V sobotu se na Slovensku konají předčasné parlamentní volby, v nichž má podle některých průzkumů šanci zvítězit strana Smer-SD bývalého trojnásobného premiéra Roberta Fica. Ten v posledních letech změnil svoji rétoriku, kterou se začíná přibližovat krajně pravicovým stranám. Jim se ostatně daří také. „Igoru Matovičovi vděčíme za to, že je zpátky Fico a obecně strany, které nejsou demokratické. Udupal ve voličích demokratické pravice jakoukoliv naději, že může být dobře,“ říká o dalším expremiérovi Adam Blaško, moderátor satirického podcastu o slovenské politice Piatoček, který vydává deník SME.

Blaško přitom mezi Slováky pozoruje velkou skepsi vůči politice a směřování země. Ostatně samotná předvolební kampaň se pár měsíců zpátky točila kolem medvědů a nyní jsou hlavní téma migranti. „Vypadá to, že se žádný politik nesnaží ani slíbit zlepšení. Během voleb se toho obecně hodně naslibuje – švýcarské platy, lepší zdravotnictví… ale my nejsme ani tam. Sledujeme fyzické kontakty politiků, sledujeme roztržky na úrovni kopání do jakýchkoliv menšin,“ popisuje komentátor. Připomíná tak dva týdny starou rvačku právě mezi Matovičem ze strany OĽaNO a místopředsedou Smeru Robertem Kaliňákem.

V rozhovoru pro CzechCrunch Blaško mluví o současném stavu slovenské politiky, srovnání s Českem nebo o prezidentských volbách, které Slovensko čekají příští rok. A také o tom, jak se dělá politická satira v zemi, kde jsou politici podle něj satirou sami na sebe. „Na Slovensku máme hodně politiků, kteří jsou k smíchu, stačí je ukázat na kameře a lidé se smějí,“ přibližuje Blaško.

Slovenské parlamentní volby se konají už v sobotu. Troufáte si z pozice politického komentátora odhadnout jejich výsledek?
To bych dělal nerad, na Slovensku se to opravdu nedá ani odhadnout. Před více než třemi lety, kdy byly poslední parlamentní volby, je OĽaNO nemělo vyhrát, a nakonec vyskočilo o téměř patnáct procent. Nechtěl bych tipovat, ale neočekávám, že se něco podobného stane i letos. Igor Matovič se kolem sebe snaží dělat hodně povyku, ale každý jej už zná a na jeho marketingové věci nenaletí. U těchto voleb jsou očekávání stabilnější – buď vyhraje Smer, nebo Progresivní Slovensko (to v novém průzkumu agentury AKO dokonce Smer předstihlo – pozn. red.).

Jaká máte očekávání od složení příštího slovenského parlamentu? Jste optimistou, nebo pesimistou?
Snažím se doufat, že volby nedopadnou tak, jak nám říkají preference. Aktuálně to vypadá, že by koalici dokázaly vytvořit strany Smer a národovecká SNS společně s fašisty z Republiky, a to pro naši demokracii není dobrá zpráva. Pořád ale čekám i něco pozitivního. Třeba se nakonec do parlamentu dostanou demokratické strany, které jsou nyní pod pětiprocentní hranicí, a tak vznikne demokratická vláda.

Takže naděje umírá poslední?
V tomto případě umírá poslední demokracie. Doufám, že přežije co nejdéle.

K vítězství ve volbách kráčí Smer bývalého trojnásobného premiéra Roberta Fica, silná je také krajně pravicová Republika nebo Hlas, což jsou bývalí členové Smeru. Čím to vysvětlujete?
Před posledními volbami bylo zjevné, kdo fašistou je a kdo není. I když už tehdy měl Smer mafiánský způsob vládnutí, jasně prezentovali, že jsou protifašističtí. Tyto hranice se ale smazaly. Smer dělá přesně to, co Republika. Ta naopak zvolnila a není výrazně fašistická. Všichni to sice víme a možná si oni skrytě šťastně hajlují ve vířivce (Blaško tím naráží na kauzu kolem poslance SNS – pozn. red.), ale už to nedávají moc najevo. Mají kravaty, mluví uhlazeně. Když neznáte kontext, na první pohled byste asi měli problém rozeznat fašisty od kteréhokoliv standardního politika na Slovensku.

Předseda Republiky Milan Uhrík byl předtím z čistě fašistické kotlebovské strany ĽSNS a celou dobu mluvil o tom, že je demokrat a nemá s krajní pravicí nic společného. Když se ukázalo, že byl původně v SDKÚ (bývalá strana premiéra Mikuláše Dzurindy – pozn. red.), a je tedy standardní politik, změnil rétoriku. Teď je opět extrémnější a snaží se lidi přesvědčit, že nepatří do demokratického spektra. Je paradoxní, že fašista, který se snaží tvářit jako demokrat, se nemusí do parlamentu dostat právě kvůli bývalému členství v demokratické straně.

Nebudeme si lhát, slovenská politika je plná paradoxů. Když ji srovnáme s tou českou, tady se dokázaly strany spojit dohromady, aby porazily expremiéra Andreje Babiše. Proč to nešlo na Slovensku, kde by se demokratické strany spojily proti Robertu Ficovi? Někteří se o to sice pokusili, včetně Mikuláše Dzurindy, ale moc to nevyšlo.
V Česku nastala podobná emoce, jakou v posledních slovenských volbách přineslo OĽaNO (Matovičova strana nakonec volby v roce 2020 vyhrála – pozn. red.). V Česku proti Babišovi, na Slovensku jednoznačně vůči Smeru. Matovič v tom byl nejsilnější a nejjasněji tento odkaz komunikoval – jsem ten, kdo bojuje proti mafii. Tehdy možná hodně lidí zapomnělo podívat se na kontext a na to, co dělal Matovič předtím nebo jak vystupoval. Na poslance třeba házel injekční stříkačky. Je to prostě člověk, který dělá cirkus, ale voličům to nevadilo, protože vnímali, že jde o nejsilnější opozici vůči Smeru. Lidé si to nedávali do souvislosti s možností, že by to dopadlo špatně.

Podobně u vás fungoval Antibabiš, dokonce z toho vznikla vláda, která – alespoň jak to sleduju zvenčí – dodržuje demokratické principy i právní stát na solidní úrovni. U nás se stal úplný opak. Moc jsme dali do rukou šaškovi jen kvůli tomu, že prezentoval, že je proti Ficovi. A my věřili, že takový způsob spravování státu bude správný. Nakonec se to rozpadlo. Matovičovi vděčíme za to, že je zpátky Fico, Andrej Danko z SNS a obecně strany, které nejsou vůbec demokratické. Matovič udupal jakoukoliv naději ve voličích demokratické pravice na to, že může být dobře.

Vypůjčím si výrok z vaší poslední epizody: „Slovensko je obětí. Místo toho, abychom sledovali souboj idejí posouvajících Slovensko kupředu, sledujeme politický souboj v MMA ringu. A politici ten ring sami postavili.“ Co vlastně tato předvolební kampaň plná násilí říká o Slovensku a situaci v něm?
Vypadá to, že se žádný politik nesnaží ani slíbit zlepšení. Během voleb se toho obecně hodně naslibuje – švýcarské platy, lepší zdravotnictví… ale my nejsme ani tam. Sledujeme fyzické kontakty politiků, sledujeme roztržky na úrovni kopání do jakýchkoliv menšin. U nás nikdo neslibuje, že to bude lepší. Nevím, zda je to odrazem přání voličů a jestli nechtějí jen ty útoky. Jasně, mnohem lépe se sleduje, jak se Matovič mlátí s Robertem Kaliňákem, než kdyby racionálně mluvili. Je to víc vzrušující. Ale nehledáme řešení.

Jsou tedy politici odrazem voličů, nebo nálady voličů jsou odrazem politiky?
To jde ruku v ruce. Je to trochu klišé, ale budeme mít takovou vládu, jakou si zasloužíme a jakou chceme. Pokud si demokratickým způsobem zvolíme, že nechceme demokracii, od čehož nejsme moc daleko, tak to budeme muset respektovat.

Je podle vás reálné, že Slovensku po dalších volbách hrozí takzvaná „orbanizace“, tedy odklon od základních principů liberální demokracie?
Minimálně národovecká SNS a také samotný Smer velmi jasně říkají, že maďarská cesta je správná. Je to velmi reálné, Fico by se po ní rád vydal.

S tím souvisí také téma odchodu Slováků do zahraničí, kde jich už teď hodně žije. Probíhají i kampaně za to, aby neodcházeli. Hrozí reálně Slovensku, že po volbách nastane větší exodus?
To neumím posoudit. V liberální bublině, v níž pravděpodobně žiju, vnímám obrovskou skepsi navzdory tomu, že žijeme ve fungujícím státě. Elity nás asi nereprezentují správným způsobem, ale věci na Slovensku fungují, nejsme černá díra Evropy, naopak. Ale ano, vnímám, že se ozývají hlasy k odchodu a že se letenky asi kupují častěji.

Z pohledu bubliny pražské kavárny, v níž zase zřejmě žiju já, je pak zajímavé, že i když si Slováci nedokážou zvolit pořádnou vládu, poměrně se jim to daří s prezidenty. Andreje Kisku i Zuzanu Čaputovou řada Čechů Slovákům záviděla, zejména v době, kdy byl prezidentem Miloš Zeman. Proč si Slováci dokáží zvolit „rozumné“ prezidenty, ale u parlamentu to moc nejde?
Minimálně poslední prezidentské volby byly o úplně jiné emoci. I lidé vnímají, že jde spíš o reprezentativní funkci bez výrazných pravomocí, a tak k volbě pravděpodobně přistupují tak, aby to byl někdo schopný reprezentovat náš stát, správně se vyjadřovat. Při parlamentních volbách pravděpodobně hledáme větší soulad s názory.

Jak jste reagoval na to, že Zuzana Čaputová už nebude podruhé kandidovat na prezidentku?
Opět to v liberální bublině spustilo míru skepse, že tu už nikdy nebude dobře. A to je nejhorší věc, co se nám mohla stát – navázali jsme jediné dobré východisko na jedinou osobu. Přitom my jako občané bychom měli být tou žádoucí změnou a posouvat Slovensko tam, kam chceme. Jako skupina, ne jednotlivec. Čaputová může být symbolem dobrého spravování a reprezentace, ale nikdy to nesmí být o kultu osobnosti, ani v případě, že by mohl být pozitivní. Politikům se nemá fandit, máme je kontrolovat, ať už jde o kohokoliv.

Co očekáváte od dalších prezidentských voleb, které se na Slovensku budou konat příští rok? I ty mohou do velké míry ovlivnit, jak bude Slovensko vypadat a jaká společenská témata se budou řešit.
Samozřejmě očekávám vítězství Štefana Harabina, tak jako každý na Slovensku (Harabin v minulých volbách nepostoupil ani do druhého kola, a přesto se vyhlásil za jejich vítěze – pozn. red.).

A teď trošku vážně.
Očekávám, že tyto volby budou o úplně něčem jiném a že se najde jiné téma než v současnosti migrace. Strana Smer si vymyslela, že nás tu někdo ohrožuje, že nás chce někdo bít a znásilňovat naše děti. Přičemž oni sami jsou ti, kdo se fackují, dávají si pěstmi a kopou do menšin přímo zde na Slovensku. Takže nevím, o čem budou další prezidentské volby. Na Slovensku se to tak brzy předpovídat nedá.

Když váš podcast Piatoček poslouchám, jsem překvapen, jak často vám politici zvedají telefony. Vědí, že děláte politickou satiru a že se je snažíte „vytrollit“? Znají vás vůbec?
V počátcích to bylo mnohem jednodušší, protože nás neznali a nevěděli, co děláme. Politici strašně milují pozornost a otázky, chtějí, abyste jim zavolali, aby mohli odpovídat a prezentovat své názory. Když pak pochopí, že jsme na ně připraveni a umíme je solidně „vytrollit“, tak jsou nešťastní a žádají nás, abychom to nezveřejňovali. S tím samozřejmě nesouhlasím, na začátku rozhovoru jim vždy říkám, že je nahrávám pro účely podcastu. Teď už si dávají větší pozor. Je vidět, že když zvedají telefon, jsou mnohem víc připraveni a vědí, co mají říct. Ovšem ne všichni, někteří jsou egomaniaci a myslí si, že jim do toho nikdo nemůže kecat. Pak naletí na úplně primitivní otázky.

Jak se v aktuální atmosféře na Slovensku dělá politická satira?
Možná se paradoxně dělá hůř. Děje se u nás tolik věcí, které jsou samy o sobě tak bizarní, že to ani nevymyslíte. Stačí jen vzít vtipy ležící na podnosu. Taková práce se moc neliší od zpravodajství, protože jen komentujete, co se děje, přidáte hlášky a lidé se smějí. Baví je to, protože je to bizarní. Taková témata mám ale nejméně rád, protože můj vklad je mnohem nižší než při tématu, kde vymyslíme pointu sami. Takový Matovič píše témata sám.

Není deprimující dělat satiru v prostředí, kde to prostředí samo o sobě je hodně satirické?
Je to těžší, protože nám to nenechává prostor ukázat naši schopnost vytvořit vtip. Jen použijeme něco, co vytvořil někdo za nás. Na Slovensku máme hodně politiků, kteří jsou k smíchu, stačí je ukázat na kameře a lidé se smějí. Lidé jako Romana Tabák nebo Andrej Danko jsou satirou kvůli tomu, že ji vlastně dělají oni sami, i když možná ani nechtějí.

Zkuste českým čtenářům přiblížit, o koho jde.
Jde o lidi, kteří ať se pohnou kamkoliv, udělají trapas. Rád bych to srovnal, ale v české politice takové lidi asi nemáte. Romana Tabák je typ člověka, kterého někam postavíte a ona udělá něco totálně špatně. Třeba se koupala v potoku v Tatranském národním parku, vyfotila se a promovala, jak je to super a mají to dělat všichni. Přitom je to zakázané a dostala i pokutu. Nebo smuteční kytici na pohřbu Milana Lasici položila ke koši místo vzpomínkového místa. Jsou to věci, které se českým čtenářům vysvětlují těžko, protože ani já sám nevím, co se s Romanou Tabák děje.

Který z politiků vás nejvíc „baví“ nebo se mu možná nejraději věnujete?
Velmi vtipná persona slovenské politiky je Marian Kotleba z fašistické ĽSNS, protože si sám o sobě myslí, že je velitelem nějakého nacistického klubu a že mu všichni mají přisluhovat. On je přitom jenom člověk, který doma bojuje proti Evropské unii, protože nás prý vysává. Jediný způsob, jak ji podle něj můžeme zastavit, je chovat vlastní kuřata a mít vejce. Pak přidává videa z farmaření a podobně.

Nejvtipnější persona je ale pravděpodobně Boris Kollár (současný předseda parlamentu a šéf hnutí Jsme rodina – pozn. red.). Navenek prezentuje, že je bojovníkem za tradiční hodnoty, a přitom má asi 198 dětí (doopravdy je to třináct dětí s jedenácti ženami, ovšem některá bulvární média spekulují o patnácti dětech – pozn. red.). Paradoxem je, že jeho voličská základna jsou zejména ženy. Nevím, čím je oslovuje. Zda tím, že zodpovědně platí alimenty? Přitom s tím má už problém, protože se jeho ženy ozývají, že některé dostávají měsíčně dva tisíce eur, zatímco ony samy jen 1500. Chtějí to dorovnat a teď proti němu vedou antikampaň. Pak je zde také příběh o tom, jak po něm jeho přítelkyně údajně házela dítě přes celou místnost a on ji uhodil. Kollár se přitom bere velice vážně. Mluví o ochraně slovenských křesťanských hodnot, ale vyvolává spoustu rozporů.

Když se bavíme o těchto lidech, Slovensko opravdu vypadá jako čistý bizár…
Byl bych nerad, kdyby podle tohoto rozhovoru někdo hodnotil Slovensko a myslel si, že nemáme zájem o racionální diskuzi nebo o demokracii. Tak tomu není. Navenek to tak vypadá, protože nejmocnější lidé v zemi se ze všeho snaží udělat cirkus a velmi úspěšně se jim to daří. Pravděpodobně i hodně voličů bude volit velmi neinformovaně jen na základě posledních roztržek, které jsme viděli. Ale opravdu na tom nejsme tak zle, jak to vypadá. Na Slovensku je hodně skvělých věcí a šikovných lidí, kteří vytvářejí hodnoty. Myslím, že už jen kvůli nim bychom měli jít volit, protože chceme, abychom žili v dobré zemi.