Hana Třeštíková před nedávnem na Instagramu oznámila, že čeká dítě a je v šestém měsíci těhotenství. Cesta k němu ale pro producentku, režisérku a komunální političku byla poněkud komplikovanější než pro většinu populace. Třeštíková podstoupila asistovanou reprodukci (IVF) na klinice. V rozhovoru pro CzechCrunch teď říká, že pro ni bylo nejtěžší to čekání, zdali se pokus zdařil. Ročně se u nás narodí „ze zkumavky“ zhruba pět procent všech dětí a jejich podíl stoupá. Za posledních patnáct let se zdvojnásobil.

„Na kliniku asistované reprodukce jsem se odhodlala jít, když mi bylo zhruba 38 a uznala jsem, že vyhlídky na to, že si najdu manžela nebo partnera, se kterým bych mohla mít dítě hned, se snižují,“ vysvětluje pro CzechCrunch aktuálně dvaačtyřicetiletá Třeštíková, která je podepsaná například pod dokumentární sérií Manželské etudy: Nová generace a před lety také působila jako pražská radní.

Hana Třeštíková se však nepotýkala přímo s neplodností v páru. Pro IVF se rozhodla proto, že je aktuálně bez partnera a už ji podle jejích vlastních slov tlačil čas. Dárcem spermie je podle Třeštíkové jí velmi blízký člověk, se kterým ale netvoří pár v klasickém pojetí. Nicméně muž, který si přeje zůstat v anonymitě, se podle ní bude do výchovy dítěte zapojovat. „Já bych samozřejmě byla mnohem radši, kdybych potkala super muže a měla s ním dítě poté, co budeme mít skvělý sex. To se ale nestalo a já si zároveň nedovedla představit, že bych dítě neměla vůbec,“ říká filmařka.

„Původně jsem se šla na kliniku reprodukční medicíny jen poradit, co by mi doporučili. Oni mi ale rovnou řekli, že v osmatřiceti není čas ztrácet čas nějakými mezifázemi, a doporučili mi IVF,“ vzpomíná Třeštíková. Začalo tak pro ni období čtyř let naděje a následných nezdarů. Třeštíková si za tu dobu prošla několika cykly umělého oplodnění, z nichž minimálně osm nejprve nevyšlo.

„Ve veřejném prostoru to možná může vypadat, že každé IVF má happy end, ale tak to prostě není. I já jsem měla momenty, kdy jsem si říkala, že se na to vykašlu. Naštěstí jsem to ale neudělala,“ popisuje Třeštíková. Procedur spojených s asistovanou reprodukcí se navíc trochu obávala. „Bála jsem se, že budu plačtivá z podávaných hormonů, nebo že nateču, budu mít zhoršenou pleť, ale nakonec jsem to snášela dobře. Ani mé okolí si ničeho nevšimlo. Jen těsně před odběrem vajíček z těla má člověk pocit plného břicha.“

Lepší životospráva a pravidelný sex

Ženy, které navštěvují reprodukční kliniky, se dají podle vedoucí lékařky kliniky Prague Fertility Centre Lucie Švabíkové rozdělit do několika skupin. Odlišují se hlavně množstvím času, který jim na početí ještě zbývá. První skupině je mezi třiceti a pětatřiceti lety. Pokouší se s partnerem o dítě rok, dva a nejde jim to. „Gynekolog je tak pošle k nám nechat se vyšetřit. Zároveň to ale nemusí znamenat, že podstoupí rovnou IVF, někdy lze pomoci i jinak,“ říká Švabíková.

Další skupinou jsou ženy starší pětatřiceti let. „U nich tolik nevyčkáváme, a pokud se nenajde nějaký zásadní problém, tak se už domlouváme na IVF, protože čas prostě běží,“ upozorňuje Švabíková. Třetí skupinou jsou podle lékařky někdy i zahraniční pacientky nad čtyřicet let. „Ty jsou si vědomy, že šance jsou hodně nízké, a často už rovnou přicházejí s přáním použít darované vajíčko,“ popisuje Švabíková. To u starších žen zvyšuje šanci, že se IVF podaří. „Věk hraje hlavní roli v kvalitě vajíčka. S vyšším věkem se totiž bohužel zvyšuje také riziko, že vajíčko nebude geneticky v pořádku,“ dodává.

Podle Švabíkové je ideální, pokud na první setkání na klinice dorazí partneři spolu. „Léčíme totiž neplodnost páru a je důležité zjistit jeho celkovou anamnézu i případně nemoci vyskytující se v rodině,“ říká Švabíková. A co by měl člověk v rámci svého životního stylu změnit ještě předtím, než na kliniku dojde? „Pokud přijde pár a já vidím, že mají oba nadváhu, tedy s největší pravděpodobností i vysoký tlak, tak jim řeknu, že by měli sportovat a snížit svou hmotnost. To je v rámci neplodnosti důležitý faktor,“ vysvětluje.

Podle ní nadváha či obezita obzvláště u žen výrazně snižuje šance na početí dítěte. Partnerům obvykle radí, ať se zaměří na zdravou stravu s dostatkem spánku a na eliminaci stresu. „Upřímně jde pak ale ještě o jednu věc, kterou lidé moc nechtějí slyšet. Pokud chtějí dítě, měli by mít pravidelný styk,“ dodává.

Že je zásadním faktorem pro šanci otěhotnět věk, popsal před časem pro server iRozhlas i Karel Řežábek, lékař asistované reprodukce z Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze a autor statistických ročenek. Zatímco u žen ve věku do 30 let je podle něj pravděpodobnost otěhotnění při umělém oplodnění až do výše 38 procent, v 35 letech je to už kolem 29 procent a ve 40 letech se schopnost otěhotnět tímto způsobem pohybuje už zhruba jen mezi 13 až 18 procenty.

Věk ale následují i další faktory. Například studie izraelského lékaře Hagaie Levina a jeho kolegů porovnávala množství spermií u mužů a zjistila, že mezi lety 1973 a 2018 klesl jejich počet o padesát procent. Důvodem častější neplodnosti je ale i obecně rostoucí obezita v populaci. Studie vědců z univerzity ve skotském Aberdeenu uvádí, že pokud žena, která trpí obezitou či nadváhou, sníží svoji hmotnost, má vyšší šance na to, že otěhotní a donosí dítě. S podobným zjištěním přišla i studie zaměřená na muže.

Metody používané při umělém oplodnění se za posledních dvacet let podle Švabíkové velmi posunuly kupředu a tím také zvyšují šance párů na početí. „Největším pokrokem v léčbě neplodnosti je, že teď už jsme schopni vybrat jednu spermii a tu zanést do vajíčka pomocí injekce. To je zásadní průlom v léčbě. Znamená to, že i pokud má muž jen pět zdravých spermií, může mít pět dětí,“ říká lékařka.

Dříve se spermie pouze smíchaly s vajíčkem a čekalo se, zdali se nějaká „zavrtá“ sama. Zároveň jsou lékaři aktuálně již schopni embrya sledovat a monitorovat jejich přesný vývoj po půl hodině. „I to pak pomáhá s úspěšností IVF. A mimo to i léky, které ženy nyní užívají, jsou už výrazně šetrnější než dříve,“ vyjmenovává Švabíková. Velká novinka je pak podle ní reprodukční imunologie. „Mnoho žen otěhotnělo a potrácelo a nevěděli jsme proč. Těhotenství jim hatily jejich vlastní protilátky. Těmto ženám už díky reprodukční imunologii budeme moci pomoci,“ vysvětluje Švabíková.

Komplikovaná cesta s happy endem

Hana Třeštíková říká, že nejtěžší pro ni v rámci celého procesu bylo vždy čekat na první těhotenský test, který se provádí čtrnáct dní po zákroku. „V tu dobu jsem nejvíce bojovala se svou psychikou. Zjistila jsem, že mi moc nejde udržet se v pohodě, když už mám embryo v sobě a musím čekat, jestli tedy jsem těhotná, nebo ne. Vždy jsem se děsila momentu, kdy si udělám test a bude tam jen jedna čárka,“ říká filmařka.

Jedna čárka na testu, která znamená, že žena není těhotná, se Třeštíkové po IVF ukázala nejméně osmkrát. Co člověku pomáhá ve chvíli, kdy to nevyjde? „To podle mě záleží na každém, jak je nastavený. Co jemu konkrétně pomáhá ve zvládání neúspěchů. Mě hnal dál strach z toho, že bych byla bezdětná. To jsem opravdu nechtěla. A také mi pomáhalo věnovat se běžným činnostem, práci, zábavě, prostě žít svůj život, jako by se nic nestalo,“ vypráví.

Někdy si po nezdaru dala odpočinek, někdy se vrhla rovnou na další pokus. Naději jí dodávaly i příběhy žen z okolí, které se vytouženého dítěte nakonec dočkaly. „To je i důvod, proč jsem se vlastně rozhodla o tom veřejně mluvit. Ukázat, že ta cesta sice může být komplikovaná, ale i tak na jejím konci může být happy end,“ uzavírá Třeštíková.