Rozálie, Josefína a František Prachařovi se sešli na živém natáčení podcastu Režim nerušit, kde mluvili o nepotismu, penězích v umění i o tom, proč jejich generace dělá čtyři práce naráz. Rozálie natáčí, kreslí, dopisuje knížku a od září bude mít na starosti sítě Studentské Hybernské. Josefína hraje hlavní roli v chystané minisérii Zmizení Sáry Lindertové a k tomu studuje psychologii. František vydává písničky, točí seriál pro Českou televizi i celovečerní film a mezitím ho čeká maturita.

Před publikem v Trojském pivovaru se sourozenci Prachařovi bavili o tom, co v Česku znamená vyrůst ve slavné rodině – a co všechno si díky tomu mohli dovolit dřív než jejich vrstevníci. Celý díl podcastu Režim nerušit s Prachařovými si pustíte na YouTube, Spotify i dalších platformách. A co trio říká třeba o sourozenecké rivalitě nebo jaké plány mají do budoucna? Čtěte dál.

Slavné jméno a nepotismus

Josefína Prachařová: Měli jsme přístup k jiným prostorám, k jiným skupinám lidí a k jiným příležitostem, než mohli mít lidé, kteří vyrůstají ve stejném městě, ale jejich zázemí je jiné. Byli jsme zvyklí, že naši rodiče pracují v divadle. Když jsme si v patnácti vymysleli, že uděláme divadelní představení, tak v našem světě to bylo možné. Přesně jsme věděli, za kým máme jít, protože to byli známí rodičů, které jsme už někde viděli. Rodiče jsme do toho nezapojovali, ale ten kontakt jsme měli. Ve světě jiných patnáctiletých holek, které nemají zázemí jako my, to možné není, protože ty prostředky prostě nejsou.

Rozálie Prachařová: Příležitosti tady pro mladé jsou, ale jsou hůř dostupné a skryté. Je to o hledání a o kontaktech. Sama sleduju třeba Culturenet nebo různé divadelní příležitosti, kde se dá spousta věcí najít. Jen o tom člověk musí vědět.

Dá se v Česku uživit uměním?

Josefína Prachařová: Záleží, co člověk dělá. To, že já dostanu za jeden natáčecí den víc peněz než moji kamarádi, kteří pracují celý den v kavárně, je pravda. Nechci dělat, že se tím nedá uživit. Ale zároveň je pravda, že někdo dělá čtyři roky hudbu na vlastní náklady a jediné, co z toho má, je, že mu mamka řekne, že to zní hezky. Ty věci se mezi sebou nedají porovnávat.

Rozálie Prachařová: Slovo umělec mě děsí a vůbec bych to o sobě neřekla. Jsou lidé, o kterých bych to řekla, a rozhodně nejsem jedna z nich. Umělec je třeba Da Vinci.

Generace, která dělá čtyři práce naráz

Josefína Prachařová: Nemyslím si, že je to nutně špatně, naopak mi přijde, že to člověku dává svobodu. Když chcete cestovat, musíte si na to vydělat. Jednu práci máte online, do druhé musíte docházet, takže si ten život můžete víc organizovat podle sebe a neřídit se tím, že nám někdo kdysi řekl, že když je vám osmnáct, máte si najít práci. Něco může být koníček, ze kterého se později stane práce, něco je jen na chvilku a něco bude na celý život.

Rozálie Prachařová: Zároveň je pro mladého člověka těžké říct si o adekvátní peníze. Strašně lidí se dostane do situace, kdy dělá šest prací najednou a všude je nějakým způsobem podplacený, protože se to bere jako zkušenost. To je psychicky náročné a neudržitelné. Mám kolem sebe lidi, kteří dělají čtyři věci najednou, a i když je to baví, ten plat je fakt špatný.

František Prachař: Než jsem začal hrát na Shakespearovských slavnostech, skládal jsem tam podsedáky. A vždycky, když jsem měl směnu, zapršelo. Hrát je mnohem jednodušší a mám za to víc peněz. Hodina života je strašně moc. Vlastně na tom je práce založená, ne? Jste placení za to, abyste odevzdali svůj čas.

Nemusíte si vybrat jednu věc

Rozálie Prachařová: Hrozně dlouho jsem záviděla lidem, kteří věděli, co chtějí v životě, měli jeden velký sen a šli si za ním. Já to neměla a hodně jsem tím trpěla, vystřídala jsem spoustu škol. Teď jsem za to vděčná, protože mi došlo, že si tu jednu věc vybrat nemusíte – i když celý život si musíte vybírat střední, pak vysokou a přemýšlet hrozně dopředu. Cítila jsem tlak, že když věc nevystudujete, nemůžete ji dělat. Což taky není pravda.

Josefína Prachařová: Herectví není práce, kterou člověk může dělat denně, protože ne vždycky je příležitost. Jsou fáze, kdy ta práce prostě není. Proto je fajn mít víc sfér, na základě kterých na sobě člověk může pracovat. I psychologie mi pomáhá jak v herectví, tak v běžném životě.

František Prachař: Já dělám všechno ostatní právě proto, abych nemusel pořád dělat herectví. Je hrozně obtěžující pohybovat se ve skupině lidí, kteří nad vším přemýšlejí a ze všeho chtějí vyvodit důsledek, kde někdo pořád řeší, jak jste to zahráli. Je pak super jít někam, kde řeší úplně jiné věci. Pořád se bavit o umění je strašná nuda.

Sociální sítě

František Prachař: V devadesátkách člověk něco udělal a nemusel to promovat. Buď to byl hit, nebo něco uděláte a lidi to vidí. Dneska jsme nucení točit trapná videa s lipsyncem, ale bez toho to nejde, jinak se to lidi nedozvědí.

Josefína Prachařová: Setkala jsem se s tím, že mi někdo řekl, že viděl můj Instagram a na základě toho mi chce nabídnout práci. Souvisí to s tím, že v herectví hraje roli, jak vypadáte a jak mluvíte. Ale představit si, že stojím před telefonem a lipsyncuju na písničku, to bych nezvládla. A možná mě štve, že to neumím.

Rozálie Prachařová: Sítě hodně vnímám jako portfolio pro svoje věci a živím se jimi. Zároveň jsem ještě generace, která zažila svět bez nich. Takže si myslím, že kdyby se to někdy vyplo nebo zakázalo, nic tak hrozného se nestane.

Sourozenecká rivalita

František Prachař: Závidím ségrám všechno, co kdy v životě dokázaly, a záviděl jsem jim odmalička. Byli jsme na Matějské pouti, holky šly na řetízkový kolotoč a já chtěl taky. A máma řekla, že ne, že já musím na ten osamělý kolotoč. Závist je jediná věc, která mě drží při životě. Kdybych v životě neměl závist a nenávist, tak už tady nejsem. (smích)

Josefína Prachařová: My dvě jsme měly všechno na půl, byly jsme prakticky jeden člověk. Stejně jako pokoj, my jsme měly celý život společný pokoj.

František Prachař: Já měl celý pokoj sám pro sebe od svých osmi let. Ale bál jsem se spát sám, brečel jsem v noci a chodil za mámou. Mezitím tyhle dvě fúrie ležely nahoře. (smích)

Co Prachařovi chystají

Josefína Prachařová: Točím hlavní roli v minisérii Zmizení Sáry Lindertové, kde moje postava rovněž studuje psychologii. Je to určitě nejnáročnější práce, kterou jsem měla, ale je to produkce, se kterou jsem si strašně přála pracovat, a jsem ráda, že to přišlo tak brzy.

František Prachař: Hraju v seriálu GOAT pro Českou televizi a na Slovensku teď točíme s Adamem Sedlákem film Rychlý prachy. Hraju Kristiána, jednoho ze dvou bratrů, kteří v roce 2004 založili Czech Agent. Myslím, že to bude fakt pecka. K tomu chystám EP se čtyřmi písničkami.

Rozálie Prachařová: Dopisuju knížku, která se promění v divadelní hru, premiéra by měla být v únoru. A od září mám na starosti sítě a promo nového programu Studentské Hybernské.

Josefína Prachařová: A společný projekt? Je nepříjemné hrát s někým, koho takhle dobře znáte. Hned se začnete smát, protože víte, že to není pravda.

František Prachař: Já v tom cítím peníze, takže děkuju za nápad a nechám si to projít hlavou.