Když prodal svou agenturu VIVnetworks, zaměřenou na výkonnostní marketing, byla to pro Vladana Hejnice nová situace – nikdy se sice neměl špatně, ale najednou mu na účtu přistála spousta peněz a on se musel rozhodnout, co s nimi. A zároveň to musel naučit i své syny. „Kamarádka, bývalá investiční bankéřka, je to učí dodnes,“ říká pro CzechCrunch muž, který coby investor stojí za prodejem značek, jako jsou retro bicykly Tokyobike, polohovací křesla La-Z-Boy nebo žrádlo pro zvířata Nativia.

Kromě byznysu se po exitu z VIVnetworks, který vynesl odhadem střední stovky milionů korun, zapojil i do projektu Kamdu. Ten funguje jako platforma pro propojování studentů s odborníky z praxe. Skrze workshopy jim ukazuje, jak vypadá reálná práce v různých oborech ještě předtím, než ukončí studium. Dalším z partnerů, kteří projekt financují, je zakladatel investiční skupiny Direct Pavel Řehák. „Mladí lidé dnes ztrácí představu o tom, co to znamená pracovat, mít zaměstnání. Tímto projektem jim pomáháme se inspirovat a neztratit se,“ říká Hejnic.

Úplné počátky byznysové cesty třiapadesátiletého podnikatele jako by vypadly z tuzemského manuálu, jak se rodí kapitalisté – v 90. letech vydělal první velké peníze prodáváním počítačů. Takže podobně jako svého času Pavel Tykač, Petr Kellner či Aleš Zavoral z Alzy. „Taková byla doba,“ směje se v rozhovoru. Jeho agentura VIVnetworks, která je dnes součástí nadnárodní skupiny Publicis, později pomáhala s online marketingem společnostem jako Letuška, Datart či Mall.

Začínal jste podnikat zkraje 90. let a já si často kladu otázku, jestli to tehdy bylo v něčem snazší než dnes. Protože zpětně viděno byly příležitosti obrovské. Co myslíte vy?
Podle mě to nebylo lehčí. V té době nikdo pořádně nevěděl, jak do toho skočit, a hlavně se lidé strašně báli. Já pocházím z rodiny, kde mi rodiče pořád opakovali, ať hlavně nikde nic neříkám. Pořád měli v paměti rok 1968 a báli se mluvit i doma. To se samozřejmě přenášelo i do podnikání. Moji rodiče nikdy nepodnikali a říkali mi, že to není bezpečné. Ale když jste mladý, nemáte moc zábran. Já jsem byl hladový po příležitostech a bylo mi líto je nevyužít.

Jak jste tedy začínal?
Začal jsem jednoduše montováním počítačů. Po technické stránce jsem sice nebyl žádný přeborník, ale měl jsem kolem sebe kamarády, kteří to uměli, a já jsem to zase uměl prodat. Skládali jsme klasická PC. Tehdy nám sice někteří říkali „podvodníci ze Slušovic“, protože jsme dělali, že máme nějakou značku, ale ve skutečnosti to byly poskládané komponenty. Za tři měsíce jsem jen přes inzeráty prodal počítače za tři miliony. To mě nakoplo. Dělal jsem to pak asi osm let.

Takže to byly vaše první velké vydělané peníze? Tak začínalo v devadesátkách hodně jmen, třeba i Petr Kellner prodával kopírky.
Přesně tak, Petr Kellner měl kopírky. Já jsem to dělal zhruba do konce devadesátých let. Moje největší chyba tehdy byla, že jsem byl příliš nezkušený na to, abych věděl, co dál. Nikdo mi neporadil, že by bylo dobré začít dělat třeba ERP systémy. Konkurence rostla a já jsem se nakonec rozhodl tu firmu předat za určitých podmínek, které pro mě nebyly úplně výhodné. A nechal jsem se zaměstnat v Oraclu. Chtěl jsem vidět, jak fungují velké firmy.

Hádám, že to bylo jedinkrát, co jste byl zaměstnancem…
Ano, byl jsem přesně čtyři roky zaměstnanec. Začínal jsem jako obchodník pro malé finanční instituce a postupně jsem se vypracoval. Ale v korporátu jsem začal šedivět, nedávalo mi to smysl. Tak jsem šel znovu podnikat. Shodou okolností jsem se potkal s jedním Angličanem a založili jsme spolu firmu v Británii. Každé pondělí ráno jsem létal tam a v pátek zpátky. Vymýšleli jsme nerušivé reklamní formáty pro video na internetu. To byl rok 2006, kdy videoreklama v dnešní podobě ještě neexistovala.

To musela být velká škola, budovat firmu v Anglii.
Byla to fantastická škola. Měli jsme technologickou platformu, kterou jsme si nechali patentovat. Měli jsme i indického společníka, který měl vývojářskou firmu, já jsem měl na starosti organizaci, doručování a obchod. Naučilo mě to nebát se mluvit anglicky a fungovat v mezinárodním prostředí. V té firmě jsem vydržel asi rok a půl intenzivně, pak přišli investoři. Chtěli, abych se s rodinou přestěhoval do Anglie, ale moje manželka tehdy nemluvila anglicky a nebyli jsme na to připraveni. Zůstal jsem tam pak už jen jako drobný akcionář a nakonec jsme to v roce 2021 prodali nizozemské firmě Azerion. V té době už měla firma přes sto zaměstnanců a pobočky v několika zemích. Já byl celou dobu ale spíš takový černý pasažér.

Byla to tvrdá škola v tom, jak vás investoři dokážou „vytlačit“. Postupně se podíl nás spoluzakladatelů zmenšoval, až jsme tam měli dohromady asi třetinu. Každopádně jsem se v roce 2008 vrátil do Česka a přemýšlel, co dál. A z Británie jsem znal affiliate marketing. U nás ho tehdy nikdo pořádně nedělal.

Affiliate marketing je postavený na provizích z prodeje, ne?
V podstatě ano. Je to online reklama postavená na výkonu. Musíte mít systémy propojené až do e-shopu, abyste v reálném čase věděli, že zákazník přišel přes konkrétního blogera, něco si koupil a zaplatil. Chtěli jsme tady mít platformu, do které by se mohl přihlásit jakýkoliv e-shop a jakýkoliv bloger. A tak vzniklo VIVnetworks.

Mým společníkem se stal Robert Studený, který je skvělý byznysový praktik a manažer. On viděl, že to funguje, a šel do toho se mnou naplno. Nakonec jsme přes naši síť prodali zboží za 10 miliard korun. A v roce 2022 jsme firmu prodali francouzské skupině Publicis.

Jste ve firmě stále aktivní, i když už je prodaná?
Ano, ten deal je nastavený tak, že tam máme earn-outy podle výkonnosti až do konce roku 2026. Prodali jsme ale 100 procent firmy za hotovost. Dnes už tam jsme jen v roli jednatelů, firmu vede profi management. Prodej měl víc fází. Nejprve nás v roce 2019 oslovila americká společnost CJ Affiliate, jejíž platformu jsme využívali, ale do toho přišel covid. Následně Publicis koupil CJ a pak nakonec i nás.

Proč o vás měl Publicis takový zájem?
Potřebovali více klientů a silnější postavení v regionu střední a východní Evropy. My jsme v té době měli v některých zemích, jako je Maďarsko nebo Česko, až 80% podíl na trhu a jinde přes 50 procent. Jednání s nimi bylo mimochodem velmi korektní, i když mě před Francouzi mnozí varovali. Drželi dokonce parametry původního dealu a my jsme za tu dobu, co se prodej táhl, vyrostli o 100 procent.

Tenhle obor ale musí brutálně ovlivňovat umělá inteligence.
AI s tím trhem samozřejmě hýbe. Obsahové weby mají problém, protože lidé se dnes raději zeptají ChatGPT, než aby četli recenze na foťáky. My se teď snažíme vymyslet, jak AI využít v náš prospěch, třeba pro automatizaci obchodních oddělení.

Peníze z prodeje VIVnetworks jste použil na investování skrze vlastní menší family office, jak jste o tom přemýšlel? Tohle je téma, které řeší řada byznysmenů.
Po exitu jsem řešil, co s penězi. Chtěl jsem, aby to byly peníze pro další generace mé rodiny. Mám teď portfolio diverzifikované přes měny i regiony. Našel jsem si na to pomoc u kamarádky, která byla investiční bankéřkou. Ona dnes vzdělává i moje syny, aby věděli, jak s penězi pracovat, až jim jednou spadnou do klína. A kromě toho investujeme do firem, kterým můžeme pomoci našimi zkušenostmi z nastavení vnitřních procesů, obchodu a marketingu.

Jak to vidí vaši synové?
Oba teď studují vysokou školu a zatím to vypadá, že každý půjde jinou cestou. Vidím ale jako klíčové, aby věděli, jak o penězích přemýšlet, jak s nimi nakládat, aby se jim z nich jednou nezatočila hlava. Mladší syn nastoupil na vysokou školu v Bostonu, druhý syn je na ČVUT. Jestli a jak půjdou v mých stopách, to ještě netuším.

Abych syny ale naučil pracovat s penězi, dostávají pravidelně po dobu studia peníze, které nesmí použít na nic jiného než na investování na finančních trzích. Každý je jinak aktivní a má i jinou strategii. Výsledkem, ale je, že se s nimi naučili pracovat. Vidí růsty, propady, zprávy z trhu, rozumí diverzifikaci a vědí, že nic neroste do nebe. Musí s tím umět i psychicky pracovat.

A co se třeba naučili?
Dám příklad. Mladší syn si přál k narozeninám nový telefon, protože ten starý měl pořád na powerbance. Tak jsme se domluvili na rozpočtu, jenže on měl podmínku, že by to dostal v hotovosti a že by si ho koupil, až mu skutečně úplně lehne. S tím starým nakonec chodil ještě dva roky. Peníze si dal do portfolia a vždy hlásil, kolik už vydělal. Mně to připadalo skvělé, jak si odkládat spotřebu a raději investovat.

Do jakých projektů jste investoval vy?
Máme například podíl ve firmě Nativia, která prodává zdravé krmivo pro psy a kočky. Tam jsme pomáhali firmu ozdravit, majitelka je neskutečně kreativní a na podporu brandu si před mnoha lety vytvořila vlastní pořad Kočka není pes. Také distribuujeme známá křesla La-Z-Boy v Polsku, Česku a na Slovensku. Investovali jsme do firmy Dreamy, která vedle e-shopu vyvíjí zdravé matrace a polštáře. Máme podíl v distributorovi kol Tokyobike v regionu. Obecně mě víc baví offline byznys, protože tam jsou mnohem vyšší marže než v e-commerce, kde se bojuje o každé procento.

A dál?
Zajímá mě spojení tradičních firem a umělé inteligence. Chtěl bych kupovat tradiční firmy, které AI vůbec nepoužívají, a kompletně v nich pomocí technologií zefektivnit procesy, obchod a marketing. Raději to budu dělat jako majitel než jako služba pro někoho jiného, protože u majitelů často narážíte na odpor k velkým změnám. Tohle je něco, na co se teď hodně koukáme. AI je technologie, která z pohledu efektivit může udělat velké divy. A když ji využijete jako investor a majitel, může to mít obří výsledky.

Věnujete se ale i neziskovému projektu Kamdu. To je vaše filantropická aktivita, předpokládám?
Ano, Kamdu je srdeční záležitost. Jsem přesvědčený, že musíme vracet peníze i do společnosti, a největší smysl mi dává podpora mladé generace. Kamdu organizuje workshopy pro středoškoláky a vysokoškoláky s odborníky z praxe. Chceme jim ukázat, o čem práce různých profesí skutečně je, aby si třeba už na začátku uvědomili, že nechtějí být právníci nebo novináři, a ušetřili si roky studia. Za rok jsme udělali skoro 200 workshopů a prošlo jimi přes tisíc studentů. Teď pro Kamdu hledám udržitelný byznys model, aby projekt nebyl závislý jen na dárcích, ale mohl se dál rozšiřovat do dalších měst kromě Prahy, Brna a Zlína, kde dnes primárně působí.

Takže byste si za workshopy chtěli nechat platit?
Už jsme zavedli registrační poplatek, který pak motivuje k tomu, aby se studenti opravdu dostavili. Postupně ale laborujeme s výškou částky, protože samozřejmě i pár stovek může být pro někoho příliš velký blokátor a překážka, aby se o workshopy vůbec zajímal. Pro nás to není zdroj příjmů, tam spoléháme na donory a jiné projekty, ale zase úplně zdarma to dělat nechceme. Jde spíš o princip.