Silná černá linka, výrazné barvy, témata, která balancují na hraně lehkosti. Obrazy Honzy Šádka mají jasný rukopis inspirovaný komiksem a pop-artem, ke kresbě používá pastelky, což podle jeho slov není v našem uměleckém prostředí příliš časté. Ze čtvrtky za pár korun tak vznikají díla, za která sběratelé platí kolem osmdesáti tisíc korun. Jeho práce visí v soukromých sbírkách, má je prezident Petr Pavel, herec Štěpán Kozub i anglický zpěvák Sting. A najdete je i v řadě nemocnic a dětských domovů.

Honza Šádek se ke kreslení dostal víceméně náhodou. Vyrůstal v Teplicích, věnoval se sportu, ale pak přišlo období experimentování s alkoholem i drogami. „Jsem taková povaha, že chci všechno zkusit. Mám navíc supermanovský komplex, myslel jsem si, že vždycky všechno zvládnu. Takže když mi někdo něco nabídl, nikdy jsem ho neodmítl,“ popisuje pro CzechCrunch. Marihuana, alkohol, pervitin… a pak přišel heroin. Na něm byl závislý téměř sedm let.

Podařilo se mu z toho ale dostat a dvanáct let byl kromě občasné sklenky alkoholu čistý. Založil si firmu na pokládku podlah a vrátil se ke sportu, stal se dokonce vicemistrem České republiky v kulturistice a na mistrovství světa v roce 2006 skončil sedmý. „Myslel jsem si, že když jsem to ukočíroval jednou, zvládnu to i podruhý, a začal jsem víc pít. Od toho už byl jen krok k tomu, abych zase skončil na drogách a propadl jsem se na ještě hlubší dno než předtím,“ popisuje.

Foto: Jan Šádek

+4

„Veškeré podnikání, zázemí, vztahy, všechno to, co jsem vybudoval, jsem zahodil. Stal se ze mě bezdomovec a začal jsem i krást,“ říká zcela otevřeně. Rok a půl žil na ulici. „Známí i rodina se mi začali vyhýbat, byl jsem přesně takový ten týpek, kterého když potkáte na ulici, tak radši přejdete na druhý chodník.“

Kvůli krádežím ho po čase zatkla policie a skončil za mřížemi, kde se pokusil o sebevraždu. Přišlo na něj kolem třiceti exekucí a dluh dosáhl 3,5 milionu korun. Hrozily mu čtyři roky vězení, ale po třičtvrtě roce ho soudce propustil.

Právě do vězení mu rodiče přinesli pastelky a knihu o tom, jak se naučit kreslit. „Abych mysl nějak zaměstnal, začal jsem si kreslit. A ono to fungovalo, odvádí to pozornost, přestanete přemýšlet nad věcmi, nad kterými přemýšlet nechcete, a čas utíká jinak.“ Kreslil podle příručky, zkoušel, opravoval. Nikdy předtím se kreslit neučil.

Postupně začal kreslit spoluvězňům, zkusil i svůj první komiks. „Teprve tehdy jsem začal chápat, že tím kreslením můžu oslovovat lidi a vyjadřovat emoce, které nemusím nikomu říkat slovem,“ vysvětluje. Po propuštění šel na čtyřměsíční léčení do Jemnice u Jihlavy. Pak se dozvěděl o resocializačním programu v Ostravě a odjel tam, daleko od lidí, které znal. „Energii, kterou musíte věnovat sobě, nemůžete ztrácet tím, že na ulici čelíte starým kamarádům,“ vysvětluje, proč se nechtěl vrátit. Do nového města přijel jen s jednou igelitkou. „Měl jsem trenky, tričko a pastelky. Nic víc.“

Program trval rok, zahrnoval terapie, práci, splácení dluhů, probační dohled. Šádek si našel práci v podlahářské firmě a věnoval se kreslení. Pomýšlel konečně na nějaký kurz, ale ten byl v tehdejších dobách nad jeho finanční možnosti, takže se stále vše učil sám. „Zpětně jsem ale za to vlastně rád, že jsem žádný kurz nenavštěvoval a nikdo tak nemohl určovat můj styl. Našel jsem si ho sám,“ dodává.

Kreslil dál, pokládal podlahy a splácel dluhy. Udělal první skromnou výstavu, pár kreseb ve foyer místní střední školy, kam přišlo asi dvacet lidí. Mezitím začal zveřejňovat práci na sociálních sítích, na Instagramu a LinkedInu. Zájem tam rostl rychle, především v době pandemie.

Začalo se stávat, že lidé měli o jeho díla zájem ještě dřív, než je měl dodělaná. „Začal jsem kreslit a lidi mi hned psali: Honzo, tohle chci. Říkám: To je skica, nechcete vidět, jak to bude vypadat? A oni: Ne, mně je jasné, že to bude skvělé. V jednu chvíli jsem měl vyprodaná všechna svá díla,“ říká s úsměvem. Dnes jeho obrazy stojí kolem osmdesáti tisíc korun.

Nakonec se začal věnovat pouze kreslení a práci podlaháře opustil, prodává nejen originály, ale i reprinty svých obrazů s ručně psanými certifikáty. Spolupracuje s Koh-i-noor, Faber-Castell a stal se ambasadorem aut Lexus. Dnes jeho obrazy visí v soukromých sbírkách po celé republice i za hranicemi. Pro prezidenta Pavla nakreslil jeho vozový park i portrét jeho a první dámy. V plánu má další výstavy a rád by s nimi zamířil i do zahraničí.

Paralelně Honza Šádek jezdí do dětských domovů a nemocnic, kterým věnuje reprinty svých obrazů. Začal u vítkovické nemocnice v Ostravě, kde vyzdobil dětské oddělení a nechal natisknout omalovánky. Pak přišel první dětský domov v Čeladné, dnes jeho obrazy visí už v sedmi domovech, kam vždy i sám jezdí pomáhat s instalací a mnohdy pořádá besedy o drogách. Spolupracuje také s nadací Dejme dětem šanci. Na festivalu Colours of Ostrava vystavuje formou bannerů, jejichž výtěžek jde na charitu, naposledy čtvrt milionu korun putovalo do hospicu Ondrášek a organizaci Mikasa.

Na minulost nezapomíná. „Pořád si připomínám, že jsem skončil na nejhlubším dně, vybíral popelnice a rozhodně nechci ani kvůli úspěchu ztratit pokoru,“ říká. Zároveň si ale dává pozor na to, jak o sobě mluví, zvlášť před dětmi. „Nechci být vzorem v tom smyslu, že si ty děti řeknou: Hele, co všechno přežil a jak se mu dneska daří. To je zrádné. Musím zdůrazňovat, že jsem měl strašné štěstí, aby si nikdo nemyslel, že je to tak vždycky,“ uzavírá.