V sedmdesáti založila vlastní značku prádla. Pro své švadleny zavedla na Vysočině baťovský systém
Galya Sargsyan má velkou šicí dílnu se 60 švadlenami. Její podnikání přitom začalo před 29 lety dramaticky – útěkem z války a první nejistou zakázkou.
V Jamném u Jihlavy najdete přesně to, co byste čekali od nenápadné vesničky cestou po Vysočině: kostel, hřbitov, Coop, pár služeb, sem tam lavičku, malé zemědělské družstvo… Na konci pak ale narazíte na budovu, kterou už byste tu nejspíš hledali míň: na 6 000 m2 tu ve třech patrech stojí šicí dílny, ve kterých každý den šedesát švadlen šije plavky, podprsenky, boxerky a další prádlo pro známé české a světové značky. A také pro značku luxusního prádla nesoucí jméno po ženě, která to tu celé založila a řídí: Galya Sargsyan.
Byť s exotickým jménem, na Vysočině je Galya Sargsyan dávno doma. Emigrovala sem před téměř třiceti lety během války v rodné Arménii. „V jednu chvíli už nešlo v naší zemi zůstat. Octli jsme se bez vody, elektřiny i topení, nezbylo než se sbalit a odjet,“ vzpomíná na dramatickou dobu, kdy s manželem a třemi malými syny dorazila do České republiky.
„Všechno se dělo neuvěřitelně rychle. Česky jsem se učila z televize v pronajatém 2+1, děti přihlásila do školy a manžel si našel práci. Problémy mi v životě vždycky dodávaly sílu, nebála jsem se jich,“ vypráví Sargsyan hlasem, ze kterého je cítit hrdost. Bylo jí dvaačtyřicet a tušila, že do Arménie už se nevrátí.
„Bylo mi jasné, že potřebuji začít od toho, co mě živilo i doma a co umím nejlíp – od šití,“ vysvětluje Galya Sargsyan důvod, proč si v kulturním domě ve vesnici u Velkého Meziříčí otevřela první vlastní šicí dílnu. Půjčila si několik strojů, sehnala pět žen z okolí a také první zakázku – plavky pro tradičního českého výrobce, kterého ale nesmí jmenovat. „Zpětně se tomu musím smát. Měla jsem zkušenosti jen z kožedělného průmyslu a plavky jsou to nejtěžší, co můžete chtít šít. Pružné, vytahávají se a přitom musí perfektně sedět. Nikdy jsem je nešila, ale bylo mi jasné, že to musíme zvládnout,“ vzpomíná a směje se.
První dva vzorky dělaly celý týden a zadavatel jí je vrátil s desítkami papírových lepítek označujících chyby. „Dobře nebylo v podstatě nic. Ale přemluvila jsem ho, ať nám dá ještě týden. Šily jsme, parály, šily, páraly, řešily každý steh. A dokázaly jsme to – vyrobily jsme dokonalé plavky. Nikdy nepřestanu být vděčná, že jsem tuhle příležitost dostala a že nám zákazník věřil,“ líčí Sargsyan a i po třiceti letech je z jejího hlasu poznat síla té chvíle. „Dej vždy o kus víc než se čeká, dej do toho celou sebe. Tomu věřím celý život a to mě i v tuto chvíli zachránilo,“ říká.
Dej vždy o kus víc než se čeká, dej do toho celou sebe.
Nakonec o práci její dílny stál zákazník natolik, že jí půjčil vlastní stroje, které si zatím nemohla dovolit. Pak přišly zakázky i na podprsenky, kalhotky a jiné prádlo pro další značky z Česka, ale i Německa a Itálie. „Důvěru jsem oplácela spolehlivostí: termíny vždy včas a bezchybná kvalita. To nás posouvalo rychle dál. Věřili mi zákazníci i moje švadleny. A já věřila jim, fungovali jsme jako rodina,“ vypráví. „Ve smlouvách jsme se zavázali k mlčenlivosti, a tak jména značek, pro které šijeme, nesmíme prozradit. Ale vídáme ho po Evropě v buticích i na reklamách a cítíme u toho směs hrdosti i pobavení nad trasou Jamné u Jihlavy – Milán,“ dodává s úsměvem.
Pět let firma šila plavky i pro finalistky Miss Česká republika. „Psala se léta 1998 až 2003, my jsme každý rok seděli u televize, jedli večeři a poznávali na podiu maminčiny plavky,“ přidává se Armen, nejmladší syn, který před několika lety ve firmě převzal obchod.
Nejtěžší chvíle nastala s krizí v roce 2008. „Ze dne na den jsme přišli o největšího klienta z Německa, pro kterého jsme šili desetitisíce boxerek,“ vzpomíná Armen Sargsyan. Práce stála, ale Galya se rozhodla, že dílnu nezavře. „Zaměstnancům jsme řekli, ať si klidně vezmou šicí stroje, ale hlavně, ať zůstanou v kontaktu. Mezitím jsme platili nájmy a doufali v lepší časy. Spousta dílen tenkrát zkrachovala, ale nám se to vrátilo,“ líčí Sargsyanovi.
Dnes firma ročně vyrobí přes milion kusů prádla a míří k obratu 30 milionů korun. V roce 2012 se přestěhovala do vlastních prostor právě v Jamném u Jihlavy. Z bývalé fabriky tu udělali moderní šicí dílnu, do strojového parku s pomocí banky investovali 10 milionů korun. „Nešlo to jinak než dopředu a s novou investicí. Šít pro největší evropské značky už dneska znamená splňovat řadu certifikací. A to nezvládnete s levnými stroji,“ vysvětluje Armen Sargsyan.
Nikdy před tím jsem plavky nešila, ale bylo mi jasné, že to musíme zvládnout.
„U každého nového stroje jsem s holkama seděla. Ukazovala jsem jim, jak se co šije. Protože spodní prádlo je jiná liga než cokoli jiného, co si lidé oblékají. Tam nesmí nic škrtit, tlačit, musí to sedět přesně a nesmíme si dovolit chybu. Jenom zaškolení u nás trvá půl roku,“ líčí Galya Sargsyan, jak postupně zaučovala další lidi, až se dostala na současný stav šedesáti švadlen.
Aby firma udržela pracovní sílu, koupili a zrekonstruovali několik domů, kde švadleny a jejich rodiny bydlí. „Udělali jsme si takový baťovský model. Máme výrobu, máme i bydlení pro naše lidi. Protože zkuste jinak kolem Jamného u Jihlavy najít šedesát špičkových švadlen. To by nešlo,“ popisuje Armen Sargsyan, ke kterému se ve spoluvedení firmy nakonec přidali i zbylí dva bratři a jejich ženy.
Energická Galya Sargsyan si splnila i další sen – vlastní značku prádla. „Všechny zkušenosti, které jsme za třicet let nabrali, jsem chtěla vložit do vlastní představy o tom, co by ženy mohly nosit. Bezešvé, do posledního stehu perfektní prádlo, které budou vnímat jako svou druhou kůži,“ líčí a zase jí září oči.
Zatím značka, nesoucí jméno zakladatelky, tvoří 20 procent obratu firmy, a v příštím roce plánuje otevřít butik na Praze 1. „Bude pro zákaznice, které přemýšlí o tom, co si oblékají. Které zajímá řemeslo, původ a příběh,“ vysvětluje Armen Sargsyan s tím, že jejich cílem je, aby vlastní produkce postupně tvořila víc než polovinu tržeb.
„Někdy mi to ani synové nevěří, ale pamatuju si každý model podprsenky nebo plavek, který jsme kdy šili. Vím, co to bylo za střih, za materiál. Pamatuju si i švy. Já to totiž šila. A kontrolovala. A mám je ráda,“ říká Galya Sargsyan. „Ani ve třiasedmdesáti letech se maminka nechystá do důchodu. Má víc energie než my všichni a učíme se od ní nejen o výrobě a šití, ale hlavně o životních názorech, díky kterým může člověk uspět i ve chvíli, kdy to všechno vypadá úplně beznadějně,“ říká na závěr Armen Sargsyan.
