Vize, velké nápady, ale i pokora, maximální odhodlání a víra v to, že Česká republika rozhodně není jen nějakou montovnou Evropy, ale země schopných a talentovaných lidí, kteří se jen někdy trochu bojí prorazit. Když se bavíte s Martinem Holečkem, sálá z něj energie a mluví za něj jak zkušenosti, tak i jednoduchá životní filozofie, že když se chce, tak to jde.

Čtyřiačtyřicetiletého Martina Holečka aktuálně nejvíce zaměstnává Future Port. Jde u jednu z největších technologických akcí v regionu, kterou Holečko před třemi lety, protože chtěl nejen Čechům, ale celému světu ukázat, kam vlastně celý svět spěje. A taky dokázat, že i v Česku vzniká spoustu světových a přelomových nápadů.

Sám ostatně za jedním stojí, a tak technologie a vlastně budoucnost celého lidstva, jež s rozvojem nových technologií úzce souvisí, je hlavní téma, kolem kterého se točí celý náš rozhovor.

V jednom z rozhovorů mě zaujalo, když jste řekl, že Elon Musk je pankáč, jak se snaží dělat věci rychle. Nepohání právě to ale celou společnost kupředu? Jaký na něj máte názor?
Když pominu některé detaily, nahlížím na něj veskrze pozitivně. Má vizi, která je širší, než si mnoho lidí uvědomuje, a já mu ji věřím. Spoustu lidí mu ji nevěří a je vždy snadné kritizovat a říkat, že vše dělá kvůli penězům, ale když se člověk podívá na jeho život, tak Musk kolikrát riskoval úplně všechno, jen aby dosáhl svého snu. Ekonomický kalkul v jeho případě opravdu nevidím. Odvahu má jako málokdo a přitom většina jeho činů vychází z toho, že skutečně věří tomu, co dělá.

Elon Musk věří, že je potřeba lidstvo nějakým způsobem pojistit. Proto se chce se SpaceX dostat na Mars a zajistit tam lidstvu záložní plán, kdyby ho na Zemi něco ohrozilo. Zároveň chce posunout i naši planetu a líbí se mi, že při tom dokáže zkombinovat to, co sám rád dělá. Navíc o těch věcech jen nemluví. Dává do toho všechno, což je pro mě vůči němu silný a pozitivní moment.

Přesto ho mnozí kritizují, že často jen maluje vzdušné zámky, nedodržuje termíny…
Existuje spousta lidí, kteří Teslu odsuzují. Ostatně jde o nejvíce shortovanou firmu na burze, jenže ti lidé mu nevěří, protože se na jeho firmy dívají čistě ekonomickým pohledem. Když budete Teslu srovnávat s další tisícovkou firem, které řídí normální manažeři bez větší vize a extra zapálení, tak se to posuzuje těžko. V podání Elona Muska se jedná o takovou jízdu na tygrovi. Ví, že když z něj spadne, bude to bolet a možná to bude konec, ale s tím vědomím do toho jde. A je schopný do své vize vtáhnout další lidi, někdy jde do extrému, ale zároveň je to na něm obdivuhodné.

I vy často přicházíte s mnoha vizemi. Jste taky pankáč jako Elon Musk?
Já sebe nevnímám jako nějakého jasnozřivého vizionáře, ale spíše jako člověka, který má to štěstí a možnost, že se dostane ke spoustě inspirativních lidí po celém světě a může s nimi diskutovat myšlenky a vize budoucnosti. Snažím se vše vstřebávat a funguji spíše jako takový posel, který pak tyto idee přináší k nám a snaží se je dál předávat. Podobné mám asi to, že se dokážu pro věc bezmezně nadchnout. Když mi něco přijde smysluplné, jdu do toho naplno, s plným nadšením a někdy až příliš idealisticky a do extrému.

Zmínil jste jízdu na tygrovi. Je to něco, co v Česku chybí? Mnozí spíše kalkulují, než aby se do něčeho vrhli po hlavě nebo šli za nějakou svou vizí.
Přitom tomu nerozumím. Dnes má každý jedinec čím dál více možností, jak udělat něco většího, než si myslí. Technologie nám do ruky dávají úžasné nástroje, díky kterým můžeme pomoci jak sobě, tak i ostatním. Máme zároveň přístup ke službám, které si před dvaceti lety mohla dovolit jen hrstka zemí nebo NASA či armáda, a zároveň jsme globálně všichni propojení. Dělat projekt s globálním dopadem jde dnes i z Česka.

Hodně se dnes mluví o umělé inteligenci. Mnozí říkají, že umělá inteligence je nejdůležitější technologií našich životů. Souhlasíte?
Také se o ní říká, že je to poslední vynález lidstva. Ani ne tak v apokalyptickém pohledu, jako spíše v tom, že se z ní v jednu chvíli stane tak mocný nástroj, že další objevy už bude dělat sama umělá inteligence. Nicméně si myslím, že technologií, které mají potenciál velkým způsobem změnit lidstvo, je víc. Navzájem se podporují, pomáhají si a umělá inteligence se v podstatě stane elektřinou pro 21. století. Jednou bude součástí všeho – nebude stát nutně sama o sobě, ale jako součást věcí, jako jejich pohon.

A jaké jsou ty další potenciálně přelomové technologie?
Vedle umělé inteligence to je například virtuální a rozšířená realita, biotechnologie, genomika. Všechny mohou mít na lidstvo neuvěřitelně velký dopad. Jde to daleko za význam slova inovace, kdy se jen něco vylepší, tyto technologie mohou mít transformativní dopad na naše životy. Ostatně Elon Musk nedávno v rámci svého projektu Neuralink představil pokrok v propojování mozku s počítačem, to všechno nás čeká. Nicméně stejně jako třeba umělá inteligence vyvolává nadšení, tak pochopitelně i obavy.

Bojíte se umělé inteligence?
Podle mě „bát se“ není ta správná emoce. To je, jako byste řekli, že se bojíte ohně. Je jasné, že vás může spálit, ale většinou je užitečný a máte k němu přirozený respekt jako k živlu. Stejně jako může být oheň dobrý sluha, ale špatný pán, platí to i o umělé inteligenci. Není pochyb, že technologie umělé inteligence se bude dál rozvíjet a nikdo ten pokrok nedokáže zastavit, ani kdyby chtěl. Velice pravděpodobně se stane, co se obecně předvídá – dosáhne úrovně obecné umělé inteligence, což je zhruba na úrovni člověka ve všech oblastech činnosti, a pak to půjde dál.

Co můžeme očekávat dál?
Je otázka, jak se lidstvo vypořádá se skutečností, že tu vznikne entita, vůči níž budeme v jednu chvíli najednou inteligencí jako mravenec vůči člověku. To, co se bude odehrávat v mozku umělé inteligence, pro nás bude natolik abstraktní a nepochopitelné, jako bychom se my dnes snažili něco vysvětlovat mravenci. Jedna z cest, jak s tím naložit, je právě v propojení a vzájemné koexistenci našich mozků a umělé inteligence, jak navrhuje například Elon Musk. Může se tedy teoreticky spojit lidská a umělá inteligence tak, aby se rozšířily naše kognitivní schopnosti.

K čemu by to bylo dobré?
Stejně jako nám pára umožnila znásobit naše fyzické schopnosti v tažení kamenů nebo dřeva a počítače znásobily naše výpočetní a mentální schopnosti, další úroveň představuje umělá inteligence, která doplní a rozšíří právě naši kognitivní oblast. Když bychom se pak dokázali propojovat mezi sebou přímo z mysli do mysli třeba přes cloud, mohlo by to značit zásadní posun v civilizaci, ale i spoustu rizik, a jsou to otázky, které je dobré řešit teď, ne až k tomu dojde a my nebudeme vědět, co s tím.

S takovou budoucností souvisí i roboti. Potřebujeme vyspělou umělou inteligenci, aby se mohli do našich životů zapojit?
Aby roboti našli větší uplatnění v našich životech, tak musí být schopni přirozeně fungovat v lidské společnosti. Jak se technologie stále více rozvíjí, stává se paradoxně lidštější, což znamená, že se začíná přizpůsobovat ona nám, ne my jí. Například práce na počítači je pro člověka extrémně nepřirozená činnost. Sedí, kouká při tom na nějaký displej, ťuká do klávesnice. To přeneseně řečeno není to, k čemu nás pán bůh stvořil. Naše interakce se světem probíhá především hlasem, gesty, mimikou, pohledem. A technologie se to teď začínají učit a chápat.

Znamená to, že se začínají chovat jako člověk?
Umí například rozeznávat hlasy, mluvit s námi. To se zhmotňuje v hlasových asistentech, jako jsou Alexa od Amazonu nebo Siri od Applu. S nimi se již lze bavit přirozeněji a třeba pro starší lidi, kteří běžně příliš neumí zacházet s počítači, je komunikace s hlasovými asistenty mnohem přirozenější a jednodušší. Oklikou se vlastně dostávám k tomu, jak se roboti mohou stát běžnou součástí našich životů. Právě starost o nemocné, podpora seniorů, to jsou pozitivní oblasti, v nichž mohou roboti sehrát důležitou roli.

Jak budou roboti fungovat?
Díky rozvoji umělé inteligence a dalších oblastí se i roboti posunou. Již nebudou fungovat jen ve vymezeném úseku továrny nebo za plotem, ale zapojí se do komplexního světa člověka. V továrnách se už dnes používají kolaborativní roboti, vedle kterých může stát a pracovat člověk, aniž by se bál, že ho robot trefí ramenem. Roboti již také začínají rozeznávat obličeje, rozumí mluvenému slovu a možná vůbec nejdůležitější je to, aby se naučili pohybu.

Navigace v komplexním světě je plná nepředvídatelných překážek a nerovností, ale všechno se posouvá. Důkazem jsou například běhající robotičtí psi a humanoidi od Boston Robotics, kteří ve videích často spíše nahánějí hrůzu, ale hlavně ukazují, kam se technologie posouvá.

Takže věříte, že tu s námi budou roboti běžně fungovat?
Nevidím důvod, proč by se tak nestalo. Jde ale pochopitelně o komplexní problematiku, nikoliv jen otázku technologického pokroku. Jsou s tím spojené i legislativní a etické záležitosti. Najednou tu budou samostatně fungující entity a je třeba se ptát, kdo za ně bude mít zodpovědnost, a podobně. Už dnes ale vidíme, že člověk dokáže velmi snadno navázat vztah s věcmi, obzvlášť když na něj reagují.

Velké téma je vedle technologií jako umělá inteligence také ekologie, ochrana životního prostředí a udržitelnost. Co to znamená pro vás?
Všechny technologie, které se nyní rozvíjejí nebo vznikají, jdou přesně tímto směrem. Je to například elektrifikace dopravy nebo decentralizace. Autonomní auta nebudou 90 procent času stát jako současná auta, ale naopak většinu času jezdit, takže jich bude méně, uvolní se garáže a v nich se bude moci vertikálně a hlavně lokálně farmařit. Aktuální je dnes například i laboratorně pěstované maso, které má stonásobně menší ekologickou zátěž než tradiční chov dobytka. Mluví se o tom, že do 10 let společnost dosáhne vrcholu spotřeby fosilních paliv, a pak už to půjde jen dolů. A tyto technologie k tomu pomohou.

Jednak se všechny technologie vzájemně podporují a navíc všemu pomáhá globální propojenost, která zajišťuje, že se průlomy velice rychle stanou součástí práce všech po celé planetě. Netrvá 50 let, než někdo přiveze jednu knížku z jednoho kontinentu na druhý, všechno v řádu minut oběhne celý svět. Myslím si, že špinavá perioda lidstva, v níž jsme teď, vrcholí. Rozvoj všech tzv. exponenciálních technologií tomu nasvědčuje. Příklad za všechno je 3D tisk. Jakmile doma budeme schopní tisknout z více materiálů více než jen plastové postavičky, zásadně to ovlivní mnoho odvětví.

Často mluvíte o tom, že Praze a celé České republice ujíždí vlak. I proto jste vytvořil Future Port, abyste ukázal, že tomu tak není všude. Co se musí stát, abychom nebyli jen montovnou, kde navíc práci lidí postupně přeberou roboti?
Přijde mi, že se to už pomalu mění. Nastává generační obměna, málokdo z nové podnikatelské generace má ambici dělat montovnu. Obvykle mají chuť dělat něco, co udělá pozitivní změnu v různých oblastech. Někdo říká, že nám ujíždí vlak, ale mně spíš přijde, že je škoda, že naplno nevyužíváme obrovský potenciál, který máme. Přitom jsou u nás chytří, milí, pracovití a vynalézaví lidé.

Čechům možná chybí ty větší vize…
Ano, někdy je to to jediné. Jsme totiž zároveň trochu pohodáři, což lze vnímat pozitivně, ale také negativně. Future Port děláme i proto, abychom lidmi trochu zatřásli a řekli: podívejte se, žijeme v nejúžasnější době, ve které kdy lidstvo bylo, a každý z nás má možnost přispět. Protože mít možnost zároveň znamená, mít i zodpovědnost. Když mám možnost někomu pomoci a nestojí mě to zrovna můj život, je na moji zodpovědnost, že se ji rozhodnu nevyužít.

Před nosem nám i díky technologiím leží obrovské množství příležitostí, jak něco něco někam posunout, a spokojit se s tím, že svět kolem nás jen tak běží, mi přijde nedostačující. Úspěšní podnikatelé už dnes často neřeší úspěch měřený penězi, ale tím, jaký mají jejich činy dopad na jejich okolí, potažmo na celou společnost.

Například Martin Hausenblas mluví o tom, že chce z Ústeckého kraje vybudovat moderní region, kde budou lidé chtít žít. Takových je ale málo. Čím to je?
Vnímám, že Češi někdy nejsou jen dostatečně hlasití. Nejsme tak velcí sebeprezentátoři jako třeba Američané, což je ve světě často náš handicap. Je to i naše vlastní zkušenost se startupem VRgineers, kdy na nás ve Spojených státech vždy koukali jako na zjevení, jak je možné, že jsme s naší technologií došli tak daleko, aniž bychom o tom někomu říkali. V Americe to funguje úplně naopak. Tam máte ještě teplou powerpointovou prezentaci nějakého nápadu a už na něj nabíráte peníze a mluvíte o něm jako o hotové věci.

Věřím, že takových Čechů je už dnes víc, než si myslíme, s každou mladou generací přibývají, i proto, že stále více mladých lidé cestuje ven a nasává i jiné mentality. Brzy o nich jistě uslyšíme.

Ostatně firma, kterou jste pomáhal rozjet, je příkladem, že jde i z Česka udělat globálně úspěšný a technologicky přelomový produkt. Startup VRgineers vytváří profesionální VR brýle, které patří k nejlepším v oboru. Jak se to povedlo?
Myslím si, že úspěch VRgineers je ještě běh na delší trať. Máme řadu dílčích úspěchů, ale dokud nebude mít naše brýle každý inženýr na svém stole, tak je pořád co dělat. Náš dosavadní úspěch každopádně stojí také především na vizi a maximální důvěře v její naplnění. Hlavní zakladatel a CEO firmy Marek Polčák je posedlý posouváním hranice technologie a vytvořením virtuálních brýlí, ve kterých nerozeznáte virtuální realitu od té skutečné.

Je to tedy o velkém zapálení a také o výdrži překonávat překážky, které se objeví v každém podnikání. Žádný univerzální recept na úspěch neexistuje, ale musíte jednoduše najít ty správné parťáky a pro svou vizi pak udělat úplně všechno a nezabalit to, když se něco pokazí.

To zní celkem jednoduše, byť rozumím tomu, že právě to je na tom asi nakonec to nejtěžší.
Úspěch pak může být i v tom, když se na svět díváte jako jeden celek. Pro technologickou firmu většinou není žádný důvod, aby se snažila soustředit jen na český trh. VRgineers jsou v Česku, protože tady máme skvělý tým inženýrů, dají se tu najít další šikovní lidé, ale produkt vlastně na naši zemi vůbec není vázaný. Ostatně i na Future Portu se snažíme ukazovat takové příklady z Česka i ze zahraničí, že to jde.

Když jsme my v roce 1997 začínali s Etneterou, tak se tímhle směrem nebylo kde inspirovat. Podobné globální české úspěchy, jako jsou dnes, prakticky nebyly, když nebereme firmy jako Škodovka, což je ale pro startup jako příklad něco neuchopitelného. Dnes se můžete podívat na Kiwi.com, Prusa Research, Lasvit nebo Productboard, u kterých to je zase o tom, že někdo měl vizi, která mu nedala spát, chtěl něco vytvořit a byl ochotný za tím jít, překonat mnoho překážek a ustál náročný růst.

Když se dnes zeptám svého syna, co by chtěl vynalézt, tak říká, že by chtěl vynalézt teleport, abychom se mohli jednodušeji potkávat, protože hodně cestuji. To se mi líbí, nové generace už nevnímají žádné hranice, ani fyzické, ani v tom, co by mohli dokázat. Doba se mění a takové myšlení je důležité.

Když už jste zmínil Etneteru, to je technologická firma, kterou jste v 90. letech založil ještě při studiích na ČVUT. Co je vlastně Etnetera dnes?
To je zrovna něco, nad čím s partnery aktuálně přemýšlíme. Jednou jsme si do naší vize prozřetelně, či neprozřetelně – to je na každého zvážení – vetkli, že budujeme firmu na 100 let. Znamená to pro nás jednak vyjádření hodnot, které máme, jako důraz na dlouhodobé vztahy, důvěra, solidnost, ale i schopnost se adaptovat a jít s dobou. A také fakt, že budujeme firmu tak, aby tu mohla i za těch 100 let být. Chováme se podle toho k zaměstnancům a neuvažujeme o tom jen jako o firmě, kterou rychle nafoukneme a prodáme. Nevím, jestli Etnetera bude fungovat i za sto let, ale přišlo nám to jako dobrý cíl. Letos, kdy jsme slavili 22. narozeniny, jsme si tak řekli, že nám zbývá ještě 78 let.

Kdo ji za těch 78 let bude řídit?
Nedávno jsme se o tom zrovna bavili a já říkal, že díky pokrokům v medicíně a biotechnologiích, kdy se na stárnutí začíná nahlížet jako na nemoc, která by se měla léčit, se možná těch 100 let Etnetery s parťáky i dožijeme. Nicméně abych se ještě vrátil zpět k původní otázce, čím je Etnetera dnes. Rostli jsme s oborem, na začátku to bylo o dělání webových stránek, přičemž dnes online technologie představují široký pojem a prostupují všemi obory. Postupně jsme ke core byznysu v podobě webového a mobilního vývoje pro velké klienty začali přibírat další zajímavé projekty představující zmíněné exponenciální technologie typu VRgineers, do kterých jsme vložili nějakou energii, čas a kapitál.

To abyste připravili firmu na těch 100 let?
Především jsme chtěli dělat to, o čem mluvíme, i v rámci Future Portu, a rozšířit záběr o technologie, které nás samotné baví. Na tom vše stavíme. Například virtuální realitu jsem do Etnetery přinesl já. Začalo to jako malý projekt uvnitř firmy, nakonec i díky tomu vznikli VRgineers a letos také další startup Virtuplex. Kolegové zase přinesli další nápady z jiných oblastí, jako jsou elektromobily nebo moderní telemedicína.

Na závěr jsem se pak chtěl vrátit ještě k jedné etapě vaší kariéry, která je dnes rovněž pro mnoho lidí aktuální. Vy jste v roce 2006 tak trochu změnil život a vydal se na deset let poznávat svět a mimo jiné i buddhismus. Dnes jsou přitom duchovno, meditace a další podobné záležitosti i v byznysu stále důležitější téma. Jak k tomu došlo?
Vnímám to také jako generační posun. Jak jste už naznačil, když pominu tradiční východní země jako Japonsko nebo Indie, kde jde o součást jejich kultury, tak meditace v nějaké podobě je dnes pro podnikatele již víceméně standardem zejména ve Spojených státech. Ať už se tomu říká mindfulness, calming, všechno jsou to prvky vycházející z meditace. Američané je navíc umí krásně zabalit do produktů, služeb a aplikací, takže je to pro ně hned zároveň byznys. U nás to ještě tolik nefunguje, ale tento trend přijde i k nám.

Mně osobně dalo cestování a pohled do těchto kultur novou perspektivu náhledu na svět, na život. Meditace mi dala každodenní praktický nástroj. Nevnímám buddhismus ani jako náboženství. Jednak v něm ani žádní bohové nejsou a především to beru jako životní styl a balík praktických informací, které mi umožňují lépe vnímat, jak svět funguje, nebo proč někdo reaguje, jak reaguje. Jsou v tom prvky psychologie a filozofie, dalo mi to větší nadhled a menší ochotu se nechávat strhnout emocemi, ať už svými nebo cizími.

Takže už ve vašem případě nehrozí jízda na tygrovi?
Naopak! Na jedné straně mi to do života přineslo určitou stabilitu, ale zároveň mi to dodává odvahu. Jen už všechno neberu tak vážně. Kdyby něco zajímavého v mém životě skončilo, budu rád za období, kdy jsem to mohl dělat a mít z toho radost, ale nic z toho, co člověk dělá, není cíl sám o sobě. Myslím si, že cokoliv, co se snaží člověka dělat lepším, je dobré. Jak v tom uspívám, už nechám na druhých.