Odjel do USA s batohem a dvěma sty dolary, anglicky neuměl. Jeho obrazy dnes kupují lidé po celém světě
Maxim Havlíček odjel v 90. letech do USA a zakotvil v Chicagu. Prošel kuchyní, irským pubem i vlastním grafickým studiem, než ho začalo živit umění.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
Když v Chicagu v roce 1999 sháněl práci, neměl doklady ani zkušenosti. Do životopisu proto napsal pražské kluby Futurum a Radost, kam chodil pařit, a vydával se za kuchaře. Nakonec ho přijala jedna restaurace a tím se začala psát jeho cesta USA. Dnes se Maxim Havlíček živí malbou. Maluje velkoformátové abstraktní obrazy postavené na kaligrafii a 20. října mu v pražské Galerii Mánes startuje nová výstava Anima Mundi. V roce 2010 se přestěhoval do Los Angeles, kde žije dosud. Jeho obrazy kupují sběratelé po celém světě a vystavoval v New Yorku, Londýně, Sydney nebo Mexico City.
Narodil se v roce 1974 v Praze, několik let ale strávil i v Bulharsku, kam jeho otce, novináře a fotografa, poslala na začátku 80. let ČTK jako zpravodaje. Potom vystudoval grafickou školu v Hellichově ulici. K malbě měl blízko od dětství. Jeho strýc Ivan Sedliský byl akademický malíř a rodina trávila hodně času v jeho ateliéru na Vinohradech. „Vonělo to tam terpentýnem a cigaretovým kouřem a všude visely obrazy. Bylo to úplně jiné než všechno, na co jsme byli zvyklí,“ vzpomíná pro CzechCrunch.
V polovině 90. let, kdy školu vyšel a tápal, co dál, odjel do Berlína a nějakou dobu žil ve squatech kolem uměleckého domu Kunsthausu Tacheles. Sjížděli se sem umělci z celého světa. Město tehdy uskupení podporovalo, měli vodu i elektřinu a nájem se neplatil. „Peníze jsme tam skoro nepotřebovali. Pořád tam bylo nějaké jídlo a pití, a když někdo potřeboval pomoct, třeba napnout plátna, tak jsme to udělali společně,“ říká.
Po Berlíně se vrátil do Prahy a naplno se věnoval hudbě. Když mu jeden z kamarádů, který měl za manželku Američanku ze San Franciska, nabídnul, ať jede s nimi do USA, neváhal. Měl s sebou jen batoh, dvě stovky dolarů a nulovou představu, co bude dál. Otec mu říkal, že je naivní snílek, ale nikdy mu nic nerozmlouval.
V San Francisku zůstal zhruba měsíc a půl, pak se na vlastní pěst přesunul do Chicaga. Peníze rychle utratil, anglicky neuměl a všude po něm chtěli sociální číslo nebo pracovní povolení, jenže mu mezitím propadlo turistické vízum. Bydlel nejdřív u kamarádů na gauči a pak si pronajal místnost, kde nebyla ani postel. Práci nakonec našel v italské restauraci, která se teprve otevírala a hledala kuchaře se zkušenostmi. „V životopisu jsem trochu zalhal. Chtěli jména podniků, kde jsem pracoval, protože hledali kuchaře se zkušenostmi, tak jsem tam napsal kluby v Česku, kam jsem chodil. A vzali mě,“ směje se.
Než tě umělecká kariéra začne živit, pokud vůbec, trvá to klidně deset let. A celou tu dobu se o sebe musíš postarat jinak. V Americe obzvlášť.
Začínal v kuchyni, kde nejdřív dělal pomocné práce a od mexických kuchařů se učil spíš španělsky, než anglicky. Pak začal dělat v irském pubu na place, kde si konečně vybrousil i angličtinu. „Vydělával jsem dobré peníze, ale neměl jsem je za co utratit. Nemohl jsem létat ani po Americe, s českým pasem by na mě hned přišli. Nemohl jsem si půjčit auto ani pronajmout pořádný byt.“
Malbu tehdy vědomě odložil. „Než tě umělecká kariéra začne živit, pokud vůbec, trvá to klidně deset let. A celou tu dobu se o sebe musíš postarat jinak. V Americe obzvlášť. Tam nikoho nezajímáš, jsi imigrant a stoupneš si do řady ostatních,“ vysvětluje. První čtyři roky se soustředil na jazyk, legalizaci pobytu a to, aby se hlavně pořádně postavil na nohy.
V roce 2000 založil v Chicagu s kamarádem grafické studio. Dělali branding pro nové luxusní kluby a lounge, které propojovaly hudbu, umění a módu. „Skvěle se to rozjelo, i proto, že i tehdy jsme měli kapelu a řadu těch klubů a podniků znali,“ říká Havlíček. Některé z těch podniků podle něj fungují dodnes a pořád nesou jeho rukopis, třeba logo. „Design mě finančně osvobodil, takže jsem mohl vedle něj začít budovat uměleckou kariéru.“
Malovat začal souběžně s prací ve studiu. Grafický design ho živil a ve volném čase vznikaly obrazy, které zatím nikde neukazoval. Zlom přišel v roce 2010, kdy se přestěhoval do Los Angeles. Firma v Chicagu ještě nějakou dobu běžela, on se ale už naplno věnoval malbě. „Měl jsem za sebou první dekádu tvorby, to, co člověk vloží do šuplíku. A mohl jsem s tím konečně začít vycházet ven,“ říká. Z grafického studia později úplně odešel.
První obraz prodal přímo ze svého ateliéru, koupil si ho známý losangeleský fotograf. „To, že si to někdo koupí a chce to mít doma, pro mě bylo potvrzení, že jdu správnou cestou.“ Postupně přišly první výstavy v losangeleských galeriích, mimo jiné v Knupp Gallery nebo v Marie Baldwin Gallery v Bel Air.
V roce 2018 se jeho obrazy objevily v New Yorku a Dublinu a téhož roku měl první výstavu v Praze. Následovaly Sydney, Mexico City, Singapur, Londýn nebo Miami, kde vystavoval během veletrhu Art Basel.
To, že si to někdo koupí a chce to mít doma, pro mě bylo potvrzení, že jdu správnou cestou.
Malbou se živí už šestnáct let. Jeho obrazy kupují sběratelé po celém světě, překvapivě silnou základnu má ale i v Česku. Většinu obrazů dnes prodá přímo v ateliéru sběratelům, kteří se k němu opakovaně vracejí. „Přijdou za mnou do ateliéru, chtějí si sednout a poznat mě. Pak ten obraz nekupují jen proto, že se jim líbí, ale protože chtějí mít něco ode mě,“ doplňuje.
Ceny obrazů, které se pohybují v řádu statisíců korun, drží stejné po celém světě. Ateliéry má v Los Angeles a v pražských Holešovicích a mezi oběma městy se přesouvá podle toho, na čem zrovna pracuje. „V LA mám základnu, tam je můj domov, který jsem si vybudoval, můj život i bublina,“ říká.
„Osmnáct měsíců jsem nedělal nic jiného, šest dní v týdnu jsem pracoval na aktuální výstavě Anima Mundi,“ popisuje. Obrazy stojí na kaligrafii, která už není čitelná. Zůstalo z ní gesto a vrstvy linií, které se proplétají a přecházejí přes okraje pláten. Zahrnuje 31 obrazů a klavír, který vznikl v rámci oficiální spolupráce se značkou Petrof. Jejím ambasadorem je i Maximovo dvojče Karel Havlíček, známý hudební a filmový skladatel.
Název série znamená duše světa a odkazuje k Platónovi a myšlence, že je ve vesmíru všechno propojené. „Na delší dobu je to moje poslední výstava v Čechách. Pak se zase zaměřím na zbytek světa,“ dodává.
