To, co pro svět módy znamenala Coco Chanel a pro svět umění Frida Kahlo, znamená pro architekturu ikonická Zaha Hadid. Tato architekta britsko-iráckého původu dokázala do té doby ryze mužský obor změnit svým jedinečným stylem, který jí vynesl i řadu prestižních ocenění. Mezi nimi dominuje Pritzkerova cena, která ji byla udělena jako vůbec první ženě. Její návrhy dodnes vybočují ze všech zaběhlých standardů a přinášejí poselství ženy, jež bude již navždy považována za první dámu světové architektury.

Dame Zaha Mohammad Hadid, jak zní celé její jméno, se narodila roku 1950 v iráckém Bagdádu do rodiny britské umělkyně a iráckého obchodníka a politika. I díky jeho přičinění si Bagdád v 50. letech prošel výraznou architektonickou proměnou, na níž se podíleli takoví architekti, jako byl Le Corbusier či Frank Lloyd.

Design a architektura Zahu Hadid oslovovaly již od útlého věku. Sama navrhovala některé pokoje v rodinném sídle a rodiče pro ni vždy byly oporou. Jejímu zájmu o architekturu navíc nahrával i fakt, že se jí dostalo multikulturního vzdělání. Rodina často cestovala, Hadid sama vzpomínala, že v každém novém městě, kam se svým otcem doputovala, vždy navštívila všechny významné budovy i muzea.

Tohoto vzdělávání se jí nedostávalo jen po architektonické stránce. Delší pobyty rodiny na místech, kde její otec obchodoval, s sebou nesly nutnost navštěvovat místní školy. V Anglii či Švýcarsku se jí dostávalo toho nejlepšího vzdělání. Právě to, spolu s vlivem jejího otce, vytvořilo ze Zahy Hadid absolutní perfekcionalistku.

Prvního vysokoškolského titulu dosáhla na univerzitě v libanonském Bejrútu. Titulu bakaláře nedosáhla v oboru architektury, ale nejdříve se zaměřila na matematiku. Studiu architektury se začala věnovat až následně, konkrétně na Architectural Association School of Architecture v Londýně, jedné z nejvýznamnějších škol tehdejší moderní architektury.

Mezi její učitele patřil například Emem Koolhaas či Bernard Tschumi, kteří velice rychle rozpoznali talent nadějné studentky. Ta své první velké dílo navrhla ve čtvrtém ročníku. Jednalo se o nerealizovaný projekt hotelu u řeky Temže v Londýně, který byl prvním z řady velkolepých a zdánlivě neuskutečněných projektů.

Jejich realizace se totiž zdála být až příliš náročná, ne-li nemožná. Hadid zkrátka svými návrhy ve stylu dekonstruktivismu předběhla dobu. Ne nadarmo ji během promoce v roce 1977 Koolhaas označil za planetu pohybující se po zcela vlastní oběžné dráze.

Hadid však nikdy neslevila ze svých nároků a namísto toho, aby se podřídila, začala tuto unikátní dráhu ještě více etablovat. Tři roky po své promoci založila vlastní architektonické studio Zaha Hadid Architects, se kterým začala psát zcela novou kapitolu světové architektury.

Vynálezce příliš odvážných 89 stupňů

Pro její tvorbu začaly být charakteristické malované, nikoliv rýsované, návrhy. V nich se snažila přistupovat k budovám jako k živé hmotě a odkrývat zcela nové a nečekané vztahy mezi jednotlivými architektonickými prvky. Učitelé na ni vzpomínají jako na vynálezce 89°, jelikož nikdy nepracovala s pravým úhlem a vše dekonstruovala na menší části. Ty následně vzájemně kombinovala do nečekaně rafinovaných kompozic s dramatickými úhly.

V roce 1982 zaujala svým návrhem rezortu The Peak v Hongkongu, který dostal její jméno do centra pozornosti mezi kolegy architekty i širokou veřejností. Ani tento velký projekt však nebyl realizován. Je takřka neuvěřitelné, že se Zaha Hadid dočkala své první realizace až za dlouhých 14 let od založení vlastního studia.

I přesto, že nestavěla, dokázala si však v této době vybudovat renomé prostřednictvím kreseb a obrazů. Stala se z ní také profesorka působící na své alma mater v Londýně, ale i na univerzitách, jako je Harvard či Cambridge. Hadid se v této době věnovala také designu, navrhovala nábytek či tvořila scénografii.

Jak moc těžké to ve své době její návrhy měly, dokazuje i projekt opery v Cardiffu. Přestože porotu naprosto nadchnul, výběrové řízení z důvodu náročnosti realizace nevyhrál a byl upřednostněn méně konzervativní objekt. Pro Hadid se jednalo o natolik frustrující zkušenost, že tehdy dokonce přemýšlela o ukončení kariéry architektky.

Nejvyšší ocenění

Nakonec tak neučinila, což bylo jen dobře. Právě v roce 1994 se dočkala a konečně si mohla svůj návrh prohlédnout v měřítku 1:1. Jejím prvním realizovaným návrhem byla hasičská stanice pojmenovaná Vitra, postavená v německém městě Weil am Rhein ležící v těsné blízkosti Basileje. Hasičská stanice nezní příliš velkolepě, ovšem pojetí Zahy Hadid dokázalo, že moderní architektura může najít své uplatnění i na velice nečekaných místech.

Tento objekt otevřel cestu jejím projektům z papíru do reálného světa. K hasičské stanici se brzy přidávaly další a další projekty, které dokazovaly, že budovy navržené v jejím stylu skutečně realizovat lze. Hadid na toto období vzpomínala jako na dobu, kdy nespala i několik dní v kuse a stále jen tvořila.

Koncem 90. let vzešly z jejího uměleckého pnutí dva slavné projekty, kterými se Hadid zapsala do širokého povědomí. Tím prvním se stalo Centrum současného umění ve městě Cincinnati v americkém Ohiu. Jedná se o vůbec první muzeum na území Spojených států navržené ženou. Tím druhým byla realizace skokanského můstku Bersigel v rakouském Innsbrucku, jenž zde dodnes stojí coby tichý důkaz všestrannosti nadané architektky.

O deset let později od doby, co přemýšlela, že pověsí architekturu na hřebík, se Zaha Hadid dočkala již zmíněné Pritzkerovy ceny, jejíž váhu bychom mohli přirovnat k filmovým Oscarům či Nobelově ceně a v kariéře každého architekta představuje absolutní vrchol. Díky tomuto ocenění i faktu, že se stala první ženou, která ho získala, si její práce začali všímat i velcí investoři, a Hadid se mohla pustit do realizací projektů s daleko většími rozpočty.

Dekonstruktivismus střídá parametricismus

Jedním z prvních skutečně velkých klientů se stala automobilka BMW, pro kterou navrhla novou centrální budovu v Lipsku. Na území Německa, konkrétně ve Wolfsburgu, byl realizován i její další slavný projekt vědeckého centra nazvaného Phæno. K jeho návrhu využila moderních digitálních technologií a stala se tak průkopníkem stylu nazvaného parametricismus. Ten se stal pokračovatelem moderny a postmoderny v architektuře.

Tento styl se pro Zahu Hadid stal stejně charakteristický jako dekonstruktivismus. Jednou z jejích posledních staveb, navrženou právě ve stylu dekonstruktivismu, bylo Muzeum MAXXI, oceněné dalším významným architektonickým oceněním v podobě Stirlingovy ceny.

Parametricismu se Zaha Hadid plně oddala v roce 2010. Mezi jedny z prvních realizací ve stylu využívajícím výpočetních schopností počítačů, algoritmů a manipulace s rovnicemi byla budova opery v čínském Kantonu. Zajímavostí je, že při jejím navrhování Hadid zužitkovala i prvky z návrhu opery pro Cardiff z roku 1994.

Mezi další realizace patří například muzeum Riverside v Glasgow či Londýnské centrum plaveckých sportů. Byť byla Británie pro Zahu Hadid a její studio od počátku domovem, byly to právě tyto dvě poslední jmenované stavby, které se zde staly jejími prvními realizacemi.

A přesto byla Hadid stále nucena držet své projekty na uzdě. Londýnské centrum plaveckých sportů muselo být zmenšeno, aby se projekt vešel do rozpočtu. Kvůli obavám o rozpočet byl nakonec vyškrtnut i její návrh Nového národního stadionu pro olympijské hry, které se měly letos pořádat v Tokiu. Ty nakonec dostaly o poznání skromnější svatostánek z pera architekta Kengo Kumy.

Věčné dědictví

I kdyby návrh stadionu ve výběrovém řízení zvítězil, Zaha Hadid by se jeho realizace nedočkala. V roce 2016 totiž přišla nečekaná zpráva o jejím úmrtí. Příčinou byla mozková příhoda dokonale naplňující její slova o údělu architektů. Hadid totiž říkala, že pokud architektura architekta nezabije, pak je k ničemu. Zaha Hadid architektuře skutečně obětovala celý svůj život, a to i ten soukromý. Neměla děti, ani životního partnera. Její byt byl prý prázdný a jeho inventář tvořily pouze věci, které sama navrhla.

A přesto po sobě Zaha Hadid zanechala mnohé. Její dědictví spočívá v řadě mimořádných děl, jež se v dramatických tvarech vzpínají k nebesům, jako by právě tam hledaly absolutní dokonalost. Mezi její poslední realizovaná díla patří sídlo přístavní správy v Antverpách a v nedávné době byl v Rusku realizován také její jediný návrh soukromého domu.

Hadid navíc ještě neřekla své poslední slovo. Nejenže její duch přetrvává v architektonickém studiu Zaha Hadid Architects, ve kterém působí i Čech Jakub Klaška, ale stále existuje množství nedokončených projektů, které sama navrhla. Některé návrhy se přitom netýkají pouze architektury budov, na svou realizaci čeká například unikátní jachta navržená pro německou loděnici Blohm+Voss. Právě tyto návrhy a nadaní žáci jsou důvodem, proč o první dámě světové architektury zajisté ještě mnoho uslyšíme.