Ondřej Vicena je designér, který se už během studia věnoval brýlovým obrubám v Československu. Michal Pavlát zase vystudoval strojárnu a k brýlím přistupuje jako řemeslník – když zrovna nedělá brýle, pracuje navíc jako profesionální hasič. Společně si před dvěma lety v Jungmannově ulici v centru Prahy otevřeli showroom. Za výlohou s vintage obroučkami se ale neskrývá jen optika. Je to i dílna, kde se brýle ručně vyrábějí na strojích z padesátých a šedesátých let a na poličkách najdete kousky, které za sebou mají bohatou historii nebo jsou vyrobeny na míru.

Jejich práce pod značkou Optiqa se pravidelně objevuje na filmovém plátně nebo divadelních prknech. Brýle dělali pro Ateliéry Barrandov, pro Slovenské národní divadlo zase vyrobili model inspirovaný Miladou Horákovou a jejich vintage obroučky nosí i hlavní postava snímku Sbormistr. Navrhují také pro Okulu Nýrsko, tuzemského výrobce brýlí, jehož historie sahá do roku 1895. Spolupracovali ale například i se Saskií Burešovou či japonským výrobcem čoček Hoya.

„V Československu se vždycky vyráběly brýle se zajímavým designem, jenže drtivá většina šla na export a k běžným lidem se nedostala. V 60. letech vycházely pozoruhodné tvary. Pak se z dioptrických obrouček pomalu stala zátěž, něco, za co se lidé styděli,“ vysvětluje svou vášeň Vicena.

Foto: Optiqa

S Michalem Pavlátem se znají už od dětství. Poznali se ve skautském oddíle, kdy Michal byl Ondřejův vedoucí. Ani po skautu se však jejich cesty nerozešly, zkusili spolu dokonce založit kapelu, ale jak sami říkají, ven z garáže to zatím nedotáhli. A Vicena šel studovat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde se začal věnovat designu brýlových obrub. Fascinace oborem ho přivedla až k doktorátu a knize, která mapuje historii československého brýlového designu.

Zato Pavlát šel jinou cestou, vystudoval strojárnu a dnes pracuje jako hasič. Slouží čtyřiadvacet hodin, pak má dva dny volno. A právě ty tráví v dílně. Ke sběratelství a výrobě brýlí na míru nebo dle dobových modelů ho přivedl právě Vicena, který ho svým zápalem pro tento obor nadchl. „Ondra přišel s tím, jestli bychom nezkusili brýle sbírat i sami vyrábět. Mě vždycky bavilo tvořit a dotahovat věci do konce, ukázat je lidem. A tohle se k tomu nádherně nabízelo,“ vzpomíná Pavlát.

Dvojice tak začala jezdit po bleších trzích a bazarech a rozšířila svůj záběr i na zahraniční modely, neváhala dojet pro zajímavé brýle do Německa, Rakouska, Francie či Slovinska. „Bylo to jako hledat poklady. Každá krabice, kterou jsme otevřeli, skrývala překvapení,“ vypráví s úsměvem Vicena a dodává, že řada krabic stále čeká na rozbalení ve skladu, kde mají takových brýlí tisíce. „Kolik jich tam přesně máme, nedokážu říct, ale vydalo by to už na menší náklaďák,“ doplňuje.

Souběžně se sbíráním začali přemýšlet o vlastní výrobě a nakonec se do ní i pustili. „Ty začátky byly hodně pokus omyl. Nikdo vám neřekne, jak na to. Stálo nás to i spoustu materiálu a celých těch deset let vlastně pořád sbíráme know-how,“ doplňuje Pavlát. Stejně tak si sami sháněli a opravovali staré stroje. Repasovali pantografické frézy, učili se nastřelovat panty i to, jak pracovat s acetátem celulózy, tedy materiálem, ze kterého se brýle většinou vyrábějí.

Foto: Optiqa

S prvními modely vyrazili na Designblok, výstavy a designérské markety. Právě na jednom z prvních Designbloků se jim přihodila historka, na kterou dodnes s úsměvem vzpomínají. „Přišel zákazník v kšiltovce, smlouval o brýle, ale prodat jsme mu je odmítli, protože šlo o prototypy a akce sotva začala. Když odešel, tak nám holky z vedlejšího stánku řekly, že to byl Orlando Bloom,“ vzpomíná Vicena na setkání s filmovým Legolasem.

Postupně si budovali základnu zákazníků a zájem o vintage brýle i ty na míru rostl. A tak se rozhodli otevřít si kamennou prodejnu v Jungmannově ulici v Praze. „Optika dnes slouží zároveň jako prodejna, showroom i lab, kde si zákazníci mohou brýle vyzkoušet a kde je i nadále vyrábíme,“ dodává Vicena.

Kromě replik dobových brýlí dělají také obroučky na míru. Zákazník přijde s konkrétní představou, chce například vycházet z historického modelu, ale potřebuje brýle upravit. Jindy si zákazník přinese starou fotku nebo výstřižek z časopisu.

„Každý má jiný obličej, jiný nos, jiné proporce. Někdo potřebuje brýle vyloženě na míru, protože prostě v běžné optice nenajde nic, co by mu sedělo. Ať už tvarem nebo stylem,“ říká Pavlát a dodává, že brýle na míru dělali například pro herce Marka Adamczyka. Výroba jednoho zakázkového modelu zabere klidně dvě stě hodin. Hotové autorské brýle navrhují už osm let a cenově se pohybují od 18 tisíc korun výše, zakázkový model průměrně od 22 do 26 tisíc.

Zatím vše zvládají ve dvou. I když přišly nabídky od investorů, odmítli je. „Nechceme to přetavit do něčeho, co se žene jen za penězi a splácí dluh. Je to vášeň a chceme, aby to tak zůstalo. Doposud šly navíc všechny tržby zpět do firmy. Výplatu jsme si dovolili zhruba poslední dva roky,“ říká Pavlát. Optiqa dnes funguje jako malé autorské studio s obratem okolo nižších jednotek milionů korun ročně.

Do budoucna mají řadu plánů. Rádi by svou sbírku vystavili v muzeu a na dalším Designbloku plánují doprovodit přehlídku brýlí živým vystoupením – a to rovnou své vlastní kapely.