Edit: Premiéra filmu Amerikánka se nakonec přesouvá na září tohoto roku. 

Příběh dívky Amerikánky, která si prošla několika dětskými domovy a diagnostickým ústavem ještě v době komunismu, je pro režiséra Viktora Tauše posledních dvacet let zásadní. Důvodem je nejspíš i jeho vlastní pád na dno. Se skutečnou Amerikánkou se potkal v době, kdy oba žili na ulici, a tak trochu mu nahradila jeho vlastní sestru. Od studií na FAMU ho totiž v polovině devadesátých let odvedla závislost na heroinu a pervitinu. Roky poté, co závislost porazil, přinesl divadelní představení Amerikánka a brzy vyjde i film – protože téma dětských domovů, mladých a jejich problémů je stále velmi aktuální. „Nikdy nebylo tak jednoduché pro mladého člověka cítit se nepotřebný, nebo dokonce zbytečný, jako dnes. A to s sebou přináší křehkost,“ přibližuje Tauš v rozhovoru pro CzechCrunch.

Viktor Tauš tři roky přespával v Praze na ulici, ze závislosti se ale těsně před přelomem milénia dostal. Po odchodu z léčebny o svém drogovém období natočil částečně autobiografický film Kanárek, který získal Českého lva za střih. Ve své tvorbě se ale věnuje i dalším tématům a především pak mladým. I díky Amerikánce se snaží pomáhat dětem z dětských domovů, obsadil je do filmu i do nového divadelního představení Snowflakes v pražských Jatkách 78. „Já ten příběh nevyprávím proto, že by mi jich bylo líto, ale protože jsou pro mě životní inspirací,“ říká Tauš.

Cesta z ulice k natáčení a divadlu pro něj vedla přes práci v reklamní agentuře a kreslení storyboardů. Od toho byl jen krok k samotným reklamám, kterých natočil kolem sedmdesáti. Pak následovaly filmy a seriály. Kanárek není jediný ověnčený Českým lvem, ocenění získala také televizní kriminální minisérie Vodník nebo seriál Zrádci.

Kdo by chtěl zjistit, co se s opravdovou Amerikánkou stalo, může si zajít v květnu do kina. Původní divadelní hra, ve které posledních šest let září Tereza Ramba a Eliška Křenková, totiž pokrývá její život jen do osmnácti let. Film ho dopoví až do jejích padesáti. I přes obtížné téma ale snímek nemá být sociální drama. „Amerikánka je vyprávěná formou rekonstrukce vzpomínek. Jsou to takové stylizované výtvarné obrazy, nikoliv sociální realita,“ vysvětluje Viktor Tauš.

Společenské problémy a dětské domovy se ale opakovaně objevují v jeho tvorbě. Vedle Pavly Beretové a Lucie Žáčkové se tak v Amerikánce objevují desítky dětí z dětských domovů. A jednu z větších rolí i ve zmíněném představení Snowflakes, které funguje jako scénický trailer k filmu, hraje Nikola Denisa Trojánková. I ona vyrostla v dětském domově. Sama ušla dlouhou cestu, díky spolupráci s Taušem a jeho týmem se ale naučila nejen hrát, ale také čelit svým vlastním psychickým problémům.

Po zkušenostech z natáčení Amerikánky – točila byste, Nikolo, nějaký film znovu?
Nikola Denisa Trojánková: Ano. Baví mě i hrát divadlo, hrát Snowflakes.

Viktor Tauš: Jsem vděčný za to, že mi děti pomohly odvyprávět příběh Amerikánky. Chtěl jsem jim to vrátit a vytvořit prostor pro to, aby i ony mohly vyprávět svoje příběhy. Tak vznikla inscenace Snowflakes: Živý trailer k filmu Amerikánka, kde hraje i Niky. Má s sebou svoje šneky. Studujeme na nich, co to vlastně znamená rodičovství. Na tom, jak je miluje a stará se o ně.

Představení se jmenuje Snowflakes, má to nějakou spojitost s tím, že se o mladé generaci někdy říká, že jsou to sněhové vločky? Proč jste ho tak pojmenoval?
Byla to v podstatě náhoda, jako všechno dobré v mém životě. Hledal jsem pro představení titulní písničku a chtěl jsem nějakou českou. Na Spotify na mě vyskočila Annabelle se svojí písničkou Snowflake. Zrovna jsem byl v posilovně, běžel na pásu a byl zoufalý, že nemůžu nic najít. V tu chvíli jsem věděl, že to mám.

Takže si nemyslíte, že by současná generace mladých lidí nic nevydržela a všechno si moc brala?
Nemyslím. Ale je fakt, že přicházejí do světa, ve kterém už je v zeměpisném smyslu slova vše objevené. Není, kam se vypravit, co objevit. To, co je tedy čeká, je výprava do vlastního nitra. Pro mě je to generace, která bude ve vlastním nitru objevovat nové světy. Z toho si myslím pramení ta jejich citlivost. A v tomhle smyslu je označení „snowflake“ velmi přesné.

Navíc ve světě, do kterého se narodil můj tatínek, žily čtyři miliardy lidí. Oni se ale narodili do světa, ve kterém je nás osm miliard. Já jsem z okna viděl na zahradu k sousedům, oni skrz sociální sítě vidí do oken falešných identit po celém světě. Nikdy nebylo tak jednoduché pro mladého člověka cítit se nepotřebný, nebo dokonce zbytečný, jako dnes. A to s sebou přináší křehkost. Amerikánka a Snowflakes představují postoj, jak se těmhle pocitům vlastní oddělenosti nebo až nepotřebnosti postavit.

Reálný svět dospívajících se změnil. Co svět dětských domovů? Vy se s těmito dětmi potkáváte už od devadesátých let, změnilo se u nich něco? Dá se říct, že dětský domov a pasťák za komunismu byl mnohem horší místo, než je teď?
Největší tragédií je, že se od komunismu doteď nezměnil počet dětí v dětských domovech. Nekoherentní legislativa je roztříštěná pod několik ministerstev. A neexistuje metodologie, o kterou by se dětské domovy, OSPOD, ale i samotné děti mohly opřít. Pro začátek by bylo dobré, aby děti nežily v pokojích pro šestnáct, dvacet lidí bez jakékoliv možnosti soukromí, ale aby se domovy organizačně transformovaly do bytových jednotek po čtyřech dětech s jedním vychovatelem. Čtyři děti na jednoho vychovatele jsou únosné. Stávající nastavení vychovatelům neumožňuje se dětem individuálně věnovat.

V archetypu je to tedy pořád stejné, mění se jen vnější realita. Dnes přijde dítě do dětského domova a neví, jak dlouho tam bude nebo co má udělat pro to, aby se mohlo nebo naopak nemuselo vrátit domů. Ocitá se ve vzduchoprázdnu, ve světě za zdí. A v osmnácti letech nebo ve chvíli, kdy dodělá školu, z toho domova musí odejít a není připravené na realitu života na druhé straně zdi. Dětské domovy nemají kapacitu děti dále sledovat a nemají komu dál předat jejich dokumentaci. Nevíme ani, jak jsou tyto děti v životě úspěšné, kdo se dostává zpět do takzvaného bludného kruhu sociální péče, kdy dítě, které vyrostlo v dětském domově, dává své dítě také do dětského domova… Ne všichni jsou úspěšní jako tady Niky.

Nikolo, vy jste tedy odchod z dětského domova úspěšně zvládla?
Nikola Denisa Trojánková: Bydlím teď ve cvičném bytě v areálu dětského domova, dostávám měsíčně od dětského domova peníze a s těmi si musím vystačit na jídlo, provoz a nájem. Má mě na starost jeden vychovatel, který za mnou občas jezdí, kontroluje mě a pomáhá mi například při komunikaci s úřady. Je vlastně můj doprovázející člověk. Bydlím v bytě sama, s těmihle šneky. (Nikola vyndává jednoho ze tří šneků z přenosného akvária a ukazuje ho zblízka.)

To je skvělý projekt, ale takový byt asi není u každého dětského domova, že?
Viktor Tauš: Není. Vychovatelé v dětských domovech se strašně snaží, na své životní cestě jsem tam potkal jen skvělé lidi. Ale přechod z dětského domova do reálného světa je věc, kterou v Česku nemáme systémově vymyšlenou. Proto se Amerikánka spojila s nadací Veroniky Kašákové, která se tomuhle tématu systematicky věnuje. Veronika každému dítěti, které o to má zájem, přidělí průvodce, jenž s ním tu cestu ven z dětského domova do okolního světa po dobu tří let jde.

Další věc, kterou se snažíme v tomhle smyslu propagovat, je takzvaná hostitelská péče. Věnuje se jí například nadace Spolu život. Dobrovolník absolvuje kurz, seznámí se s prostředím dětského domova, a když si ho nějaké dítě vybere, tak si ho může brát na odpoledne, víkendy, dovolenou. Zkrátka mu může pomoci rozšířit obzor a provést ho tak zkušenostmi, které v dětském domově nemá šanci zažít. Třeba konfrontovat se s důsledky vlastních voleb. To znamená, že si můžu vybrat, co chci k snídani, ale sám nesu odpovědnost za to, jestli mi jídlo chutná, nebo ne. V domově nic na výběr nemají, prostě dostanou něco k snídani.

Ta pomoc ale asi nebude spočívat jen ve výběru snídaně…
Je to vzájemná edukace. Hostitelé poznají, jak jsou to úžasné děti, stejné jako my všichni, a mohou tuto zkušenost zprostředkovat společnosti. Boří se ona pomyslná zeď, a tedy stigmatizace z obavy a neznalosti. My jinak nevidíme dovnitř a oni ven. A do toho tajemství si všichni projektujeme vlastní strachy. O děti v dětských domovech je přitom po materiální stránce velmi dobře postaráno. Potřebují jen to, co my ostatní – aby jim někdo naslouchal a povídal si s nimi. (Následně se Viktor Tauš otočí na Nikolu Denisu Trojánkovou.) Ty máš teď novou průvodkyni, že?

A jaké to je? Co spolu podnikáte?
Nikola Denisa Trojánková: Chodíme spolu na procházky. Zatím jsme se viděli jen dvakrát, tak si povídáme. Ale je fajn mít někoho i jen na povídání.

Amerikánce a dětem z dětských domovů děláte v podstatě PR kampaň posledních dvacet let, nejdřív divadlo, pak kniha, film. Pořád stejné, ne úplně optimistické téma. Jak to děláte, aby vás to psychicky neničilo? Ty příběhy jsou dost smutné…
Viktor Tauš: Já ten příběh nevyprávím proto, že by mi jich bylo líto, ale protože jsou pro mě životní inspirací. Kdyby mi to nedávalo víc energie, než mi to bere, tak bych to samozřejmě nemohl dělat.

Říkáte inspirací. V čem?
V tom, jak se alespoň ta skupina dětí, která hraje v Amerikánce a Snowflakes, se svými traumaty vyrovnává. Když mám strach nebo je mi úzko, vždycky si vzpomenu tady na Niky, z jakého bodu vyšla a jaký kus cesty od prvního workshopu na Jatkách ušla. Je to moje hrdinka.

Poslali jsme do dětského domova v Dolních Počernicích nabídku, jestli by někdo z dětí neměl zájem se účastnit hereckých workshopů Amerikánky, bez nabídky konkrétních rolí. Kritérium pro nás byla ta touha. Hledali jsme děti, které chtějí ukázat světu, co v nich vězí. Na workshop přišla Niky a na začátku se nás bála. Upozorňovala na sebe způsobem, ze kterého jsme měli strach. Mlátila do věcí. Ale v určité chvíli se rozhodla dotknout Pavly Beretové. Pavla společně s Lucií Žáčkovou workshopy připravovaly a vedly. Pavla se jí dotkla zpět a Niky našla skrze tenhle první kontakt odvahu se postupně otevřít celé skupině. Rozhodla se nám věřit a i s ostatními dětmi se sblížit. To bylo ohromné.

Takže workshopy, které předcházely filmu a divadlu, nebyly jen o tom, že se děti naučily hrát, ale měly i psychologický přesah.
Ano, pro nás všechny. Ve svém vlastním smyslu. Nechtěl jsem s dětmi zkoušet jednotlivé scény, chtěl jsem, aby byly spolu. Aby chtěly být spolu. A prosil jsem Pavlu s Lucií, aby je připravovaly tak, že se naučí a pochopí, co to znamená jeden k druhému mluvit, jeden druhého se dotknout. A tak vznikla tahle neuvěřitelná skupina dětí. Konkrétně Nikola zvládla i se svými psychickými problémy – léčí se s depresí – odehrát celý film. A nejen to, hraje i v představení před 350 živými diváky.

Ve filmu hraje asi 250 dětí. Jak to fungovalo organizačně? Museli jste mít ve štábu učitele nebo nějaké kouče, jako měl třeba Václav Marhoul při natáčení Nabarveného ptáčete?
Ano, ale Amerikánka je vyprávěná formou rekonstrukce vzpomínek. Jsou to takové stylizované výtvarné obrazy, nikoliv sociální realita, jakou točil Václav Marhoul, a to s sebou nese jiný způsob práce. Ale samozřejmě jsme servis pro děti na place měli a velký. Celou produkční jednotku. Pomáhala nám i Veronika Kašáková.

Jak moc se liší práce režiséra s dětmi od práce s dospělými?
Úkolem režiséra je vytvořit bezpečné prostředí, do kterého herci, ať už ti dospělí, nebo dětští, chtějí přinášet sami sebe a v němž se nebojí cokoli zkoušet. To, co se nám na Amerikánce povedlo, bylo, že děti přicházely se svými vlastními nápady. V drtivé většině byly lepší než moje vlastní. A já jsem je především poslouchal.

To je dost demokratický přístup…
Já to jinak neumím. Pro mě je důležité to parťáctví. Že jsme tam spolu a víme, jaký příběh chceme vyprávět, a každý z nás do toho přináší to nejlepší, co umí. Proto tak miluji být v divadle – protože jsou tam lidi spolu.

Proč by měli lidé přijít na Snowflakes do divadla před tím, než půjdou na film do kina?
Když během představení děti a jejich příběhy poznáte, tak pro vás ve filmu nebudou bezejmennými herci, prožitek se stane osobním. Jako je pro mě osobní Amerikánka, protože Amerikánku v reálném životě znám.