Co je to Matrix? Když diváci na jedno z nejvýznamnějších akčních sci-fi vůbec před 25 lety mířili do kina, neznali na tuto otázku odpověď. A dokonce dnes, když o slavném snímku sester Wachovských bylo napsáno nespočet řádků a řečeno nespočet slov, si mnozí stále tak docela neuvědomují, kolik významových rovin v sobě obsahuje. A za čtvrt století Matrix neztratil prakticky nic ze svojí relevance – možná právě naopak.

Ačkoliv upoutávky filmu odhalovaly mnoho záběrů jak ze skutečného světa, tak z virtuální reality vytvořené stroji, postapokalyptické prostředí i souboje popírající fyzikální zákony, nebylo vůbec zřejmé, jaká je mezi tím vším spojitost. Aby to zjistili, museli diváci takříkajíc následovat bílého králíka, stejně jako Alenka do říše divů a hrdina Neo do pustiny reality za rozpuštěným zrcadlem. Matrix se tak, když 31. března roku 1999 vstoupil do kin, postaral nejen o jedno z největších překvapení v dějinách filmu, ale také u mnoha diváků zcela rozložil to, jak do té doby vnímali svět, v němž žili.

Jak ve filmu, který právě slaví čtvrt století od vydání, vysvětluje Neův mentor Morpheus, Matrix „je svět, kterým ti zaslepili oči, abys neviděl pravdu.“ Je to zcela přesvědčivá simulace představy „dokonalého světa“, do níž jsou lidé nevědomky připojení. Jejím účelem je přimět lidstvo k poslušnosti a využít ho pro sběr zdrojů – v původním konceptu výpočetního výkonu lidských mozků, ve filmu kvůli zjednodušení pro energii. Neo, zprvu obyčejný programátor a hacker, se ale stane součástí relativně malé hrstky lidí, kteří se od systému odpojili a jsou rozhodnutí bojovat za osvobození všech.

Námět Matrixu tak poskytnul perfektní kombinaci velkolepého konceptu s filosofickými, společenskými nebo politickými aspekty a s velkým prostorem pro žánrové atrakce. Typově film spadá do subžánru kyberpunku, který je v základě dystopií o rozpadu společnosti i lidského těla vlivem všemocných korporací a technologie. Wachovské ale tato známá témata zpracovaly osobitým způsobem a dodaly jim větší hloubku.

Tehdy ještě neznámé filmařky měly scénář pro svoje ambiciózní sci-fi napsaný už v roce 1994 a před oči vedení studia Warner Bros ho dostaly díky své práci na filmu Nájemní vrazi. Jelikož to ovšem byl náročný a nákladný projekt, nejdříve napsaly a režírovaly kriminální thriller Past. Právě jeho kritický úspěch nakonec zajistil, že studio relativně nezkušeným a neověřeným režisérkám dalo přes 60 milionů dolarů (přes 111 milionů dnes) a plnou kreativní kontrolu nad filmem, kterému sami manažeři Warnerů pořádně nerozuměli.

Přesvědčit studio, aby schválilo natočení tak náročné látky, ale byl jen začátek. Původně měli v Matrixu hrát zcela jiní lidé – zatímco Wachovské chtěly do role Nea Johnnyho Deppa, Warner Bros. chtělo Brada Pitta nebo Willa Smithe. Ti ale roli odmítli, a nakonec ji dostal Keanu Reeves. Pro postavu Morphea se zase zvažoval Sean Connery, Gary Oldman nebo Samuel L. Jackson, než se dostalo k Laurenci Fishburnovi. A všichni museli projít měsíci a měsíci bojového tréninku s choreografem hongkongských akčních filmů, což Reevese i Huga Weavinga (alias agenta Smithe) stálo mnohé úrazy.

Brilantní choreografie bojových scén by ale byla k ničemu, pokud by nebyla správně natočená. A zde Wachovské přišly s přelomovým nápadem inspirovaným anime Akira a videoklipy Michela Gondryho, který pohyby hrdinů popírající fyzikální zákony zobrazil dokonale přehledně a nanejvýš efektně. Takzvaný bullet time zahrnoval desítky fotoaparátů postavených za sebou, které jeden po druhém v přesných intervalech zachytily akci po jednom okénku. Dohromady vznikl efekt zpomaleného času, jednak vizuálně ohromující, jednak zprostředkovávající momenty překračování pravidel Matrixu.

Celý proces zahrnoval vytváření 3D modelů akce, dokonalé načasování a nahrazování zeleného pozadí pokročilým softwarem. Tyto techniky se v pokračováních Reloaded a Revolutions dále vyvinuly až po schopnost natáčet v plně virtuálním prostředí bez omezení skutečných fyzických kamer, což bylo mnohem později stěžejní například i při natáčení Avatara. Matrix se díky tomu okamžitě stal ikonickým akčním filmem a bullet time se dočkal mnoha napodobenin i parodií.

Ještě mnohem neobvyklejší v kontextu mainstreamové akční tvorby ale bylo – a dodnes je – myšlenkové podhoubí filmu. Matrix si bere inspiraci z řady literárních a filosofických zdrojů, od antického Řecka až po francouzský postmodernismus 80. let. Vše přitom propojuje v poměrně jednoduché základní premise, totiž že lidmi vytvořená umělá inteligence se zvrhla a uvěznila lidstvo do simulace.

Nejvíce vzrušující – a zároveň děsivý – na takovém konceptu je fakt, že ho nelze potvrdit ani vyvrátit. Problém dokonalé iluze se v dějinách filosofie řešil mnohokrát a řeší se dodnes, jedním z hlavních přispěvatelů je ale René Descartes. Francouzský filosof se v polovině 17. století ve svém stěžejním díle Meditace o první filosofii snažil najít neotřesitelný základ, na němž lze postavit jistotu veškerého vědění.

Aby ho našel, nejdříve o všem radikálně pochyboval a přišel s myšlenkou zlého démona. „Budu předpokládat, že existuje zlotřilý démon, nesmírně mocný a lstivý, který vynaložil všechnu svou píli, aby mne mýlil, a budu mít za to, že nebesa, vzduch, země, barvy, tvary, zvuky a vůbec vše vnější není ničím než mámením snících,“ napsal Descartes. Sám tento problém překlenul jistotou o svém vlastním myšlení (slavné „Myslím, tedy jsem“), jeho řešení je ale zakotvené v problematických konceptech mysli a boha, které jsou dnes dávno překonané. Řešení otázky Matrixu se tak musí vydat spíše směrem k otázce, zda je takovou situaci vůbec možné v principu vytvořit.

Problém, zda jsme otroky strojů, je ale dnes samozřejmě relevantnější než kdy dříve. Stále častěji se hovoří o umělé inteligenci a pokročilých algoritmech, které na jednu stranu ohrožují pracovní pozice milionů lidí, na druhé nám mnohdy bez našeho vědomí diktují, co se nám má líbit, za co máme utrácet peníze, s kým a jak trávit čas, nebo dokonce do koho se zamilovat. Možná pro úvahu, jestli žijeme v Matrixu, tak není nutně stěžejní otázka, jestli jsme doslova v simulaci, ale jaké formy tato iluze může mít.

Simulakra, simulace a láska

Právě to je skutečným tématem Matrixu, který si za jednu z hlavních inspirací vzal knihu Simulakra a simulace francouzského sociologa a filosofa Jeana Baudrillarda. Wachovské dokonce svým hercům zadaly seznam literatury, který si měli přečíst a kde byla i Simulakra. Baudrillard ve svém díle zjednodušeně mluví o postmoderní společnosti, v níž veškerý význam vzniká zprostředkovaně skrze masmédia, různé formy zábavy, internet a podobně.

Situace se podle něj dostala do takového stavu, že nedokážeme určit, co je skutečnost, a vše, co prožíváme, je jen nekonečná simulace. Lidé se ze svobodných bytostí stali jen pasivními „terminály“ absorbujícími kvanta informací a vlivů ze všech stran. Tyto informace jsou symboly a znaky, které už nemají žádnou přímou spojitost s realitou, ale jen vedou naše životy v moderním světě bez významu, přeplněném odcizením. Baudrillard přitom došel k pesimistickému závěru, že se od tohoto stavu nedokážeme osvobodit. Proto tvůrkyně Matrixu kritizoval za to, že jeho teorii nepochopily nebo nesprávně interpretovaly, když svým postavám dovolily se od simulace prostě odpojit.

Snímek lze kvůli tomu obvinit i ze špatného vlivu, když myšlenky „červené pilulky“ a „odpojení od systému“ dezinterpretovaly a převzaly nebezpečné komunity kolem ultrapravice nebo influencerů jako Andrew Tate. Matrix nicméně k dezinterpretacím není o nic víc náchylnější než řada jiných děl, které prezentují podobně velké ideje. Film, respektive jeho celá tetralogie navíc svoje základní myšlenky, co je onen systém útlaku a jak proti němu bojovat, vyjadřuje zcela jasně. Na jedné straně jsou osvobození lidé žijící v pospolité harmonii ve městě Sion, na druhé extrémně individualistický zloduch agent Smith, pro něhož svoboda znamená příležitost všechny podrobit svojí moci.

Zajímavé myšlenky v Matrixu, natož v jeho třech pokračováních, pak dalece překračují samotné otázky kolem boje se stroji, umělé inteligence a simulované reality. Proces osvobození se od předstíraného světa lze například interpretovat jako proces tranzice mezi pohlavími, kterou ve svém životě Lana i Lilly Wachovské podstoupily. Původně bylo dokonce v plánu, že některé z hlavních postav by v Matrixu a ve skutečnosti měly jiné pohlaví, studio ale v té době nebylo připravené podobné myšlenky prezentovat v mainstreamovém filmu.

Mezi stěžejní témata celé matrixovské tetralogie patří také svoboda vůle, kdy stroje mají vše dokonale logicky spočítané včetně potřeby mesiáše Nea coby zdánlivého osvoboditele. Také on sám od začátku řeší, zda se spoléhat na předpovědi Vědmy, nebo věřit ve schopnost činit svoje vlastní rozhodnutí. To nakonec vyústí v moment, kdy stroje nedokáží Nea coby anomálii uchopit, protože se zachová zcela nesmyslně a jakoby náhodně – veden láskou se rozhodne zachránit Trinity, i když ví, že to není možné.

Spolu s dalšími ikonickými díly z přelomu tisíciletí jako Klub rváčů, Americké psycho, Americká krása nebo Rekviem se také Matrix s velkou naléhavostí vyjadřoval k tématům kritiky kapitalismu, konsumerismu a z nich vycházejících různých pocitů odcizení. Vše ale nakonec propojil ve svém optimistickém poselství, totiž že láska je iracionální anomálie, která nás dokáže osvobodit. Ať už šlo o lásku Trinity, která vrátila život Neovi, nebo naopak lásku Nea, která porazila stroje, pokaždé to byla tato základní intenzivní emoce, jež hrdiny vedla k těm nejheroičtějším činům a záchraně lidstva. Minimálně v tomto ohledu Matrix relevanci nikdy neztratí.