Papuáncům volali z vesmíru, astronauty zase přivezli mezi domorodce. Český projekt spojil dva různé světy
29 let spojovali umělci Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein dobu kamennou s vesmírem. Letos své životní dílo vystavují v Benátkách.
Když v roce 1997 dva čeští umělci Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein poprvé vystoupili z nákladního vojenského letadla uprostřed papuánské džungle, zažili to, čemu antropologové říkají kulturní šok. Kolem nich procházeli tradičně odění přírodní lidé s luky a šípy, kteří se právě vraceli z hor na lokální trh. Mezi nově vznikajícími obchody asijského typu a domy ostrovního typu, první bankou, kostelem a policejní stanici se tam otevírala brána do světa, který připomínal zlatou horečku na divokém západě.
Nešlo jim o vědecký výzkum, ale o to, co vědci nazývají „antropologií emocí“. Chtěli se dotknout papuánské duše a zjistit, jestli sny přírodních lidí z doby začátků věků stále rezonují s těmi našimi.
„Půlku života jsme vlastně proseděli a prokecali v džungli,“ usmívá se Lukáš Rittstein. „Ale právě to nám přineslo, co jsme hledali. Nechtěli jsme totiž zůstat u povrchní zkušenosti, nezajímal nás turistický zážitek. Chtěli jsme se symbolicky dostat do papuánské duše a najít cestu, jak zážitky, mimořádná setkání a poznání zpracovat výtvarným způsobem a ukázat to nejen Papuáncům. Dovézt tak i k nám do Evropy svědectví, které se jinou formou komunikace než uměním nedá vyjádřit. To vyžadovalo čas a trpělivost,“ vysvětluje.
Právě tento „prosezený“ čas se stal základem pro projekt, který svou délkou i rozsahem nemá v českém umění obdoby. Zatímco antropologové v terénu verifikují to, co vidí, Barboru Šlapetovou a Lukáše Rittsteina zajímalo to neviditelné. Sny, mýty a představy o světě, které si domorodci vyprávěli u ohnišť a které se před cizinci obvykle tají.
„Bylo to jako vstoupit do surrealistického obrazu,“ vysvětluje Šlapetová s tím, že to, co my považujeme za zázračné, je u Papuánců skutečný příběh a naopak. Co nám přijde běžná praxe jako technologie, lety do vesmíru nebo náš každodenní život, oni považují za neuvěřitelné.
„Popisovali nám hrdinské skutky svých náčelníků a ptali se na našeho, který silou ducha a slova vyhnal ty zlé velké vesnice, co nás utlačovaly. Tím mysleli Rusko. Na otázku, jaké mají přání, nám odpověděli, že by rádi mluvili s naším náčelníkem,“ pokračuje Lukáš Rittstein. Zapojili tedy do projektu Václava Havla, který si skrze ně s Papuánci vyměňoval otázky a odpovědi například o stvoření světa. Havel se tak pro papuánské kmeny stal symbolem moudrosti vzdáleného světa.
Diskuse o neviditelných silách během času otevřela řadu dalších témat, z nichž nejzajímavější byl pro české umělce vztah člověka k nebi. „Zatímco domorodci věřili, že se do nebe létá pomocí dýmu z ohnišť, náš moderní svět k tomu používá rakety,“ vysvětluje Šlapetová. Společně s Rittsteinem se rozhodli, že nebe domorodcům „přitáhnou“ blíž k zemi. A také, že jim zprostředkují, co v našem pojetí znamená být umělec.
Půlku života jsme vlastně proseděli a prokecali v džungli.
Nejprve s sebou Lukáš Rittstein do pralesa přivezl sádru a silikon-kaučuk, aby do nich odlévali tváře, ruce, nohy a hrudník náčelníků. „Pro lidi, kteří do té doby znali jen svůj matný odraz na vodní hladině, to byl fascinující proces,“ vzpomínají. Barbora Šlapetová zase zachycovala okamžiky ze života Papuánců skrze fotografii a kresbu. Vytvořila portréty lovců a madon, které jim pak v životní velikosti dovezla. Brzy však podle svých slov narazila na limity statického umění. O temných příbězích s duchy a domorodých spirituálních vizích proto začala vytvářet snové animace.
Vrcholem uměleckého a technického propojení pak byly dva telefonáty mezi papuánskou džunglí a Mezinárodní vesmírnou stanicí ISS. Po tříletém diplomatickém úsilí a vyjednávání s NASA se umělcům podařilo v průběhu let realizovat dva rozhovory náčelníků s astronauty a také dvě osobní návštěvy astronautů na Papui. Náčelníci mluvili přes satelitní telefon přímo s ‚piloty z nebes‘ vznášejících se na palubě mezinárodní vesmírné stanice v reálném čase nad Zemí. Během telefonátů se náčelník mimo jiné ptal, jestli se tam nahoře dají potkat noví lidé nebo duchové a také, jestli lze přistát z nebe rovnou na Papui.
Celých 29 let expedic si Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein financují z prodeje svých děl. „Nežádali jsme nikdy granty na cesty, protože nejde ani zaručit, jak a s čím se člověk vrátí, a to nám pomohlo zachovat si svobodu,“ vysvětlují s tím, že za nimi stojí úzký okruh přátel, kteří jejich umění podporují.
Výsledkem téměř tří desetiletí práce je aktuální expozice Jak se dotknout Nebe, jež je také součástí doprovodného programu prestižního 61. bienále umění v Benátkách. Umělci pro ni získali prostor na ostrově San Giorgio Maggiore, přímo naproti náměstí svatého Marka. V místě, které dříve sloužilo jako bazén a je předělané na galerii, vybudovali multimediální svatyni připomínající vesmírnou stanici uprostřed historických Benátek. Dominantou prostoru je 25 metrů dlouhá animovaná freska na stropě, která v jednadvaceti minutách videoprojekce shrnuje čtvrtstoletí setkávání kultur.
Pod těmito filmovými nebesy pak stojí oltář a portál tvořený sochami symbolických andělů či pilotů. Po stěnách prostoru jsou vystavené fotografie, sítotiskové obrazy, kresby a 3D modely. Expozice v Benátkách potrvá do 12. července 2026. „Na podzim zvažujeme expozici přivézt do Prahy, momentálně finalizujeme přípravy a věříme, že se to podaří,“ říká Barbora Šlapetová na závěr.
