Pověřená ředitelka CDMP Jana Jirásková a Tomáš Kraus ze správní rady

Jak časté v dnešní době je, že se vrátí potomkům obětí holocaustu nějaký majetek?
Pokud se zaměříme pouze na Českou republiku, pak je možné říct, že restituce probíhají kontinuálně. Každý případ je samozřejmě jedinečný a zabere různě dlouhou dobu nutnou pro jeho zpracování a finální dokončení. Není tedy možné mluvit o nějaké pravidelnosti. Nicméně v posledních letech došlo každý rok minimálně k jedné restituci.

Kolik evidujete žádostí o pomoc s vyřízením některých restitucí a kolik z nich je vyřízeno kladně?
Centrum za poslední dobu zpracovávalo zhruba patnáct žádostí o rešerši, z nichž sedm bylo kladně vyřízeno. Další nesplňují podmínky zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, na některých se průběžně stále pracuje, protože dohledání dokumentace a konkrétních předmětů může být někdy komplikované a časově náročné.

Řešíte nyní nějaký podobný případ, jako byl právě ten od Johanna Blocha?
V současné době žádný podobný případ rozpracovaný nemáme. To znamená, že v Centru probíhá standardní výzkumná činnost a řešení badatelských dotazů. Věnujeme se ale přípravám na další možnou restituční kauzu, jen s ohledem na citlivost informací teď není možné sdělit více.

Existuje odhad, kolik uměleckých děl, která byla zabavena, případně byla Židy darována jako v případě Johanna Blocha, je dnes v různých státních institucích?
To je komplikovaná otázka. S konfiskovanými statky se různě manipulovalo a přesunů a převodů bylo poměrně hodně, a to nejen v době války, ale i po ní. Často nastaly situace, že byly předány do správy státní instituce, ale později jí byly zase odebrány, aby se po čase třeba jejich část vrátila. Některé se v průběhu těch poválečných přesunů dostaly třeba i do institucí, které nejsou spravovány státem. Netroufám si proto odhadovat.

Jak to, že umělecká díla se vrací, zatímco v případě nemovitostí záleží na libovůli veřejné instituce? Například nedávno probíhal spor o dům v Praze 7, který je v majetku městské části a k jeho vrácení dosud nedošlo. 
V případě zákona, který se vztahuje na navracení kulturních statků zcizených obětem druhé světové války, byla zrušena restituční tečka. To znamená, že je stále možné o majetek podle tohoto zákona žádat. V případě nemovitostí je to jiné. Cesta by se asi najít dala, například formou daru, už to ale záleží na vůli konkrétní instituce.

Obrací se na Centrum například i jednotlivci, kteří žádají o navrácení majetku, který je nyní v soukromých rukou? 
V Centru jsme se zatím s tímto případem nesetkali. Ani nemáme oprávnění zkoumat soukromé sbírky, zákon se totiž týká jen sbírek státních. Bylo by to možné asi pouze na přímou žádost majitele soukromé sbírky. Ale jak jsem říkala, zatím jsme se s tím nesetkali.

Obrací se na vás i Češi? Nebo jde jen o cizince?
Většinou se jedná o cizince. Prověřujeme samozřejmě i podněty a dotazy českých státních příslušníků, ale musím říct, že v těchto případech se zatím nepodařilo majetek dohledat a identifikovat. Jsou za tím nejrůznější důvody – ať už nedostatečná dokumentace nebo příliš málo informací o hledaných předmětech a další.

Z jakých zemí pocházejí žádosti nejčastěji?
To je různé. Jsou to Spojené státy nebo Anglie, také Izrael či Kanada.

Jak dlouho trvá takovou záležitost vyřídit?
Záleží na mnoha okolnostech. Pokud osoba, která žádá o pomoc při dohledání majetku, může předložit soupis hledaných předmětů (ideálně s jejich popisem nebo třeba fotkou), může urychlit čas potřebný k identifikaci hledaných děl. To se ale stává výjimečně. Častěji přichází žadatel z pochopitelných důvodů jen s fragmentárními informacemi. To čas bádání prodlužuje.

Je nutné prozkoumat širší oblast sbírkových předmětů v různých institucích, pak nastane doba průzkumu archivních dokumentů a takřka detektivní metoda porovnávání seznamů, soupisů, popisů děl a dalších kritérií, které mohou vést k identifikaci jak předmětu, tak majitele.

Tento čas ovlivňuje i fakt, že předměty se během války i po ní různě přesouvaly, to znamená, že musíme lokalizovat konkrétní předměty, o kterých již máme informace z archivních materiálů. Opravdu není možné předem říct, jestli to bude rok nebo pět let. Když se vrátím k případu Johanna Blocha, šlo to poměrně rychle. Tři roky tak možná na první pohled nevypadají, ale vzhledem k tomu, že nám všem situaci komplikovala omezení spojená s pandemií, tak je to vlastně velmi dobrý výkon.

Jak velký problém je žádané předměty dohledat?
To se také liší případ od případu. Někdy to opravdu bývá problém, protože i materiály, se kterými pracujeme, často obsahují velmi vágní popisy, chybí rozměry nebo technika, při zapisování mohlo dojít k chybám. Osoba, která po majetku pátrá, také nemusí přesně vědět, co vlastně hledá. Ví pouze, že nějaký majetek existoval. Anebo není možné konkrétní věc nějak blíže přiblížit.

Nemusely se také dochovat identifikační znaky z doby války, které by předmět přes písemnou archivní dokumentaci propojily s jeho majitelem – pak může být těžké prokázat, že konkrétní předmět patřil konkrétní osobě. Navíc ani dochovaná dokumentace není kompletní. Znaky na předmětu, které mohly identifikovat jeho původního majitele, se z nich v době okupace cíleně odstraňovaly, ať už šlo o monogramy nebo ex libris, tedy značka majitele v knize. Ani toto nám tak často nemůže pomoci.

Předměty samotné se přesouvaly z místa na místo, dostávaly se do soukromých rukou a podobně. Je zde spousta aspektů, které v tom výsledném úspěchu či neúspěchu hrají roli.

Dá se říct, jaké předměty se nejčastěji vrací a zda jde například někdy o něco neobvyklého?
Vrací se samozřejmě obrazy, práce na papíře, sklo a umělecký průmysl. Asi to nejneobvyklejší, na co jsme narazili a co se vrátilo oprávněným dědicům, byla kolekce tsub, což jsou záštity tradičních japonských mečů, jejichž původní majitel byl významným sběratelem východoasijského umění.