Je to legenda, která ovlivnila nespočet následovníků. Dodnes ji uctívají miliony lidí. A v těchto dnech si připomínáme její zrození. Přesně před třiceti lety vyšla Dune II, pramáti všech realtimových strategií. Tři dekády nejsou krátká doba ani v lidském životě, ale ve videohrách už je to kmetský věk. A nebýt této babičky, nebyl by Command & Conquer. Nebyl by Warcraft. Nebyl by StarCraft. Nebyla by Dota 2 ani League of Legends. Svět her by byl k nepoznání. A neskonale chudší.

Dune II nebyla první hrou svého žánru. Ale žádný z jejích předchůdců nespojil všechny dílčí prvky do takové podoby, v jaké to dokázali vývojáři z kdysi slavného studia Westwood. Už před Dunou byste hratelnost sestávající ve vybudování vojska a následném rozkazování jednotkám (namísto jejich přímého ovládání) v reálném čase (a ne na tahy) našli třeba v simulátoru božstva Populous nebo v mixu robotické akce a strategie Herzog Zwei.

V prosinci roku 1992 tak nepřišla revoluce a premiéra úplně nového druhu hry, ale kompilace toho nejlepšího, která byla mnohem víc než součet jejích částí. „Když jsme na Duně začínali ve Westwoodu pracovat, strašně nás bavilo pár konkrétních her. Takže když se k nám tak trochu náhodou dostala práva na Dunu, napadlo nás, že spojit tyhle jiné hry dohromady by mohl být dobrý nápad,“ vzpomínal v dřívějším rozhovoru pro ReadOnlyMemory Joe Bostic, hlavní programátor strategie, která v Evropě nesla podtitul Battle for Arrakis, v Americe pak Building of a Dynasty.

Těmi hrami byla výše zmíněná dvojka Herzog Zwei a Populous, ale i dva tahové tituly Military Madness a první díl veleslavné série Civilization. Prvně jmenovaná hra přinesla realtimové boje, v nichž hráč jednotky ovládal jen nepřímo. „Díky Populous jsme si zase uvědomili, jak bude pro Dune II důležité ovládání myší. Na mapě se v něm pohybovalo více jednotek a ukázalo nám, že myš bude klíčová, aby se taková hra jednoduše ovládala,“ vzpomíná Bostic. Méně známé Military Madness bylo inspirací svým jednoduchým uživatelským rozhraním. Ze simulace vývoje lidské civilizace si zase autoři vzali například „fog of war“, tedy nutnost odhalit zahalenou mapu.

Výsledek byl bez nadsázky legendární. Dune II představila model hratelnosti, který se na dlouhou dobu stal nejpevnějším standardem žánru, který dlouho patřil k nejoblíbenějším. Jestli jste někdy hráli některý z Warcraftů, StarCraftů nebo Command & Conquerů, dobře ho znáte. Těžíte suroviny, jimi platíte rozšiřování své základny, díky které budujete větší vojsko, jež posíláte vstříc nepříteli. Z budoucnosti, kterou strategická Duna umožnila, se ale nejprve vraťme se k úplným prvopočátkům.

Ty leží samozřejmě v mnohovrstevnatém vědeckofantastickém románu Franka Herberta z roku 1965, který představil výrazně jiný futuristický svět, než tehdy znal sci-fi mainstream. Lidstvo sice osídlilo kosmos, ale tragická zkušenost s myslícími stroji pokřivila jeho technologický vývoj. Vedle sebe tak existovaly energetické ochranné štíty a laserové zbraně (a znalci vědí, proč by se neměly kombinovat…), ale také feudalismus, boj chladnými zbraněmi a speciálně trénovaní poradci, kteří nahrazovali výpočetní techniku. Herbertova Duna také obsahovala silný důraz na mystiku a především východní filozofie a náboženství.

Tomu všemu samozřejmě vládlo mystické koření, jež umožňovalo mezihvězdnou navigaci a které se vyskytovalo na jediné planetě. Na Arrakisu, známém též jako Duna. Původní příběh z tohoto světa o zradě, válce a boji vznešeného rodu Atreidů proti krutým Harkonnenům dal vzniknout ještě mnoha dalším knižním pokračováním i prequelům, například i od Herbertova syna a pokračovatele Briana, avšak byť prodejně byla úspěšná, genialitu původní knihy nepřekročila.

Samotná Dune II je v mnoha ohledech jen velmi volnou adaptací původní knihy a jejího univerza. Realtimová strategie k rodům Atreidů a Harkonnenů přidala tajuplné (a Herbertem nevymyšlené) Ordosy, a byť se opět bojovalo o koření na Arrakisu, činilo se tak pomocí pušek, tanků a raketometů, nikoliv retrofuturistickým způsobem z knih. „Abychom měli tvůrčí svobodu a mohli značku přetvořit ve strategii zaměřenou na pozemní boj, tak jsme se rozhodli hru zasadit o tisícovky let před děj knihy. Tím jsme se také vyhnuli konfliktu s Dune od Crya,“ okomentoval rozhodnutí vývojářů Joe Bostic.

Připomněl tím také skutečnost, že navzdory dvojce v názvu není prababička všech strategií pokračováním. Úplně první adaptace Duny do videoherní formy byla dílem jiných tvůrců a oba tituly se vyvíjely nezávisle a současně. Dune to nicméně v roce 1992 stihla na trh dřív, a tak vydavatel Virgin, pod nějž obě hry patřily, přiřadil číslovku v názvu počinu od Westwoodu. Dune II svého dřívějšího (ne)předchůdce zcela zastínila, ale neobvyklá kombinace adventury a strategie ve hře od Cryo Interactive je i tak velice povedená.

Ale zpátky k druhé hře, která sice několikrát výrazně odbočila od zdrojového materiálu, nicméně z pochopitelného důvodu zachování praktičtější hratelnosti. A hlavně si spoustu těch možná nejikoničtějších prvků Duny zachovala. Koření těží obří harvestery, jež jsou přepravovány létajícími transportéry. To aby s drahocenným nákladem rychle unikly pouštní červům šaj-hulúdům, kteří příliš odvážné proniknutí na písky Arrakisu trestají pozřením narušitele i ve hře. Atreidové se mohli spolehnout na pomoc místních obyvatel Fremenů, bezskrupulózní Harkonneni zase na sílu atomických zbraní. A soupeření šlechtických rodů přihlíží imperátor z rodu Corrino, avšak ne Shaddam z knih, ale Frederick.

Pro Westwood navíc nebyla pouštní pouť prvním výletem do adaptací stávajících populárních značek. V roce 1991 stvořil první dva díly trilogie Eye of the Beholder, předělávky nejpopulárnější papírové hry na hrdiny Dungeons & Dragons. Tři roky předtím studio představilo světu vůbec první videoherní verzi BattleTechu (který se proslavil především pozdějšími hrami série MechWarrior), dodnes oblíbené stolní hry o obrněných bitevních robotech. O popularitě obou značek mimochodem svědčí i drobná česká odbočka, D&D se v devadesátých letech stalo předlohou pro Dračí doupě, BattleTech dokonce vyšel v českém překladu. Oboje díky tuzemskému nakladatelství Altar.

Když už je řeč o adaptacích, první pokusy na počítače to měly výrazně snazší než ty filmové. Giganticky ambiciózní spektákl z mysli Alejandra Jodorowského v 70. letech nevznikl. Zfilmovaný počin Davida Lynche o dekádu později si našel své fanoušky, ale jinak je spíš rozděluje a režisér na něj nevzpomíná v dobrém. Rok 2000 přinesl první ze dvou televizních minisérií, na nichž se podíleli i čeští herci a filmaři, ty nicméně trpí jistou laciností. Opravdový filmový sci-fi epos, jenž si kniha zaslouží, představil až loni Denis Villeneuve, jehož Duna je vynikající a největší kritikou je snad jen rozdělení na dva díly.

Nicméně ani videohrám z Arrakisu se vždy nedařilo dokonale. Prvním přímým následovníkem Dune II byl moderní remake Dune 2000. Následovala trojrozměrná strategie Emperor: Battle for Dune a akční adventura Frank Herbert’s Dune propojená s výše zmíněnou televizní minisérií. Jenže pak se videoherní vývojáři na dlouho odmlčeli, několik projektů bylo dokonce zrušeno. Do prázdných písků pouštní planety se po jednadvaceti letech až letos vrátila strategie Dune: Spice Wars, která však spíš než na taktický boj sází na vládnutí vaší državě. Ve vývoji je také masivně multiplayerový počin s podtitulem Awakening.

Všechny tyto návraty na písky Arrakisu beze sporu a bez výjimky vděčí za svůj vznik tomu, že před třiceti lety vydal Westwood jednu z těch mála her, které jsou skutečnými legendami. Ale jak už tomu nejen u her bývá, přínos legend se lépe oceňuje z dálky než přímým vyzkoušením. Uživatelský komfort a ovládání jsou dnes a mnoho světelných let napřed. „Dnešním pohledem je Dune II zastaralá a nemotorná. Jedna věc, kterou jsem tehdy měl přidat, bylo označení více jednotek najednou. Zdá se to jako jednoduchý přídavek, ale byla to naprosto klíčová změna, díky které Command & Conquer tak moc Dunu překonal,“ vzpomínal Bastic z Westwoodu.

Příběh Dune II je totiž z velké části příběhem jeho tvůrců. Hra samotná zažehla jiskru realtimových strategií a pomyslná pochodeň v rukou Westwoodu zářila na trhu mnoho let nejjasněji. Zmiňovaný Command & Conquer se stal ještě mnohem úspěšnější herní značkou než Dune. A právě Westwood má na svědomí kromě titulního dílu nejmilovanější příspěvky v sérii Red Alert, jeho ještě lepší druhý díl i fantastický Tiberian Sun. Spolu s názvy slavných strategií je nutné zmínit také jedno další známé jméno. Hudbu pro ně totiž skládal autor, který vytvořil soundtrack i pro druhou Dunu.

Fanoušci už tuší, že to nebyl nikdo jiný než Frank Klepacki, autor takových herněhudebních pecek jako Mechanical Man z prvního C&C nebo ikonické skladby z Red Alertu s titulem Hell March. „A protože jsme byli menší tým, navzájem jsme si vypomáhali. Takže jsem nadaboval třeba hlášky pro Harkonneny nebo imperátora v intru hry,“ prozradil Klepacki. Westwoodu se mimochodem dařilo i v jiných žánrech, adventury Kyrandia nebo hry na hrdiny Lands of Lore patří ke klenotům hráčských pokladnic.

Každý příběh ale jednou končí. Studio se po úspěchu Dune II rozrostlo, přilákalo pozornost a nechalo se spolknout gigantem Electronic Arts. Po pár letech ale nedokázalo naplňovat korporátní požadavky a v roce 2003 skončilo. Jeho dědictví – a především tedy dědictví Dune II – ale žilo a do jisté míry žije dál. Těžko si představit, jak by bez nich vznikl Command & Conquer. Nebo co by popíchlo Blizzard ke tvorbě Warcraftu, z něhož vznikl hit mezi masivně multiplayerovými hrami World of Warcraft. A kdyby nebyl Warcraft, co teprve StarCraft, sám o sobě giganticky úspěšný titul a navíc klíčová hra pro rozvoj miliardového byznysu esportu.

Jen z minulosti se ale žít nedá. Už mnoho let je tak žánr klasických realtimových strategií na ústupu, popularitu spíš převzaly akčnější taktické záležitosti, které z něj vzešly a které se spíš na velení velkým armádám soustředí na ovládání jen hrstky bojovníků. Případně které postupnou evolucí své kořeny ze strategického žánru víceméně opustily – třeba extrémně populární online souboje League of Legends a Dota 2, které původně vychází z modifikace třetího Warcraftu.

A byť už ji zavály písky času a její koření už není nejcennější komoditou známého vesmíru, odkaz Dune II přetrvává dál. Její pokračovatelé ji snad v každém ohledu překonali, načež se sami dočkali svého zastarání a přetvoření původní geniality do nových a ještě populárnějších podob. Pro někoho to právě teď, ve vánoční čas, může být až symbolické. Pro ty méně duchovně založené může být třicet let od vydání popíchnutím k tomu, aby si připomněli, jaká radost je vyslat sonické tanky v barvách Atreidů na nenáviděné Harkonneny. A že už dávno nemáte instalační diskety? To nevadí, Dune II si zahrajete i v prohlížeči.