Prásk! Takovou ránu na dálnici ve stotřicítce slyšet nechcete. Ani my s Leonem Jakimičem za volantem opulentního eskového mercedesu jsme ji slyšet nechtěli, ale stalo se – asi to způsobil úlomek z mostu, každopádně v prosklené střeše se objevila díra jako fotbalový balon a dovnitř se vysypaly stovky úlomků. Oba jsme překvapeně koukli nahoru, pak na sebe. „Seš v pohodě? To bude v klidu, vždyť jsi v autě se sklářem! Jen teda nebudeme moct jet tak rychle,“ rozesměje se majitel Lasvitu, který má kromě krásy rád i rychlost.

Lustry, sochy či monumentální instalace od Lasvitu zdobí sídla i domy nejbohatších lidí světa, jejich třicetimetroví draci osvětlují hotel na ostrově Saipan, do své centrály na Bořislavce si je vybral Karel Komárek, se skleněnými stěnami od nich se počítá v rekonstruovaném hotelu InterContinental, dotvářejí atmosféru luxusních obchodů Tiffany či Gucci… Jsou symbolem sklářského umění a povznášejícího požitku. A požitkářem je i devětačtyřicetiletý zakladatel a většinový majitel firmy.

Ovšem co se týče aut, není jako řada dalších úspěšných byznysmenů – nesbírá je ani se v nich nevyžívá. „Pro mě to je dopravní prostředek,“ krčí rameny. Ostatně často se na trase z Liberce, kde bydlí, do Prahy, kde musí párkrát do týdne být a kde má Lasvit showroom, pohybuje autobusem: „Koupím si dvě místa, abych seděl sám, ale jinak je to ideální, vyřídím si tam maily a mám klid.“

On i jeho manželka Lucie se nicméně nejčastěji přepravují v obřích SUV od BMW, protože mají pět dětí a potřebují je do nich naskládat, což sedmimístné modely s označením X7 umožňují (s vypětím sil a jistou mírou tolerance u cestujících na zadních sedačkách). Teď k nim přibude i rodinný mercedes: „Budeme přebírat Mercedes V, který pojme až osm lidí, což už tu a tam potřebujeme. Ale pořád to ještě vypadá jako auto, a ne jako autobus.“

Že vyrážíme na projížďku v Mercedesu S 580 v individuální úpravě Manufaktur s modrou kůží v interiéru a zlatou metalízou na povrchu, ovšem s novým motorizovaným přírůstkem do Jakimičovy rodiny nijak nesouvisí. Jestli ale Mercedes V v prémiové úpravě podle Jakimiče ještě pořád, s přimhouřením obou očí, vypadá jako auto, esko (navíc v prodloužené verzi L) je auto s velkým A: systémový výkon plug-in hybridu je 375 kW, na délku má 5,3 metru a stejně i stojí, tedy 5,3 milionu korun.

Je to ten typ auta, kterému se nedá nic vytknout (pokud tedy nemáte díru ve střeše, což ale není chyba inženýrů ze Stuttgartu). „Musím říct, že se mi to líbí. Hlavně jak se sedačky v zatáčkách přizpůsobují, abys v nich nelítal. To bych chtěl mít i ve svém autě,“ pochvaluje si Jakimič a obratem, už na okresce, zkouší, jak razantně se s Mercedesem S o váze 2,5 tuny dá vystřelit. „Ale jo, to by šlo,“ říká spokojeně.

Rychlost má Leon Jakimič rád, ostatně od dětství závodně lyžoval a vždy jej fascinovala letadla. Ovšem na rozdíl od své manželky, která si nyní dodělává pilotní zkoušky, se zatím neodhodlal usednout za knipl. V době vydání tohoto článku se tak aspoň vydal na výlet do Paříže, aby mohl sledovat v centrále nadnárodní firmy ArianeGroup start nové evropské rakety Ariane 6.

A rychlé, ovšem zároveň i turbulentní, byly také jeho poslední byznysové roky – covidová pandemie obchod s drahými artefakty, které vyrábí Lasvit pro movité klienty z celého světa, těžce zasáhla. V letech 2021 a 2022, poprvé ve své sedmnáctileté historii, skončili v minusu a výrazně jim klesly i tržby. „Bylo to opravdu těžké. Zasáhly nás dražší energie, ale hlavně to, že vypadly zakázky. A třeba Čína se z toho dodnes nevzpamatovala, spousta developerů tam dostala tvrdou ránu,“ líčí s tím, že Asii v zákaznickém portfoliu firmy postupně zastoupily USA a západní Evropa.

A jestliže Čína se pořád ještě neprobrala, Západ a Blízký východ už prý zase šlapou jako po drátkách: loni díky tomu Lasvit dosáhl na rekordní tržby 1,3 miliardy korun a vrátil se do zisku, letos by to mělo ekonomicky dopadnout přinejmenším stejně, ne-li líp. „Podepsali jsme například kontakt do nákupní galerie v Rijádu za sedm milionů eur,“ chlubí se Jakimič.

Ale důvodů ke spokojenosti má zatím v roce 2024 víc. Mnohem víc – například na jaře Lasvit uchvátil svět unikátní instalací na Design Weeku v Miláně, za což dostal na prestižní přehlídce hlavní cenu Fuorisalone.

Lasvit je poslední zhruba rok v procesu jakési kontinuální změny. Loni jej opustil dlouholetý provozní ředitel a spoluzakladatel Aleš Stýblo, kterého nahradil zkušený finančník Miroslav Lukeš. „Byl to přátelský rozchod,“ připomíná Jakimič a zdůrazňuje, že Stýblo, který zamířil do investiční skupiny Vigo Investments Pavla Řeháka, zůstává minoritním akcionářem firmy. Od jeho nástupce, který prošel například Mastercardem nebo J&T Bankou, si mimo jiné slibuje, že Lasvitu dodá víc štábní a korporátní kultury: „Trochu ji potřebujeme.“

A nenápadnou proměnou prochází i sám Leon Jakimič. A nejde o to, že nedávno prodělal operaci kolene, takže nemůže moc sportovat a při chůzi do schodů se spíš belhá. „Já jsem dnes nejspokojenější, když se můžu jít projít do lesa.“ Cože? Tohle říká muž, který strávil dvě dekády v Hongkongu? Který do své firmy vtáhl výstředního Maxima Velčovského? Který se nijak netají tím, že chce měnit svět s pomocí krásy, jež podle něj kultivuje lidskou mysl?

„Ono se to nevylučuje,“ směje se. Možná to souvisí s věkem, za necelý rok mu bude padesát a možná je načase zklidnit se, navíc mu prý vždy vadil jet lag, takže i cestování se snaží omezovat spíš na nezbytné minimum a užívá si, že už to za něj mohou odřít jiní ve firmě a není na všechno sám. Takže by se nechtěl vrátit zpět v čase do roků 2007 či 2008, kdy Lasvit vznikal? „Vůbec. Bylo to strašné práce, strašného stresu.“

Ale pozor aby nedošlo k mýlce, sklářský fenomén je pořád plný energie, jen ji zkouší usměrnit. Důkazem budiž situace, když jsme zaparkovali zlatý mercedes před ikonickou prosklenou centrálou Lasvitu v Novém Boru a šli se dovnitř občerstvit: jen co jsme otevřeli vstupní dveře, za nimi byla skupinka postarších návštěvníků, kteří se účastnili pravidelného pátečního dne otevřených dveří. Jakimič se se všemi pozdravil a ihned se jal vyprávět, co to je Lasvit a jaká je jeho mise. A kdyby ho pořád ještě nebolelo koleno, vzal by je na obchůzku ven, aby jim ukázal novou kavárnu, která v historickém komplexu firmy vzniká, nebo předestřel plán na stavbu moderního muzea…

Na to ještě nějakou dobu ale nedojde, i když se podařilo konečně vykoupit všechny nemovitosti a objekty v okolí ústředí Lasvitu. Jenže investiční prioritou pro příští roky je udělat z Lasvitu i retailovou značku. Jde o plán, který už existuje nějakou chvíli, doba na jeho realizaci podle Jakimiče ale nazrála: „Obnáší to ovšem řadu velkých změn a velkých investic. Musíme nachystat nové produkty, vymyslet distribuci, vybudovat prodejní síť. Naše prodejny by měly být v těch nejzvučnějších obchodních domech světa.“

Když zpátky nasedáme do mercedesu, který stojí před skleněnými šupinami tvořícími obvodový plášť jedné z budov Lasvitu, Leon Jakimič k nim ukáže prstem: „Podívej se na to, jaká to je krása. Jsme dobří v tom, co jiní nedělají nebo neumí. No a v retailu je spousta příležitostí.“ Má to ale jeden háček – na rozjezd takového byznysu je potřeba opravdu spousta peněz, odhadem desítky milionů dolarů. Takže je ve hře znovu příchod investora, což je téma, nad kterým v Novém Boru dumají s přestávkami už několik let: „Na vstup na burzu jsme moc malí, zároveň nechci, aby mi do řízení firmy někdo moc mluvil a snažil se ji řídit jen přes čísla.“

Jednou z možností podle něj je, že by vznikla samostatná entita, která by měla na starost retailovou část byznysu. A do té by pustil partnera s podílem, nejspíš také menšinovým. Jestli to tak dopadne a jestli nezůstane jen u promýšlení, to teď ale nikdo neví. Ani Jakimič: „Je to všechno v zárodku, tak uvidíme.“

Cesta zpátky do Prahy odsýpá, mercedes se elegantně kolébá a většinu času věnujeme sportu – majitel Lasvitu se chystá navštívit olympiádu, protože jeho podnik pro české medailisty vyrábí speciální plakety, zároveň bedlivě sleduje počínání Ondřeje Kanii ve fotbalovém Slovanu Liberec, kde za ženský A tým hraje nejstarší Jakimičova dcera.

Se sportem jsou navíc spojené i sny, které by si severočeský rodák ještě – čistě teoreticky – chtěl splnit: naučit se jezdit pořádně na koni a vybudovat v Česku elitní tenisové středisko, kde by se snoubila mládežnická příprava, byznys a sport s uměním.

Nic víc? „Ty mi dáváš,“ směje se, když se cukáme kolonou v Argentinské ulici. To už jsou na dohled Holešovice, po Novém Boru a Lindavě, kde sídlí sklárny, druhé zázemí Lasvitu. „Tady v Praze nás čekají velké věci,“ řekne jen tak mimochodem. Jaké? „Budeme se stěhovat. A tam se vyřádíme…“

Posledních deset minut naší jízdy popisuje, jak by v areálu, o jehož pronájmu vedou intenzivní jednání a který ještě nelze zveřejnit, chtěl postupně vybudovat i několik bytů pro umělce, inspirativní konferenční prostory, velký showroom i administrativní zázemí, které bude mnohem větší než to dnešní, které dlí v bezprostřední blízkosti divadla La Fabrika. „Takže vidíš, že plánů a vizí není málo,“ loučí se.

„A co to auto?“ ptám se před restaurací La Cucina, kam mizí v šortkách a teniskách na pracovní oběd. „Kdyby tam nebyla ta díra, bylo by to fenomenální. Krása.“