Ta hra si vás podmanila už svým intrem. Úvodní animace načrtla tíživou budoucnost, ve které má lidský život menší cenu než akcie. Všudypřítomné kamery korporátního velkého bratra si vyhlédly cíl. Stačil rychlý náraz vznášedlového vozu. A bezvládné tělo už mířilo do kybernetické laboratoře. Slabou tkáň i svobodnou mysl nahradily chromované součástky. A další agent narukoval do tajné války mezi syndikáty… ve hře Syndicate.

Syndicate od slavného studia Bullfrog Productions vyšel na den přesně před třiceti lety. Technologicky samozřejmě zastaral, ale jeho poselství za tu dobu dost možná ještě víc nabylo na intenzitě. Vždyť ve hře vyobrazená antiutopická kyberpunková budoucnost ukazovala svět pod drtivou nadvládou globálních společností, které silou peněz (a prostě silou) nahradily politický systém s demokraticky volenými zástupci.

Příběh hry – odvyprávěný převážně v tištěném manuálu, které tehdy patřily k povinné výbavě krabiček s videohrami – byl ale ještě bezútěšnější. Výzkumníci jednoho ze syndikátů, EuroCorpu, totiž vynalezli čip umožňující ovlivňovat lidskou psychiku a smysly. Bídu a utrpení skutečného světa tak potlačilo vnímání virtuálních výtvorů. Jestlipak si Syndicate zahrál i Mark Zuckerberg…

Jenže ovládání myšlenek celých populací je výnosný artikl, a tak se mezi megakorporacemi rozhořel lítější konkurenční boj, než jaký se odehrává na burzách. A právě v roli velitele týmu kyberneticky vylepšených agentů jste se v Syndicate ocitli. Napříč celým světem jste procházeli misemi, v nichž jste museli třeba zneškodnit nepřátelské zaměstnance, zcizit důležitá data, případně užitečného pracovníka získat na stranu vašeho zaměstnavatele. Samozřejmě nikoliv výhodnější smlouvou, ale pomocí mozek vymývající technologie.

Realtimovou taktickou akci po jednotlivých misích – která se často zvrhla v absurdně adrenalinovou destrukci všeho a všech kolem vás – střídal lehký management vaší jednotky, kterou jste mohli vylepšovat novými implantáty či vybavit novou výzbrojí. Se strategickým přístupem měl Bullfrog bohaté zkušenosti, britské studio totiž světu začátkem devadesátých let dalo i slavnou strategickou sérii Populous. Ačkoliv v ní jste se v roli božstva věnovali rozvoji říše svých následovníků, ne kyberpunkovým přestřelkám.

I proto si v Bullfrogu věřili, že by hra mohla uspět. Jenže pouhý rok a pár drobných před vydáním měl Syndicate úplně jinou podobu, než v jaké si vybudoval svůj kultovní status. „Začínáte v kanceláři s mapou světa na stěně, kde vidíte konkurenční firmy. Ty jsou malé, ale rostou podle toho, jak hrajete. Můžete obchodovat s akciemi, najímat zaměstnance, financovat výzkum. Anebo když si v televizi pustíte reklamy, uvidíte, na čem soupeři pracují,“ popisoval v roce 1992 pro magazín Ace Peter Molyneux.

Ano, vizionář a pro mnohé až bláhový snílek Peter Molyneux, jehož velkolepé a dechberoucí nápady se často nesetkaly s reálnými možnostmi herního vývoje. Přesto se stal legendou oboru, vždyť kromě Populous a Syndicate stál tento britský vývojář za milovanými a ikonickými tituly, jako je lunaparkový Theme Park, simulátor pána jeskyně Dungeon Keeper, hra na bohy Black & White nebo fantasy akce Fable.

V komplexní hře na korporaci, kterou měl Syndicate být, byste nicméně kromě strategické manažerské práce stále vysílali podřízené do akce. „Budete moci ukrást obchodní tajemství konkurence nebo sabotovat jejich laboratoř. Chtěli bychom do hry dostat stovku zemí a jejich velká města, přičemž každá mapa bude čtyřikrát větší než v Populous,“ prorokoval Molyneux. A což o to, mapy futuristických měst dokázaly být rozsáhlé, dokonce i plné pohybujících se civilistů a městské dopravy. I to vznášedlo-auto jste mohli ukrást.

Ale jestli jste Syndicate hráli, tak uznáte, že z původní vize se do hry nedostalo, inu, skoro nic. Původní myšlenka na simulátor bezskrupulózní obchodní společnosti se smrskla do mnohem akčnější podoby. Namísto ovládání byznysu vyváženého s ovládáním pracovníků v realtimových misích vznikla téměř čistokrevná taktická řežba, kde graf růstu vaší firmy roste úměrně s počtem zastřelených nepřátelských agentů.

Jedna z ukázek Molyneuxova vizionářského vývojářského přístupu se točila kolem kontroly nad vašimi agenty. Herní tvůrce si vysnil, že kromě pár nejzákladnějších rozkazů je budete ovládat i nepřímo pomocí několika posuvníků. Nastavením hodnot adrenalinu, vnímání a inteligence určíte, jak by se měli chovat. Anebo ovlivníte jejich schopnosti. Velká míra adrenalinu měla v agresivním boji pomoci, ale agentovi by třeba znemožnila přesně mířit.

To dnes možná nezní až tak divoce a průkopnicky, ale připomeňme, že jsme ještě před rokem 1993. Co se strategií týče, svět zrovna čerstvě slintá nad Dune II, o jejímž legendárním statusu nelze pochybovat, ale v níž jste museli ručně klikat na každý jednotlivý tančík a zadat mu rozkaz k pohybu, jinak vám ho sežral šaj-hulúd. Každopádně tato myšlenka se do finálního Syndicate v jednodušší podobě promítla. Nastavení inteligence, vnímání a adrenalinu umožňuje upravit například rychlost nebo regeneraci agentů.

Mimochodem, podle slov vývojářů tyto kompromisy a proměny nebyly známkou problémového vývoje. Naopak, Molyneux a jeho kolegové se v minulosti několikrát shodli na tom, že tvorba hry byla prostě tak dynamická a tým tak výkonný, že nové nápady sice přicházely s vysokou kadencí, ale autoři je hravě zvládali zkoušet a zakomponovat. Hráčská veřejnost navíc kontrast mezi úvodní myšlenkou a hotovým dílem nepoznala nebo vůbec neřešila.

Syndicate tak šestého šestý roku 1993 vyšel a hráči se radovali. Objevil se na PC, Amize, Macu, dokonce i na SNES nebo dalších platformách a počítačích, které ani dnešním odrostlejším hráčům už dnes moc neřeknou – třeba Acorn Archimedes. Recenze sice hru nevychvalovaly do nebes, ale ještě ve stejném roce vyšlo rozšíření s podtitulem American Revolt. I na dnešních strojích hratelný balík hry s expanzí je mimochodem k mání na GOGu.

Postupem času se kolem Syndicate vybudoval zasloužený kult. Mnoho herních médií ho umístilo do svých síní slávy, v britském i americkém PC Gameru se Syndicate dostal do horních pater žebříčku nejlepších her historie. Dokonce i ostrovní deník The Daily Telegraph dílo krajanů z Bullfrog Productions ocenil. Tedy až po dvaceti letech, navíc umístěním na žebříček těch nejpovedenějších násilných videoher v dějinách.

Úspěch hry samozřejmě vytěžil i Bullfrog, respektive vydavatelé z Electronic Arts. Tři roky po prvním dílu tak vyšlo pokračování Syndicate Wars, které dvourozměrnou izometrickou grafiku proměnilo do raného 3D pojetí. Jinak si ale hra zachovala obdobnou hratelnost i antiutopický nádech. Jen souboj megakorporací vyměnila za střet dominantního EuroCorpu a globální náboženské sekty s vlastními plány na vymývání mozků.

Druhý díl si až takový věhlas jako předchůdce nevybudoval, přesto nabídl solidní taktickou akci. Dokonce se v Bullfrogu mělo začít přemýšlet nad dalším pokračováním, nakonec z něj ale sešlo. Až v roce 2012 se značka znovu objevila, jenže sázka na jméno Syndicate tentokrát dostala podobu futuristické střílečky z pohledu první osoby od studia Starbreeze. Hacking, implantáty a obří porce násilí nechyběly, dokonce ani recenze nebyly špatné, komerční úspěch u publika si však nenašla.

Za tři dekády od vydání Syndicate také vznikla řada her, které si z něj braly různou dávku inspirace. Jednou z těch nejzajímavějších a nejvěrnějších byl v roce 2015 titul Satellite Reign. Žádný div, však na něm pracoval Mike Diskett, někdejší zaměstnanec Bullfrogu. Ten zanikl už v roce 2001, čtyři roky po té, co ho opustil Peter Molyneux. Jehož původní plány pro Syndicate sice byly docela dost jiné, ale nakonec to dopadlo dobře. Brutální nadvládou megakorporací, které ovládají naše myšlenky i životy. Ještě štěstí, že tomu tak je jenom ve videohře.