Každá ulice má svou tvář a skládá se z detailů, které většinou míjíme bez povšimnutí, z nápisů nad vchody, vývěsních štítů, cedulí v oknech. Dnes je nejčastěji vyrobí tiskárna nebo se jen nalepí hotová fólie, a všechny pak vypadají tak trochu podobně. Daniel Plavecký je dělá jinak, štětcem, ručně do nich vkládá i plátky zlata. „Ručně malovaná věc, i když to třeba člověk neregistruje na první pohled, podvědomě způsobí, že to místo vnímáme jinak,“ říká jeden z mála lidí, kteří se u nás písmomalířstvím živí na plný úvazek.

Daniel Plavecký přitom nevystudoval žádnou výtvarnou školu, maturitu má z knihkupectví. „Ani mě dřív nenapadlo, že bych mohl něco tvořit. Byl jsem spíš pozorovatel,“ vzpomíná. K řemeslu se dostal oklikou přes cestování, práci za barem a křídové tabule.

Než začal malovat, hodně cestoval, byl na Azorách, v Indii, v Nizozemsku a naučil se portugalsky. „Určitě mě inspiroval Lisabon, třeba už jenom tím street artem, co tam tehdy hodně frčel,“ říká Plavecký. V zahraničí se věnoval různým pracem, dělal za barem i všude jinde. Nakonec se ale rozhodl vrátit do Čech, kde nastoupil do pražského kina Oko. Tam od roku 2009 taky pracoval za barem a jak sám říká, dělal takovou „holku pro všechno“.

Foto: Daniel Plavecký

+11

Kino mělo černé křídové tabule a on na ně místo suchého výčtu nabídky začal kreslit nápisy a highlighty. „A pak jsem někde náhodou objevil, že někdo se dokonce kreslením takových křídových tabulí živí,“ vzpomíná. Na Instagramu narazil na umělce, kteří dělali velké tabule pro magazíny a butiky jako svou hlavní práci. Začal si o tématu zjišťovat víc. Roli v jeho rozhodnutí sehrál i americký dokument Sign Painters o starých písmomalířích, který ukazuje, jak se ještě ve 20. a 30. letech malovaly cedule v dílnách o stovkách lidí, protože plotry neexistovaly a v New Yorku bylo potřeba tisíce nápisů.

Ke kreslení přitom inklinoval odjakživa, i když ho dlouho nebral jako něco, čím by se mohl živit. Když dnes listuje svými starými skicáky z cest, jsou plné graffiti, typografie a ilustrací. Naučit se malovat písmo štětcem podle něj není nemožné, ale chce to čas a nejspíš i trochu talentu. „Jde o to udělat těch čar 50, 100, 200, 300, a pak to budete mít v ruce, ale zároveň je potřeba mít oko i pro perspektivu,“ vysvětluje.

Rozhodujícím momentem na Plaveckého cestě k jeho současné práci byl výlet do Kodaně. Manželka mu s kamarády tajně vybrala k narozeninám peníze na workshop u profesionálního písmomalíře Jakoba Engberga z Copenhagen Signs. A tam se ponořil do oboru ještě víc. „Věnoval mi celý den, což bylo hrozně báječné,“ vzpomíná. Engberg mu ukázal i práci se zlatými plátky na sklo. Potom se Plavecký pustil do tvorby, pravidelně ji dával na sociální sítě a právě odtud mu začaly přicházet první placené spolupráce.

Na začátku dělal písmomalířství jako vedlejšák a pracoval v kavárnách. „Pak jsem si říkal, že nemá cenu ztrácet čas za barem, když to sotva vydělá na nájem a trávím tam celé dny,“ vzpomíná. Přešel na řemeslo naplno a otevřel si Studio Plavečky. První dílnu měl přímo za kinem Oko společně s jinými tvůrci a zůstal tam přes deset let.

„Kdyby nebyl Instagram a sociální sítě, tak bych to ale možná nedělal, protože by o mně nikdo nevěděl,“ přiznává. „Přitom jenom dokumentuju to, co dělám, ale lidi to baví sledovat,“ říká, přičemž právě na Istagramu má několik tisíc sledujících. Zároveň dodává, že zakázek naštěstí stále přibývá. Jeho práci najdete po celé Praze i za hranicemi. Zlacené nápisy dělal pro kavárny La Forme, v Pařížské ulici vyvedl ručně velké nápisy se zlatými linkami přes výlohy belgické restaurace Les Moules v rámci jejího rebrandingu. Pro butik Textile Mountain na pomezí Vinohrad a Žižkova, kde se prodávají věci z nepoužitých látek z 60. až 80. let, vytvořil skleněný vývěsní štít s bílým zlatem, inspirovaný písmem starých textilek. Pro EMA Espresso Bar maloval třicetimetrový nápis.

Nejneobvyklejší zakázka byla ale daleko za polárním kruhem. Plavecký maloval nápisy pro nejsevernější kavárnu na světě, v Longyearbyenu na Špicberkách, kde je půl roku polární noc. „Kamarád tam provozuje kavárnu. Je to nejsevernější město na světě se stálým obydlím asi 2 000 lidí,“ popisuje. Nebyla to ale jediná zahraniční zakázka. Kromě ní dělal i pekárnu v nizozemském Wageningenu, hospodu U Brambory v saském Chemnitzu nebo pobočku pražského Manifesta v Berlíně. Ceny za jeho práci se podle něj pohybují ve vyšších tisících až desítkách tisíc korun za vývěsní štít.

S klienty promýšlí vývěsní štít jako prvek, který na domě zůstane roky. Do návrhu podle svých slov zapojuje i architekturu samotného domu. „Když si někdo otevře podnik ve funkcionalistickém domě z 30. let, tak na to kouknu a nahlas s těmi lidmi uvažuju: co kdybychom integrovali i tuhle inspiraci, protože to je nádherné místo. Ne jenom vzít černou desku, bílý nápis a přišroubovat to na barák,“ říká.

Plavecký není jediný, kdo řemeslo v Česku oživuje. Mezi kolegy z oboru patří třeba i Bety Vachelová z Plzně, která se specializuje na zlacení, kolektiv Písmomalířky nebo Anička Hábová, se kterou na některých zakázkách spolupracoval. Poptávka podle něj roste a souvisí to i s tím, že se víc mluví o takzvaném vizuálním smogu. „Města jsou plná billboardů a nesmyslů a lidé jsou tím vším už přehlceni,“ míní. Paradoxně mu pomáhá i nástup umělé inteligence.

„Rozvíjí se umělá inteligence, ale to současně vrací lidi k tomu, že všechno AI není zlato,“ říká. Vzácnější prý začínají být lidé, kteří něco dělají ručně. Řemeslo Plaveckého propojilo i s lidmi po celém světě. Písmomalíři se potkávají na mezinárodních srazech zvaných Letterheads a právě přes ně zná dnes kolegy od Austrálie přes Panamu a Spojené státy po celou Evropu.

Do budoucna má v plánu obnovit i pravidelné workshopy písmomalířství. Nedávno se navíc přestěhoval do větší dílny v pražských Kobylisích, kde spolupracuje i se svým otcem kovářem a zámečníkem. „Táta vymyslí, jak ceduli uchytit, nebo ji vyrobí na míru a já ji pak pomaluju,“ říká.