Vyprodají pražské Rudolfinum, ale ani to nestačí. Český orchestr místo Mozarta hraje Pána prstenů a Star Wars

Ve vyprodaném Rudolfinu na pódium nakráčí orchestr a sbor čítající sto padesát umělců. Až se divíte, že se tam vejdou. Dirigent mávne taktovkou – a vy se ocitnete ve vesmíru Star Wars, v kouzelném světě Harryho Pottera, mezi Piráty z Karibiku nebo po boku hrdinů z Pána prstenů. Symfonická hudba totiž nemusí znamenat jen velevážná díla od skladatelů, o nichž jste naposledy slyšeli ve škole. Český orchestr ukazuje, jak hravá i moderní záležitost to umí být.

Je to vlastně rodinný podnik. Matěj Lehár je ředitelem orchestru – a také hornista, hráč na lesní roh –, jeho manželka Klára má na starosti manažerskou stránku věci. Společnými silami vedou Filmovou filharmonii. Orchestr, který před Beethovenem dává přednost třeba Predátorovi nebo Kingdom Come: Deliverance. Rozeznívá totiž koncertní síně slavnými soundtracky z filmových nebo herních hitů.

Filmová filharmonie neboli Filmharmonie tak činí už třináct let. Za tu dobu nesčetněkrát vyprodala pražské Rudolfinum, ale možná vás překvapí, že to nestačí. „Pro nás je to málo,“ říká Lehár otevřeně v rozhovoru pro CzechCrunch. A prozrazuje třeba i to, s jakým rozpočtem tento projekt funguje. „Nejsme nijak dotovaní státem, ze vstupenek si vyděláváme na všechno, co děláme,“ říká ředitel.

Jak sám i s kolegy vnímají rozdíl mezi klasickou a filmovou hudbou? Jaký je symfonická hudba byznys? Jak se noty od Johna Williamse dostanou k českým umělcům? A jaký je jeho nejoblíbenější soundtrack? I na to Matěj Lehár odpovídá.

Vedete symfonický orchestr, ale hrajete řekněme popkulturní, nikoliv vážné skladby. Jak to vnímáte coby hudebníci, jste sami fanoušky a je to hezká změna oproti klasice, nebo je to spíš nutnost ve snaze oslovit větší a mainstreamovější publikum?
Filmová filharmonie vznikla s tím, že tu hudbu sami máme rádi a považujeme ji za řekněme kontinuální vývoj hudby. Ve starší hudbě je běžné hrát k opeře, k divadlu či baletu. A vlastně hudba k filmům, obzvlášť k těm původně historickým velkofilmům, to je něco jako hudba k divadlu. Takhle se to vyvinulo a filmům to zůstalo. Díky tomu, že do filmů se začaly vkládat velké finanční prostředky, se ve druhé polovině 20. století začaly u filmů objevovat obří symfonické orchestry známé z dřívější vážné hudby. V ní se ale od těch větších orchestrací, kdy je na pódiu třeba 150 lidí, spíš upouští, protože to nemá kdo platit. Ale ve filmu to díky štědrým rozpočtům mohlo přetrvat a hudba skladatelů, jako jsou John Williams nebo Jerry Goldsmith, stále využívá ten velký symfonický orchestr.

Takže filmový soundtrack je stejně umělecky hodnotný jako klasika?
To je otázka, kterou si dnes pokládá kdekdo. Záleží na tom, jak se k tomu postavíte. Například mám zkušenost z Ameriky, kdy tuhle hudbu berou jako svou klasiku. Protože jejich klasická hudba jako taková, ta vážná, je spíš evropského typu. Do Ameriky prostě přišla později a mají méně autorů. Takže ve chvíli, kdy někdo jako John Williams začal být známý po světě, se americké orchestry jeho hudby ujaly a začaly ji běžně zařazovat do svých koncertů. Nikdo už neřekne, že je popkulturnější nebo méně umělecky hodnotná. Ne, je to prostě krásná symfonická hudba. Díky tomu má ten orchestr nové kusy, které může hrát, a řemeslně je ta hudba tak skvělá, že si to každý orchestr snadno obhájí.

Platí to i pro Česko? Nebo tady spíš fungovalo to lákadlo hudby známé ze Star Wars a Indiany Jonese…
Když jsme Filmovou filharmonii před třinácti lety zakládali, už tehdy zde některé orchestry hrály tu řekněme modernější hudbu, stejně tak tu byly akce zahraničních produkcí, kde herní nebo filmová hudba byla. Ta poptávka tady existovala. A podle mě to bylo hodně ovlivněné tím, co lidé znali z televize od devadesátých let. (smích) Třeba já miluji hudbu k filmu Den nezávislosti, ta je senzační. Ale taky se to furt točilo v televizi, takže z podobných filmů vznikaly takové až kulty.

Jsou nějaká díla nejkultovnější? Táhne takový Pán prstenů nejvíc, nebo lidé chtějí spíš mix z různých filmů?
Koncerty složené z více skladeb z různých filmů jsou oblíbenější. Před pár dny jsme měli tuším už sedmý koncert s hudbou z fantasy snímků. Ale samozřejmě třeba samotný Pán prstenů vyvolává velký zájem, minulý rok jsme vyprodali dva koncerty. Ale obecně si myslím, že posluchači mají raději ten pelmel.

I když jde o méně známé kusy?
My se naši nabídku snažíme obohacovat, ale je fakt, že občas o to není takový zájem, jaký bychom potřebovali. Například v červnu jsme měli nádherný koncert hudby Michaela Giacchina, což je oscarový skladatel s nádhernou muzikou k filmům jako Vzhůru do oblak, Coco či Zootropolis. Ale vyprodali jsme jediný koncert, což je pro nás ztrátové.

Vyprodat Rudolfinum nestačí?
Pro nás v tuhle chvíli ne. Když je jenom jeden koncert, pro nás je to vždy ztrátové. Rudolfinum je malé, prodáváme kolem devíti stovek vstupenek. A to je prostě málo, když máme kolem sto padesáti účinkujících.

Jaký je symfonická hudba byznys?
Můžeme se na to podívat z několika aspektů. Ve chvíli, kdy jste producent a produkujete velké koncerty, například u nás O2 arenu, O2 universum či Kongresové centrum, tak to je výnosný byznys. Ale je důležité říct proč. I když se často prezentují jako symfonické orchestry, často na těchto akcích vystupuje třeba jen třicet hudebníků. Přitom běžný velký symfonický orchestr má pětašedesát členů, my jich využíváme devadesát i víc. Takže my jsme finančně náročnější než jiné akce. Děláme si svou produkci, abychom se zaplatili, pro cizí produkce jsme příliš drazí. Protože chceme být velcí.

Foto: Petr Chodura

+2

Nutně se nabízí otázka proč.
Protože chceme dodržovat ty původní aspekty hudby, které podle nás má mít. Na tom je Filmová filharmonie postavená od začátku, že jsme to chtěli dělat líp než ostatní. Neříkám, že to vždycky bylo postavené na tom, že jsme měli lepší hudebníky, protože v Praze hudbu natáčí spousta vynikajících hudebníků. Šlo nám spíš o to, jak se k tomu postavit produkčně, jak věci neobcházet a nečinit kompromisy.

Není to handicap?
Je to extrémně náročné. Nejsme nijak dotovaní státem, ze vstupenek si vyděláváme na všechno, co děláme. V období po covidu jsme měli velké úspěchy, protože sem ještě nejezdily zahraniční produkce a my do toho vtrhli s akcemi, které jsme měli předpřipravené. Třeba se nám podařilo vystoupit s programem fantasy třikrát ve dvou dnech ve vyprodaném sále. Teď už se sem vrací hodně zahraničních producentů a začínáme narážet na další koncerty popkulturní hudby, které se prezentují jako mega akce v Rudolfinu, ačkoliv to je třeba jen smyčcový kvartet. A my nejsme žádný marketingový kolos, takže musíme bojovat víc než kdy dřív.

Daří se ten boj? Na jaké tržby Filmová filharmonie dosáhne?
Jsme nezisková organizace, ale náklady na každý koncert jsou zhruba dva miliony. Loni jsme jich měli devět. Takže v číslech se pohybujeme do těch dvaceti milionů korun ročně.

Kolik z toho spolknou práva na různou hudbu?
To se velice různí. Už jsme se setkali s tím, že sám skladatel třeba chtěl, abychom jeho skladbu zahráli. Ale jeho zástupci ze studia si řekli o dva tisíce liber za dvě minuty. Tak jsme jim řekli, že ne. Ale dopadlo to dobře – oni se obratem rozhodli, že nám ji dají zadarmo! Někdy se také dostáváme do situace, že lidé, kteří hudbu licencují, vůbec nemají představu, v jakých částkách se pohybujeme. Podívají se na cenu lístků, vydělí počtem skladeb a o tu částku si řeknou. Nicméně aby to pro nás dávalo smysl, bavíme se o zhruba 250 eurech za pěti- nebo šestiminutovou skladbu. Abychom se u hodinu a půl dlouhého koncertu dostali na částku, kterou jsme schopni zaplatit. Většinou ta dohoda vyjde, pro protistranu to bývají zanedbatelné částky. I když pro nás už tolik ne.

Jak se vůbec hudba například z pera Johna Williamse dostane do not před českým hudebníkem v Rudolfinu?
Třeba právě John Williams vydává svou hudbu i pro koncertní použití, takže u něj je to poměrně snadné. Vlastně je to až ideální stav. Už je to promyšlené jako hudební celek, takový balíček, který prostě zahrajete na koncertě. Ale ne vždycky to tak je. Někdy to bývají složitá vyjednávání a často je náročné se k hudbě dostat. Například Disney si svou hudbu hodně drží pro vlastní koncerty. Některá studia zase hudbu ve formě připravené pro koncerty vůbec nemají k dispozici. V Evropě proto často tvoříme vlastní aranže, protože z Ameriky se nedají získat. A občas se musíte obrátit přímo na skladatele.

Například na koho?
Zrovna ten Michael Giacchino, o kterém byla řeč, má za manažerku svou sestru. Přes ní jsme byli v kontaktu a oni nám dávali k dispozici všechno, co mohli. Ale to samozřejmě vychází z toho, že už zkušenost s podobnými koncerty mají a mají vyřešená práva.

Je součástí licence na různé skladby i nějaký řekněme umělecký dohled, nějaké zvláštní požadavky? Nebo to, jak daný kus zahrajete, je zcela na vás?
Občas ano. Když jsme loni dělali toho Pána prstenů, museli jsme držitele práv požádat o to, abychom měli o dvacet zpěváků menší sbor. Protože ten stodvacetičlenný by se nám do Rudolfina nevešel. I to bylo náročné vyjednat. Ale to je tím, že jsme si půjčovali kompletní notový materiál s celou licencí na takhle přesně daný koncert. V jiných materiálech to máte třeba jen naznačené, že se očekává dvanáct hráčů, ale to se často nedodržuje.

Láká vlastně třeba právě Pán prstenů podobné posluchače jako Mozart a Mahler? Nebo se tyhle dva světy míjejí.
Je to jiné publikum. Já jsem se snažil naše posluchače od vzniku Filmové filharmonie lákat na symfonický orchestr, který hraje filmovou či herní hudbu. Vynikající orchestry, které v Praze hrají klasickou hudbu a kterým se nedá konkurovat, tady už jsou. Dřív jsem takovou motivaci sice měl, že díky té „naší“ hudbě budou lidé více poslouchat i tu klasickou, ale netroufám si říct, že by to mělo jakýkoliv vliv. Posluchači jsou rozdělení, někteří jdou po nejvyšší kvalitě, jiní po tématu… Myslím, že my od každého ukrajujeme kousek a děláme to tak, aby se to líbilo i nám.

A líbí se? Myslím tím to, jestli je pro muzikanty hraní soundtracků zajímavé z profesního, uměleckého hlediska.
Já myslím, že ano. Jsem obklopen lidmi, kterým to dává smysl. Na druhou stranu hudebník je řemeslník, a když něco děláte dvacet třicet let, určitě přijde i rutina. Ale stále je to ozvláštnění. Třeba když se vrátím k mému oblíbenému Dni nezávislosti, tak ten je velice náročný pro žesťové nástroje. Taková fanfárová americká hudba, to nebývá obvyklé. Nebo už tolikrát zmiňovaný John Williams, jeho téma Hedviky z Harryho Pottera je extrémně náročné pro housle. Když jsme před lety poprvé dostali noty, houslisté jen vykulili oči, jak je to náročné a jak je to šílené množství not.

Je tahle náročnost u soundtracků ve srovnání s klasikou častá?
Filmové a herní hudby je strašné množství, takže si najdete od všeho něco. Ale dnes máme něco, čemu říkáme epic music, hodně tomu mimochodem pomohl Hans Zimmer. Je to taková ta opravdu epická, mohutná hudba s velkým množstvím nástrojů a sborů. Například Duel of the Fates ze Star Wars je postavený na tom, že tam slyšíte ty tři nebo čtyři stovky hlasů sboru a má to tu sílu. V tomhle je to jedinečně velkolepé i náročnější. Ale vlastně to stále navazuje na symfonickou klasiku, pokračuje to v hudbě Gustava Mahlera nebo Richarda Strausse.

Je to mimochodem otázka věku, že třeba mladší muzikanti jsou pro filmovou hudbu nadšenější, zatímco starší zůstávají konzervativnější?
Jak jsem zmínil, tak co se týče náročnosti, filmová hudba umí být opravdu top. Takže já orchestr už dlouho skládám z profesionálních muzikantů, kteří jsou třeba zaměstnaní v jiných orchestrech. A my jim dáváme možnosti párkrát do roka zahrát s námi. Potřebuju totiž, aby mezitím někde pravidelně hráli a udržovali se v té nutné top kvalitě. Protože my máme třeba pětkrát čtyři hodiny na nacvičení programu a tam už není prostor na vlastní zdokonalování. Samozřejmě ale i náš orchestr doplňuji studenty, to je dnes běžná praxe.

Hovoříte o složitosti, co je hudebně při hraní soundtracků nejsložitější?
Já mám hrozně rád Jamese Hornera, který ve své hudbě často používá dudy. Ať už je to Titanic, nebo Statečné srdce, používá irské chromatické dudy, na které lze zahrát víc tónů než na ty skotské. Když tohle dáte do orchestru, vznikají problémy. S laděním, s nedostatkem not, s tím, že hráči na tyhle nástroje nebývají zvyklí na orchestr… (smích) Často se používá také japonská flétna šakuhači, která má specifický zvuk, ale nikdy nenapodobíte, jak zní na soundtracku.

U podobně neobvyklých, etnických nebo starších nástrojů vznikají problémy. Občas jdou nahradit moderními nástroji, občas ne. Na druhou stranu máme v repertoáru třeba Mandaloriana, kde se používají neobvyklé zobcové flétny, ale zvládneme je zapojit. Nicméně dostáváme se tím na hranu toho, co je v symfonickém orchestru možné udělat, aby byl zachován zvuk, co lidé znají ze soundtracku. A i když aktuální Odyssea má soundtrack, který vůbec jako klasický soundtrack nezní, myslím, že půjde zahrát.

A co by Filmová filharmonie hrála, kdybyste vůbec neřešili vyprodávání Rudolfina?
Kdybych tvořil program podle toho, co se mi líbí, tak hraju osmdesátky a devadesátky. Basila Poledourise a jeho Barbara Conana nebo Mumii od Jerryho Goldsmithe. Já jsem hornista, takže když v partituře vidím osm lesních rohů, tak po tom úplně prahnu! To je mnohem víc, než je běžné. U filmové hudby je orchestr o podobné instrumentace rozšířený, má mohutnější zvuk a to se mi na ní vždycky líbilo a vždy ji to odlišovalo od klasické hudby. A to byl vlastně důvod, proč jsem se pro ni rozhodl.