Nad významem prodeje středoevropských aktivit dánské skupiny Marius Pedersen se v komentáři zamýšlí ekonom a byznysový analytik Lukáš Kovanda. Upozorňuje na to, že nejde jen o další velkou transakci, ale o vstup do investičně nejnáročnější fáze proměny odpadového hospodářství v Česku.

Český trh fúzí a akvizic má za sebou mimořádně silný rok. Po letech nejistoty způsobené válkou na Ukrajině a energetickou krizí se investoři vrátili s chutí realizovat obchody v řádu desítek a stovek miliard korun. Stačí připomenout vznik energetického joint venture Energetického a průmyslového holdingu Daniela Křetínského s francouzskou TotalEnergies v hodnotě přes 250 miliard korun, prodej farmaceutické skupiny Zentiva americkému fondu GTCR za zhruba 100 miliard korun nebo rekordní transakci na realitním trhu, kdy pražské Palladium změnilo majitele za téměř 17 miliard korun.

Do této vlny megatransakcí zapadá i probíhající prodej středoevropských aktivit dánské skupiny Marius Pedersen. Na rozdíl od obchodů či léků ale nejde o pasivní aktivum, nýbrž o firmu stojící v první linii průmyslové transformace. Odpadové hospodářství totiž přestává být pouze službou typu „odvez a ulož“ a stále více se mění v sektor kombinující logistiku, průmyslové technologie a energetické využití materiálů.

Oficiálním důvodem prodeje je strategie dánské mateřské skupiny Green Future, jejímž cílem je uhlíková neutralita do roku 2035 a koncentrace na domácí trh. Tržní realita je ale méně idealistická. Dánský vlastník se zbavuje aktiv v zemích, které jsou teprve na začátku nákladné a politicky citlivé cesty od skládkování k recyklaci a energetickému využití odpadu.

Výhled celého odvětví je přitom investičně velmi náročný. Podle Ekonomické analýzy Plánu odpadového hospodářství ČR 2025–2035 (POH) bude nutné do roku 2035 investovat do rozvoje sběrné sítě, třídění, recyklace a energetického využití komunálních odpadů až 81 miliard korun. Nejvyšší investiční výdaje a zároveň největší potřeba budování nových kapacit mají přijít do roku 2030. Klíčové budou zejména technologie na energetické využití odpadů a technologie pro strojové třídění směsného komunálního odpadu.

S blížícím se zákazem skládkování využitelných odpadů tak komunální odpad nabývá na významu jako objemově stabilní a lokálně dostupný vstup pro energetické využití. Česká republika dnes ročně vyprodukuje téměř šest milionů tun komunálního odpadu a toto množství má dlouhodobě rostoucí trend. Podle posledních dostupných dat navíc objem komunálních odpadů meziročně vzrostl a systém bude muset zvládnout nejen větší množství odpadu, ale i dražší nakládání s ním.

Kupující si proto nekupuje jen flotilu svozových vozů a smlouvy s obcemi. Kupuje si přístup k odpadovým tokům a infrastrukturní pozici v systému, který bude muset v příštích letech masivně investovat do modernizace. Prodej firmy zároveň přichází v době, kdy se ekonomika komunálních odpadů mění rychleji než dříve. Podle POH se mají celkové náklady obcí na komunální odpady do roku 2035 pohybovat v rozpětí 27 až 28 miliard korun ročně, tedy zhruba na dvojnásobku úrovně roku 2022.

Prodejní proces navíc míří do okamžiku, kdy se budou rozhodovat klíčové investice do infrastruktury. Největší potřeba nových kapacit do roku 2030 se týká energetického využití komunálních odpadů a překládacích stanic. Zařízení na energetické využití odpadů přitom patří k investičně nejnáročnějším položkám celého balíku. Vedle toho poroste i tlak na rozvoj sběrné sítě, jejíž rozšíření si v příštích letech vyžádá další miliardy korun.

V tomto kontextu je Marius Pedersen méně prodejem zavedeného byznysu a více vstupenkou do investičně nejnáročnější fáze celého odvětví. Ocenění proto neurčují běžné tržní srovnávací metriky, ale to, kolik z provozního zisku skutečně zůstane po nezbytných investicích. A právě tady se mohou rozevřít nůžky mezi tím, co se o ceně firmy píše, a tím, co bude kupující ochoten skutečně zaplatit.