Není to tak dávno, co byl každý zážeh raketových motorů sváteční událostí a na každý okamžik, kdy se tuny železa odlepily od startovní rampy, se přijížděli dívat nadšenci z dalekého okolí. Technologie ale postupují neúprosně dopředu, a tak se z části vesmírného spektáklu – zejména té pod taktovkou SpaceX – stala tak trochu rutina. Zásadních letů do vesmíru ale byla v uplynulém roce celá řada. A některé startovaly ze států, kde byste je sotva čekali.

Podle wikipedistů byl rok 2022 rokem se 186 vesmírnými starty na orbitu, jiný zdroj uvádí číslo 187. Na konkrétním čísle tolik nesejde. Podstatné je, že je to skutečně hodně. Průměrně se tak létalo jednou za méně než dva dny. Pro srovnání – v roce 2021 bylo letů do vesmíru, respektive na oběžnou dráhu Země kolem 135. Ještě zásadněji ale toto číslo vyznívá v porovnání s minulými lety, jak je patrné z grafu níže.

Zásadním dílem, celkem jednašedesáti lety, se na letošním rekordním počtu podílela společnost SpaceX miliardáře Elona Muska. Více než polovinu z nich věnovala svému vlastnímu satelitnímu systému Starlink, který má do celého světa přenášet satelitní internet. Pryč jsou doby, kdy jsme s napětím sledovali každé přistání prvních stupňů rakety Falcon na pozemních nebo mořských plošinách. Vůbec poprvé letos SpaceX nezaznamenalo v tomto směru ani jediné selhání.

I tak se ale bylo na živých přenosech SpaceX rozhodně letos na co dívat. 1. listopadu – po více než třech letech – odstartovala znovu obří raketa Falcon Heavy a vynesla na oběžnou dráhu utajený satelit americké armády. I tentokrát zvládlo SpaceX celý proces na jedničku. Rakety Falcon 9 pomohly do vesmíru i několika malým českým satelitům. V rámci sdílených letů to byl v lednu VZLUSat-2 pražského Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu, v dubnu CZE–BDSat brněnského CEITECu, v květnu pak Planetum 1 pražského planetária.

Pokud jde o soukromé společnosti, přelomový rok byl ten právě končící i pro novozélandský RocketLab a jeho raketu Electron. Ta už před lety zaujala svojí velmi nízkou cenou a při svých letošních devíti letech dokázala vždy doručit náklad úspěšně na oběžnou dráhu. Firma však ještě musí zapracovat na způsobu znovupoužitelnosti prvního stupně rakety. Při návratu zpět na Zemi ho chce zachytávat helikoptérou, to se jí ale letos dvakrát nepodařilo.

Část pozornosti si ovšem uzurpovali i tradiční hráči vesmírného průmyslu. Boeing po letech komplikací a zpoždění připojil svůj modul Starliner v květnu poprvé k Mezinárodní vesmírné stanici. Loď, která má být alternativou ke Crew Dragon od Space X, by mohla poprvé svézt lidské pasažéry už v dubnu 2023.

Jako na smilování čekali mnozí vesmírní nadšenci také na start rakety Space Launch System od NASA a tím i na první misi nového vesmírného programu Artemis. Po přibližně dvaceti odkladech a nespočtu technických komplikací ke startu konečně došlo 16. listopadu ráno. Na cestu kolem Měsíce se tak vydala vesmírná loď Orion a poslala zpět na Zemi i fascinující fotografie naší jediné přirozené družice.

Foto: Rocket Lab

Raketa Electron od Rocket Lab při startu

Byla by ale chyba se v rámci vesmírného bádání dívat pouze do Spojených států. Faktem bohužel je, že o svůj největší milník nakonec přišla Evropa. Marsovský rover Rosalind Franklin, společný projekt Evropské vesmírné agentury (ESA) a ruského Roskosmosu, měl k rudé planetě odstartovat v září. Po začátku ruské invaze na Ukrajinu ale ESA spolupráci zastavila.

Evropská vesmírná agentura si přesto mohla připsat pár dílčích úspěchů. Svůj první let letos absolvovala nová konfigurace rakety Vega-C sloužící pro lehčí náklady. A Rusové nebyli ze západních vesmírných aktivit vyloučeni úplně, naopak v říjnu letěla poprvé v raketě SpaceX ruská kosmonautka na Mezinárodní vesmírnou stanici.

Druhý největší počet letů si hned po Spojených státech připsala Čína. Její hlavní vesmírné aktivity se soustředily především kolem vesmírné stanice Nebeský palác, kterou začala nejlidnatější země světa budovat v roce 2021. K základnímu modulu letos přidala dva další laboratorní moduly. Stanici konstantně obývá tříčlenná posádka. Čína taktéž úspěšně otestovala nové typy raket a pravidelně vysílá na orbitu vlastní satelity. Tradičně ale o svém programu nezveřejňuje mnoho podrobností.

Pět letů, tedy stejně jako celá ESA, si letos připsala Indie. Raketa tamní výroby například během červnového letu úspěšně vynesla tři singapurské satelity. Indové se ale zaměřili i na satelity vlastní výroby nebo se (bohužel neúspěšně) pokusili znovu navázat kontakt se sondou, kterou před deseti lety vyslali na oběžnou dráhu Marsu. Byť se o indickém vesmírném programu na Západě málo mluví, je poměrně ambiciózní a země pomalu pomýšlí i na vlastní astronauty. Indové mají k dispozici hned několik typů raket, od malých po ty určené pro náklady do deseti tun.

Foto: Indian Space Research Organisation

Indická raketa LVM-3 při startu

Významně se ale činily i další státy. Za pomoci Falconu 9 například Jižní Korea vyslala do vesmíru svůj první lunární orbiter zvaný Danuri. Odstartoval v srpnu a přes značnou eliptickou dráhu se úspěšně dostal na oběžnou dráhu Měsíce až v prosinci. Dílčí úspěch má za sebou také vesmírný program v Íránu – malá experimentální raketa Qased vynesla na oběžnou dráhu vojenský satelit Noor 2.

Pokud v příštím roce vládní agentury i soukromé společnosti navážou na bezprecedentní frekvenci vesmírných letů, je jisté, že se bude na co dívat. Faktem ale je, že projekty ve vesmírném odvětví zůstávají časově náročnou záležitostí, a tak je každý časový předpoklad potřeba brát s rezervou. Podle těch aktuálních bychom ale v roce 2023 mohli vidět například první let evropské rakety Ariane 6, obřího nosiče New Glenn od Blue Origin a Starship Elona Muska by možná konečně mohla letět na oběžnou dráhu. A ne jen do výšky několika kilometrů.