V jeho rodině byla architektura součástí každodenního života. Martin Šenberger v ní vyrůstal od dětství, mezi dvěma rodiči-architekty a jejich debatami o stavbách, detailech i tom, co v prostoru funguje a co ne. A když pak s nadsázkou říká, že byl ke studiu architektury „donucen“, spíš tím popisuje prostředí, které ho k oboru přirozeně nasměrovalo. Přesto po škole zamířil jinam – chtěl si architekturu osahat jinde a projít si ji po svém. Do rodinného podniku nastoupil až po deseti letech.

„S tátou a mámou jsme se dohodli, že dává větší smysl pracovat někde jinde, než hned takto dohromady,“ vysvětluje Šenberger. Prošel například ateliéry ADR Petra Koláře a Aleše Lapky či Lewis & Hickey Architects. A dnes vede desetičlenné studio mar.s architects, které navazuje na kancelář jeho rodičů založenou v 90. letech minulého století. Ta se svého času dostala do bodu, kdy bylo potřeba rozhodnout: skončit, nebo pokračovat dál?

„Dohodli jsme se, že firmu převezmu, aby neskončila a zachovala si rodinnou kontinuitu,“ říká Šenberger. A návaznost je v případě studia patrná dodnes. Jeho otec Tomáš, který vyučuje na vysoké škole, zůstává u některých projektů mentorem – hlavně tam, kde jde o průmyslové dědictví a konverze starších staveb. „Řešíme spolu, co ponechat, co odstranit a jak k těm objektům vůbec přistupovat. Hodně se bavíme také o jejich historické hodnotě,“ popisuje Martin Šenberger v rozhovoru pro CzechCrunch.

Viditelně se tento rodinný přesah projevil například v případě pražské společnosti Anvi, která se zabývá podlahovými a lepicími systémy. Zatímco před zhruba dvaceti lety pro ni rodiče Martina Šenbergera navrhovali sídlo a showroom v Uhříněvsi, před třemi lety se firma obrátila právě na mar.s. „Rozhodli se přestěhovat a vystavět si nové sídlo a showroom v Hostivaři. A tentokrát jsem to řešil já,“ líčí Martin Šenberger.

Dnes razí přístup, že architektura nemá být povrchní, samoúčelná ani generická, ale naopak srozumitelná a přínosná pro své okolí. Důležité prý není, jak působí na první pohled, spíš zda stavba obstojí jako celek. V novostavbách se tak studio mar.s snaží pracovat s materiály přirozeně a bez umělé stylizace, u rekonstrukcí je pro něj zase zásadní zachovat co nejvíce původních prvků, protože právě v nich zůstává otisk místa, času a paměti stavby.

Portfolio ateliéru sahá od menších interiérů kaváren a bister až po větší rezidenční a developerské projekty se stovkou bytů. „Taková pestrost je užitečná, protože nám přináší stabilitu i tvůrčí rozmanitost,“ tvrdí Šenberger. Běžné developerské produkci se ale záměrně vyhýbá – bývá podle něj často příliš svázaná penězi na úkor kvality. „Pokud bych už v samotném zadání cítil popření principů, na nichž naše práce stojí, zakázku bych nevzal.“

Přitahují ho proto spíše staré haly, mlýny nebo bývalé fabriky, pro které rád vymýšlí nové využití. „Historické nebo průmyslové objekty nejsou automaticky neslučitelné se současným životem,“ hlásí. Podle něj mají často univerzální konstrukční základ a jejich hodnota nespočívá jen v rozpočtu, ale také v atmosféře místa a v tom, co jsou schopné nabídnout i dnes.

Tento přístup se promítnul například do projektu Žitného mlýnu v Boršově nad Vltavou s pětipodlažním cihlovým silem z konce 19. století. Objekt nakonec nešel k zemi, ale proměnil se v dům s 83 byty, který kombinuje historické prvky s novou výstavbou. Pro Šenbergera tak jde o příklad „osvíceného“ investora. „Tedy někoho, kdo chápal, že stará stavba nemusí být překážkou, spíš přidanou hodnotou,“ vysvětluje.

Devětačtyřicetiletý architekt, který je mimo jiné autorem interiérů plzeňského mrakodrapu Sisters, si ovšem nemyslí, že každá konverze musí vyjít za každou cenu. „Někdy může být správným řešením také demolice a nová stavba. Pokud ale dává smysl zachovat to podstatné, stojí za to bojovat o detaily i charakter místa,“ říká. Podobnou zkušenost má i z bývalých kladenských železáren Poldi, kde přesvědčil současného majitele areálu, aby část historických hal nezboural.

Výsledkem je studie nového využití dvou železobetonových hal bývalých generátorů plynu jako kulturního centra a muzea. Investor teď hledá spolufinancování, protože haly jsou v dezolátním stavu. Více podobných iniciativ zatím Šenberger nerozjel, do budoucna je ale nevylučuje. V podobných objektech totiž podle něj stále častěji vznikají galerie nebo kulturní projekty. „Lidem se taková místa zjevně líbí a rádi v nich tráví čas,“ dodává.

A přestože Martin Šenberger pokračuje v rodinné tradici, na své tři děti v tomto směru nijak netlačí. „Můj nejstarší syn bude letos maturovat a dělat přijímačky na vysokou školu, na architekturu to však zatím nevypadá. Ještě mám v záloze dceru a dalšího syna, tak uvidíme, jak se bude situace vyvíjet,“ uzavírá s úsměvem.