Bára Karpíšková alias Bjukitchen je na české gastronomické scéně dobře známá. Doma vaří spoustu let a ráda, pro svou rodinu i přátele. Vydala dvě kuchařky, ve kterých čtenáře vtáhla do tajů svého kulinářského umu – ten vždy stavěla na jednoduchosti a na tom, že jídlo má být především zábava, nikoliv věda. S rozpukem jara otevřela energická Bju vlastní bistro v centru Prahy. A byť sama říká, že rozhodně nemá ambice představovat hostům ta nejsofistikovanější jídla v Praze, dveře se zde od otevření do posledních minut provozní doby netrhnou.

Bistro Bjukitchen se objevilo v Jungmannově ulici, na místě, kde se původně nacházelo nepříliš přitažlivé zákoutí s rychlým občerstvením. Místo bylo hodně tmavé a omšelé, pod taktovkou architektky Terezy Froňkové ale prošlo proměnou v příjemný, prosvětlený podnik plný barev, kterému dominuje na míru vyrobený nerezový pracovní pult a v zadní části kuchyň ze stejného materiálu.

Prostor se začal proměňovat v létě loňského roku a jeho dveře se otevřely letos v březnu, Bára Karpíšková si však s myšlenkou na vlastní bistro pohrávala už dlouhou dobu. „Pamatuji si, že s manželem Tomášem jsme o bistru mluvili už v době, kdy se chystala první kuchařka. A logické by bylo po kuchařce rovnou otevřít vlastní podnik. Jenže já jsem už tehdy strašně chtěla dítě a tato touha byla mnohem silnější,“ vzpomíná Bára, když se setkáváme v jejím bistru.

Díky Tomáši Karpíškovi, spolumajiteli gastronomické skupiny Ambiente, Karpíšková dobře věděla, jak velký stres se s takovým procesem pojí a o jak časově náročnou záležitost jde. Bylo jí tak jasné, že by musela práci obětovat svůj čas se synem Cypriánem. A jelikož sama říká, jak moc je identifikovaná s rolí mámy, rozhodla se, že se nebude snažit v jeho raných letech skloubit podnikání s mateřstvím.

V průběhu osmi let se tak postupně rodil výsledný koncept bistra. Karpíšková se směje a říká, že se jí nápady postupně skládají v hlavě, nedává si je na žádný seznam, ale v jeden moment přijde s hotovou věcí. Stejné to bylo s Bjukitchen. Postupně vznikalo z cest, které mladá kuchařka podnikla. Z inspirace, kterou vstřebávala z různých koutů světa. Vše pak překlopila do přístupu sobě vlastnímu: jídlo nesmí být žádná věda.

„Jídlo nemusí být za každou cenu složité, aby to bylo dobré. Podle mě není klíč v tom, že budu něco vařit spoustu hodin a všelijak nakládat. Jsem přesvědčená, že doma jsme vždycky hezky jedli. Ale nikdy to nebylo tak, že bych v kuchyni strávila celý den. Byli jsme venku, přišli jsme domů a já do hodiny udělala hezkou, svěží večeři. A tak mi to přišlo normální. I z málo věcí jde totiž udělat zábava, když si to člověk umí představit,“ přibližuje.

Jídla, která tvoří nabídku v Bjukitchen, tak staví právě na tomto přístupu. Karpíšková ale podotýká, že ať už jde o snídani, oběd nebo zákusek, v minulosti jí prošly pod rukama tolikrát, že to ani nespočítá. „Tomášův syn Benjamin miluje moje jídlo. A když si něco oblíbí, chce to jíst pořád. To se jednu dobu týkalo třeba kokosovo-kakaové granoly. Nedovedete si představit, kolik kil jsem musela upéct. Stejně tak i mrkvové rohlíčky, štrúdly, galetky, krupicová kaše… Věci, které tady prodáváme, jsem doma udělala milionkrát,“ směje se.

Kromě jídel připomíná domácí atmosféru i vybavení v Bjukitchen. Například nádobí, na kterém se servírují pokrmy i nápoje, jsou kousky, které Karpíšková objevila během cest po zahraničí. Hrnečky z knihkupectví v Tokiu, porcelán a keramika z dánského Bornholmu, židle od skandinávské značky Frama a Hay, které si chtěla pořídit domů, ale neučinila tak, jelikož už mají židlí dostatek.

Zdejší nabídka se mění nečekaně a často. „Teď to bude větší zábava, protože začíná sezóna. Takže v kuchyni ze mě zešílejí, protože budu chtít všechno hned. Ale bistro má být takové – pár pevných věcí, u kterých víte, že je mají hosté rádi. A pak by se to mělo střídat. Jako doma. Já se pořád snažím k bistru přistupovat tak, jako by to bylo moje větší doma. Nejen k vybavení, ale i k surovinám, protože domů si kupujeme ty stejné,“ vysvětluje.

S hezkým počasím se prostor bistra rozšíří také o malou zahrádku čítající asi tři stolky – a jelikož má podnik velké okno do ulice, Karpíškové by se líbil i prodej přímo z něj. Proto už nyní v podniku stojí stroj na zmrzlinu. „Nemyslím si ale, že budeme ti, kdo mají ta nejsofistikovanější jídla v Praze. Ale o to mi vůbec nejde. Já mám ráda, když je život pohoda, když přijdete, někdo se o vás postará, hezky se najíte a je vám dobře.“

I vzhledem k tomuto „pohodovému“ přístupu není Bjukitchen součástí Ambiente. Karpíšková vysvětluje, že si ráda dělá věci po svém a uvědomila si, že by rodinné bistro nemuselo v rámci celé skupiny dobře fungovat. Má otevřeno jen pět dní v týdnu, provozní dobu pokryje jen jedna služba lidí, koncept se tak od klasické restaurace velmi liší. Hrozilo by, že by jako majitelka nezvládala plnit všechny úkoly, které skupina zadává. Do projektu se ale lidé z Ambiente zapojili externě, zejména co se týče marketingové strategie, grafiky nebo správného nastavení financování.

A jak Karpíšková hodnotí první měsíce po otevření, kdy se mnohaleté představy překlopily v realitu? „Přirovnávám to ke svému porodu, protože mi před ním všichni říkali, jak bude příšerný, bolestivý a bude trvat třicet pět hodin. Šla jsem tedy rodit s tím, že to zvládnu, ale že to bude asi fakt hrozné. Cyprián byl venku za tři minuty, dostala jsem ho do ruky a říkala jsem si: To je jako všechno? Já jsem byla připravená na to, že tady budu dřít třicet hodin! A takhle nějak to mám s bistrem. Myslela jsem si, že to bude horší, byla jsem vnitřně připravená na to, že nebudu spát. A to se naštěstí neděje,“ uzavírá se smíchem.