V průběhu padesáti šesti hodin a devíti minut spala dohromady jen devatenáct minut, zbytek běžela. Jedla výhradně tekutou nebo hodně měkkou stravu – vývar, ramen, rýži a hlavně bramborovou kaši. „Bramborová kaše je nejlepší. Postupně začnu být unavená i ze žvýkání, a tak nechci vydávat energii navíc,“ vysvětlila čtyřiatřicetiletá Američanka Rachel Entrekinová chvíli poté, co vyhrála Cocodonu 250. Jeden z nejtěžších ultramaratonů světa, ve kterém účastníci běží čtyři sta kilometrů arizonskou pouští a horami. A Entrekinová se stala první ženou, která tenhle závod dokázala vyhrát absolutně, tedy nejen v ženské kategorii, ale i v té mužské.

Účastníci závodu musejí překonat skoro dvanáct tisíc metrů převýšení, Sonorskou poušť, červené skály Sedony a vystoupat až na vrchol Mount Elden ve výšce 2740 metrů. Časový limit na celou trať je 125 hodin. Entrekinová to dala za necelou polovinu. Časem 56:09:48 stanovila nový traťový rekord, o víc než dvě a půl hodiny lepší než dosavadní rekord Dana Greena z loňska. V cíli byla skoro o hodinu a osmnáct minut dřív než druhý v pořadí, Američan Kilian Korth.

Ten zaběhl druhý nejrychlejší čas v pětileté historii Cocodony a stejně na Entrekinovou ztratil přes hodinu. A pro pořádek: nešlo o ročník bez konkurence. Na startu byla i legendární postava současného ultraběhu Courtney Dauwalterová, jež doběhla celkově šestá.

Zajímavější než čísla je ovšem způsob, jakým se Entrekinová na podobné výkony připravuje. Nebo vlastně nepřipravuje. Týdně naběhá 70 až 80 mil (zhruba 120 kilometrů) v údolí řeky Arkansas v Coloradu, a to bez pevného plánu a bez trenéra. Mentální síla je podle ní stejně důležitá jako fyzická kondice. „Tvůj přístup a schopnost zvládat stres jsou strašně důležité. Minimálně stejně důležité jako fyzička, takže v takovémhle závodě je pak pole mnohem víc vyrovnané,“ řekla pro stanici BBC dáma, která se v běžném životě věnuje fyzioterapii.

Vyrovnané tak, že v něm porazila všechny muže. Přesto se v komentářích na sociálních sítích během živého přenosu množily hlasy, že ji Kilian Korth dříve nebo později musí dohnat, protože ženy na takovou trať prý fyzicky nestačí. „Proč se prostě automaticky předpokládá, že to nevydržím?“ povzdechla si potom magazínu Runner’s World.

Vědci sledují rozdíly mezi muži a ženami v ultravytrvalostních disciplínách už nějakou dobu a shodují se, že čím delší trať, tím menší výkonnostní rozdíl. Zatímco na maratonu je tzv. gender gap zhruba deset procent, na ultratratích klesá ke čtyřem. Takže se fakticky smazává.

Důvodů, proč se to děje právě na ultratratích, je několik. Ženské tělo umí oxidovat tuky efektivněji, v některých případech až o 56 procent účinněji než mužské. Estrogen navíc podporuje šetření glykogenem, tedy zásobní formou cukru ve svalech a játrech. Při výkonu, který trvá padesát hodin a déle, hraje tahle metabolická výhoda velkou roli: v určité fázi se přestává spalovat cukr a tělo přechází na tukové zásoby.

A to je moment, kdy začínají ženy získávat náskok. K tomu se přidává psychika. Výzkum sportovní psychologie naznačuje, že ženy lépe regulují vnímání bolesti, déle udrží motivaci a v dlouhých závodech dokáží v průměru zvolit konzistentnější tempo – zatímco muži častěji vyběhnou příliš rychle a v druhé polovině trati za to platí výkonnostní daň.

A při letošní Cocodoně se tato teorie potvrdila, když ji vyhrála před všemi muži. Navíc poté, co Entrekinová proběhla cílovou rovinkou ve sprintu, si dala sedm a půl hodiny spánku a následně strávila ráno tím, že vítala v cíli další běžce. Závod totiž pokračoval, pro většinu závodníků další dva dny.