První kyborg na světě Kevin Warwick: V budoucnu budou lidé komunikovat přes přímé spojení z mozku do mozku

Říká se o něm, že je první kyborg na světě, sám se však nazývá spíše vědcem. Tak či onak, britský profesor Kevin Warwick patří k průkopníkům v oblasti spojování lidského těla a počítačových systémů. Sám už na sobě vyzkoušel dva implantáty v paži a už více než dvě dekády zkoumá, jak lidské tělo dokáže fungovat se spojeními, díky kterým lze za chodu otevírat dveře, rozsvěcet světla i takřka číst myšlenky.

Skutečně bude lidstvo plné kyborgů, pustí se profesor i do mozkového implantátu a jaká jsou rizika tohoto oboru? Na to vše se CzechCrunch Kevina Warwicka ptal během jeho návštěvy festivalu Future Port Prague.

Pane profesore, kdybyste se měl na začátek podívat do minulosti, co byl impuls k tomu, že jste se začal věnovat spojování lidského těla s technologiemi?

Když jsem byl malý, můj otec byl diagnostikován s agorafobií, což je strach z otevřených prostranství. Nakonec to bylo tak špatné, že byl jen v jednom pokoji, takže chirurgové ho operovali, vyvrtali mu díru do hlavy, odstranili některé mozkové buňky a to ho vyléčilo. Malá změna v mozku naprosto změnila člověka. Ve stejné době jsem četl knížku The Terminal Man od Michaela Crichtona, která byla o člověku s elektrodami v mozku, jež měnily jeho chování pomocí signálů z venčí. Tyto dvě věci jsem tak zkombinoval dohromady, postavil jsem na to základ a později se dostal do fáze, kdy jsem mohl experimentovat sám na sobě.

O jakém roce mluvíme? Jak moc praktickou nebo teoretickou disciplínou tehdy byly chirurgické zásahy do mozku?

No, pro mého otce to byla velmi praktická záležitost, ale bylo to samozřejmě velice nebezpečné. Mohlo ho to zničit jako člověka, nicméně to fungovalo. Ale to je přesně ta tenká linie mezi úspěchem a katastrofou, se kterou jsem se potýkal během svých výzkumů několikrát. Dva dny předtím, než mi měli dát do těla implantát, si mě doktor vzal stranou a řekl mi: „Podívej, jestli tohle dopadne špatně, mohl bys ztratit cit v ruce. Chceš do toho jít?“ A já řekl, že ano, přestože jsem tuto operaci nutně nepotřeboval.

Bál jste se?

Ne, vůbec. Jako vědec na toto nemyslíte. Jde vám jen o onen vědecký pokus. Myslím, že jsem ani nezvažoval možnost, že by to nefungovalo.

Byl jste si tedy tak jistý? Protože ačkoliv jste s těmito experimenty začal před dvěma dekádami, stále mluvíme o něčem, co není v dnešní době tak obvyklé.

Jako vědec máte svou hypotézu, které věříte. Věříte sobě a věříte i medicínským aspektům, do té meze, jak je znáte. A zkrátka do toho jdete a doufáte, že to dopadne dobře. Nicméně věda je hnána dopředu jak lidmi, kteří měli pravdu, tak těmi, kterým se experiment nepovedl. A někteří kvůli tomu zemřeli.

Když se vrátíme o zmíněné dvě dekády zpět, v roce 1998 jste se stal vůbec prvním člověkem, který prostřednictvím implantátu mohl kontrolovat elektroniku. Můžete popsat, jaký to byl pocit? Pro většinu lidí to je něco nepředstavitelného.

RFID senzor, který mi byl implantován v roce 1998, byl velký risk. V první řadě se totiž nejednalo o něco, co mělo být implantováno. V dnešní době už to jsou pěkně zabalené, designované a malé kousky hardwaru, ale věc, co jsem měl v paži já, byla ve skleněné kapsli, která se lehko rozbije. Ale jenom fakt, že jsem šel po budově a rozsvěcely se předemnou světla a otevíraly dveře, pro mě byl naprosto ohromující. Musím říct, že ve finále mi někteří akademici na fakultě dost záviděli.

Něco uvnitř mého těla však umožnilo, že jsem mohl ovládat tyto věci mimo mé tělo. To bylo kritické, a proto jsem se následně nechal „vylepšit“ i po druhé.

Co bylo to „něco“? Cítil jste tedy něco v mozku, když vaše tělo vysílalo signály na rozsvícení světel či otevření dveří?

Ne, s tímto implantátem ne. Jedinou věcí, co jsme objevili, bylo, že když máte implantát, mozek si myslí, že jde o část vašeho těla. A je to stejné jak v případě mých implantátů, tak třeba kochleárního implantátu či umělé kyčle. Máte brýle, ty se dají sundat či ztratit, nejsou vaší nutnou součástí. Ale jakmile je to uvnitř, mozek o tom přemýšlí, jako že jste to vy, kdo otevírá dveře nebo rozsvěcí světla. Nejsem si vědom toho, že by můj mozek pracoval jinak, to spíše v případě toho druhého implantátu.

Tedy ten druhý implantát. V čem byl odlišný? 

Byl úplně jiný. Vstřelili mi ho do nervového systému a mohl jsem pomocí něho ovládat elektronická zařízení. Byly to přitom stejné mozkového signály jako na pohyb rukou, které mi dovolily zapínat a vypínat technologie či rozsvěcet světla. Zároveň se však můj mozek naučil rozpoznávat impulzy, které jsme přes implantát posílali do těla a ty tak zároveň ovlivňovaly můj mozek. Trvalo zhruba šest týdnů, než jsem se to naučil.

Implantát následně obdržela i vaše žena, která je mimochodem Češka. Následně jste tak spolu mohli přes nervový systém komunikovat…

Ano, do jejího nervového systému byly vpraveny elektrody a pak jsme její a můj nervový systém fyzicky spojili kabelem. Když poté manželka dala ruku v pěst, vyslala tím nervový signál, který se přes počítač dostal ke mně. Byl to vlastně velice jednoduchý typ komunikace.

Je či teprve bude tento systém schopný přenášet nějaké více komplexnější signály? Dalo by se třeba doslova hovořit o čtení myšlenek?

Ano, i tak by se to dalo říct. V případě spojení přímo mozku na mozek by to možné bylo. Doufám, že kdybychom byli někdy jakožto lidé tohoto schopni, nešlo by už jen o patetické signály typu pohyb rukou, ale například přenos celých pocitů. Když mi dneska někdo řekne, že je mu špatně nebo se cítí šťastně, skoro nic to pro mě neznamená. Kdybych s ním ale mohl komunikovat na mozkové úrovni, doufejme, že bych mohl určit, zda myslí skutečně hodně šťastný, nebo spíše spokojený, či jestli je danému člověku špatně od žaludku, nebo ho bolí hlava. Mohli bychom tedy doufám mnohem více pochopit druhé.

Je na tuto komunikaci stále nutné fyzické připojení kabelem, nebo již existuje způsob, jak ji realizovat bezdrátově?

Jestli mi paměť slouží, tak v současné době je stále nutné fyzické propojení. Mohla by samozřejmě být vytvořena bezdrátová verze, nicméně na to je potřeba věc, která bude signály odesílat a přijímat.

Ptám se na to proto, že s bezdrátovou komunikací se otevírají bezpečností rizika. Zcela doslova by se pak mohlo stát to, že vaše myšlenky bude někdo sledovat bez vašeho vědomí, jestliže je dokáže zachytit.

Ano, tak to skutečně je. Jsou tu velké spousty potenciálních rizikových faktorů a viditelně, bezpečnost je jeden z nich. V jiné formě totiž v tomto směru bezdrátová komunikace probíhá. V minulosti jsem pracoval i na léčbě Parkinsonovy choroby. V Readingu leží jeden pacient, který je připojen elektrodami na umělou inteligenci fungující v Oxfordu, zcela na jiném místě. Ta skenuje, co přesně se děje v jeho mysli, a na základě toho dělá rozhodnutí, zda bude stimulovat jeho mozek. Jde o terapii, takže je to v pořádku, ale ukazuje to, čeho všeho je věda v této oblasti schopna.

Kde jsou etické limity takovýchto vylepšení?

No, to je dobrá otázka. Jaká je definice etiky?

Je pravda, že o definici etiky bychom taky mohli dlouho polemizovat, nicméně etika umělé inteligence je v současné době velké téma. Zeptám se tedy jinak – je tu něco, co byste nechtěl, aby implantáty uměly?

Jsem výzkumník, takže bych nejraději měl volný přístup a zkoumal jejich možnosti ve všech směrech. Nicméně všímám si obav společnosti a vždy jsem se držel nějakých etických hranic. Pravda je, že jsem si ohýbal pravidla, abych něco dokázal, ale někdy jsem zadržel a řekl si, že eticky daná věc není žádoucí, tak ji nebudu dělat.

Můžete dát nějaký příklad situace, kdy jste zastavil výzkum kvůli etice?

Určitě. V roce 2002 byl v Británii případ dvou dívek, Holly a Jessicy, které byly uneseny a zavražděny. Mělo to tenkrát velikou pozornost a já jsem byl tázán, zda bych mohl vytvořit zařízení, které by bylo implentováno do dítěte tak, aby jeho stále rodiče věděli, kde se nachází. A ano, to samozřejmě bylo možné, dokonce se už objevili i rodiče, kteří byli ochotni to na svém dítěti jako první vyzkoušet. Takže jsem chtěl začít, avšak velice silně proti byla britská charita The Children’s Society. Že prý je to násilí na dětech a skoro mě vykreslovali hůře než člověka, co ty dvě mladé dívky zavraždil.

Přesto stále dostávám e-maily od rodičů, co by toto zařízení pro své dítě chtěli a pokaždé, když je dítě uneseno, jsem ve hrozné pozici, protože vím, že jsme mohli mít technologii, která by tomu zabránila. Děti umírají, protože já naslouchal etickým obavám. A s tím musím žít.

S implantáty jste začal experimentovat před dvěma dekádami, přesto nejsme ve fázi, kdy by se o ně společnost nějak zvlášť zajímala, nebo jim byla nakloněna. Myslíte si, že se lidé bojí?

Je to vlastně docela překvapivé a nevím, proč to ještě není mainstream. Ano, máme tu nová zařízení v oblasti terapie, ale co se týče vylepšeních lidského těla, jsem v šoku. Před dvaceti lety bych nevěřil, že v této oblasti ani dnes nebude mnoho experimentů. A tím mám na mysli především ty akademické. Třeba pražská ČVUT, jedno z nejkvalitnějších míst svého druhu – proč tam není pět nebo šest kyborgů? Takový výzkum by pak mohl přinést cenné srovnání i mně.

Když beru v potaz právě tuto situaci, napadá mě, zda vůbec je na světě pro vylepšující implantáty místo. Lidé totiž stále mají tendence na spoustu věcí používat gadgety. Nemyslíte si, že lidé se tedy nadále budou klanět spíše k jejich používání, místo toho, aby si něco nechali implantovat do těla?

To je směr, kterým se lidé patrně ubírají v tuto chvíli. Možná mají obavy právě z rizik, která jsou s tím spojena, ale nejspíš nevidí ten další krok. Myslím, že jednou skutečně budeme komunikovat z mozku do mozku, a na to musí být použit nějaký druh implantátu, anebo se musíme ještě hodně učit ohledně přenosu signálu mezi mozky.

Jednou bariérou jsou tedy obavy lidstva, nicméně jsou tu i nějaké technické výzvy, které je pro komunikaci mezi dvěma mozky nutné překonat?

Odpověď je ano i ne. Na první experiment již existuje hardware a existuje i software, nicméně nemáme odpovědi na zásadní otázky. Myslím si tedy, že je to ten typ experimentu, kde je zkrátka nutné udělat pokus. Opravdu nevíme, co se stane, když spojíme dva mozky dohromady. Na to zkrátka není odpověď.

Přestože jste si vědom takovýchto rizik, chystáte se na svůj celkově třetí implantát, který by měl být umístěn přímo do mozku…

Ano, to musí být. Už pro mě osobně nemá smysl dělat implantáty nikam jinam do nervového systému. To už mám za sebou a už jsem se také hodně naučil, co se týče nervových stimulů. Chtěl bych udělat i zmiňovanou komunikaci mezi dvěma mozky, s tím, že ten můj by byl jeden z nich. Ale upřímně, docela se toho bojím. Vše je připraveno na spuštění, včetně chirurga, se kterým dlouhodobě spolupracuji. Potřebovali bychom snad ještě etické schválení, což v praxi znamená podporu nemocnice, která by byla ochotna toto na své půdě nechat provést.

Je tedy nebezpečná samotná implantace do mozku, nebo ono fyzické spojení?

Obojí. Každá operace v mozku znamená vysoké riziko infekce, ale ty největší obavy máme právě z momentu, kdy přepneme vypínač a skutečně napojíme dva mozky na sebe. Tam zkrátka nevíme, co by se mohlo stát. Velmi se toho bojím, na druhou stranu je to tak vzrušující.

Když pořád experimentujete na sobě, je to proto, že nikdo jiný to s vámi nechce podstoupit?

(Smích) Nene, tím to není. Dostávám spoustu nabídek od dobrovolníků, i když pravda, nejsem si úplně jistý, jestli si uvědomují zcela přesně, co to obnáší. Politici, novináři, právníci. Ale možná si myslí, že vím, že je to bezpečné, což opravdu netuším. Jsou to globálně stovky lidí.

Obecně vzato jste se v průběhu své kariéry věnoval i jiným věcem, například jste byl profesorem na univerzitě v Readingu. Tam jste dle vašeho LinkedInu od konce osmdesátých let učit kybernetiku. Jak tehdy, v době, kdy sotva fungoval internet, vůbec tento vědní obor vypadal?

Měli jsme už tehdy robotiku. Celé odvětví umělé inteligence však bylo ještě v plenkách, ale už tehdy pro mě znamenalo to, co je skutečně v jeho názvu – inteligentní systémy, ne programy nebo aplikace. Už tehdy jsme si pokládali otázku, co se stane, když se stanou moc inteligentními, a přitom nyní jsou tu lidé jako Mark Zuckerberg, kteří říkají, že bychom se neměli tohoto rizika obávat.

Vy se ho obáváte?

Samozřejmě a částečně proto dělám to, co dělám. Musíme mít obavy a dávat si pozor, jestliže vytváříme systémy, které jsou inteligentní a mají sílu.

Je z vašeho pohledu možnost, jak usměrnit AI do nějakých etických mezí?

Myslím, že když se s ní spojíme, tak ano. To spíše bude ten scénář, než že bychom říkali, že jsou tu oni a my.

Čili jestli to správně chápu, implantáty jsou pro vás cesta, jak usměrnit AI do správného směru? Fakticky tím, že se jí budete přibližovat?

Ano, přesně tak to je. Protože v tuto chvíli je spousta věcí, která umělá inteligence umí udělat a lidská nikoliv. Například my jako lidé přemýšlíme o věcech ve třech dimenzích, ale AI jich umí stovky. Když se napojíme, půjde to i lidem. Tato možnost je sama o sobě neskutečně vzrušující a mohla by kompletně změnit náš pohled na svět.

Foto: Andy Miah / Flickr