Aktualizováno 11. března 2024. V Praze se setkají dva slovenští gayové… a tohle není začátek vtipu, nýbrž start rozhovoru, který právě čtete. Úvodní věta zároveň odkazuje na stále častější realitu. Slovensko dlouhodobě zápasí s odlivem mladých mozků, které míří do zahraničí například za lepším vzděláním či pracovními možnostmi, zástupci LGBT komunity navíc utíkají před rozšířenou homofobií. A k odchodům se mimo jiné i v reakci na politické dění přidávají další. Příkladem může být jeden z nejbohatších Slováků, zakladatel antivirového gigantu ESET Miroslav Trnka nebo spisovatel a bývalý investigativní novinář Arpád Soltész. Dalším je i úspěšný podnikatel Matej Ftáčnik, který takový krok původně odmítal.

Matej Ftáčnik patří v rámci slovenské technologické a startupové scény mezi nejvýraznější tváře. V roce 2012 spoluzakládal vývojářskou společnost Vacuumlabs, která má nyní obrat ve vyšších stovkách milionů korun. Kromě vlastních produktů pracuje na zakázkách pro klienty od San Franciska po Tokio a zaměstnává několik set lidí, kteří sedí i v kancelářích v Praze a Brně. Ftáčnik byl oceněn jako EY technologický podnikatel roku 2019 a jako veřejně přiznaný gay dlouhodobě upozorňuje na problémy sexuálních menšin. Jak sám říká, jednou z jeho životních misí je zlepšit život LGBT lidí na Slovensku.

Jenže od konce loňského roku pětatřicetiletý podnikatel svou misi naplňuje z Prahy, kam se společně s partnerem přestěhoval z Bratislavy. Vedly jej k tomu osobní důvody, homofobie, ale také rozhodnutí vzdálit se od každodenních aktivit Vacuumlabs, které z pozice ředitele vedl dva roky a v létě tuto štaci přenechal svému nástupci (po založení firmy Ftáčnik působil jako její obchodní ředitel).

„Sešlo se několik věcí dohromady, kdy jsem si řekl, že mi už Slovensko stačilo. Bylo na čase posunout se dál,“ vypráví Ftáčnik v otevřeném a osobním rozhovoru pro CzechCrunch, kde mluvíme o situaci a společenských náladách v naší rodné zemi (autor rozhovoru je Slovák – pozn. red.). Ftáčnik vysvětluje, proč je pořád optimistou, proč si vybral Prahu, jaké jsou jeho osobní principy. Dále přibližuje, čemu se plánuje věnovat po odchodu z každodenního řízení firmy, kterou zakládal, či jak se chce angažovat v neziskové organizaci Open Society Foundation miliardáře a filantropa George Sorose.

Dlouhodobě se stavíš do role advokáta LGBT komunity na Slovensku a roky jsi mluvil o tom, že nechceš odejít, že chceš „bojovat“ na místě. Co se změnilo?
Souviselo to s několika rovinami, osobními i pracovními. Každým rokem jsem starší, jednou si chci založit rodinu a na Slovensku nevidím budoucnost, že bych to mohl udělat před úřady legálně. Na to navazuje absolutně nechutná odpověď politické veřejnosti na vraždu dvou gayů v Bratislavě. Reakce politiků i veřejnosti obecně byla opravdu nešťastná a ze Slovenska mi to udělalo takovou nechuť. Nebýt prezidentky Zuzany Čaputové, odjelo by nás mnohem více již dříve.

K té vraždě došlo v říjnu 2022. Proč odcházíš právě teď?
Moje rodina žije v Praze, mám tady otce, nevlastní mámu i bratra. Chci s nimi trávit více času, takže čím dřív přijdu za nimi, tím lépe. V rámci Vacuumlabs se nám zároveň loni podařilo přesunout pozici ředitele na dalšího člověka. Předtím nebylo reálné, abych mohl odejít z Bratislavy.

Už nejsi potřeba?
Rozvázaly se mi ruce. Poté, co jsem předal pozici ředitele, jsem se více zaměřil na pomoc obchodnímu oddělení, protože to firma potřebovala. Od podzimu již opět vykazuje černá čísla, takže situace je více stabilizovaná, a tím pádem jsem si mohl dovolit z každodenního řízení odejít. Na byznys se pak váže i další z důvodů, proč jsem odešel.

K byznysu se ještě dostaneme, zatím se vraťme k tobě. Proč právě Praha?
Dlouho jsme s přítelem přemýšleli, kam bychom mohli jít. Vždy mě lákal Londýn, ve Vacuumlabs jsme tam dělali i hodně byznysu, mám tam kamarády a známé, pro mě je to výborné město na život. Praha ale vyhrála právě kvůli rodině.

Měly roli při rozhodování, zda se odstěhovat, blížící se prezidentské volby?
S přítelem jsme se do Prahy stěhovali již koncem roku. Spíš než s prezidentskými volbami to rozhodnutí souviselo s děním na Slovensku obecně. Rozčarování z aktivit, které se tam dějí a rozbíhají, je vysoké a rozhodně bylo jedním z důvodů pro změnu. Co dnes vidíme a sledujeme, jako například změny trestního zákona, je podle mě začátkem něčeho většího. Po prezidentských volbách to jen pořádně vypukne.

Takové ticho před bouří, i když současné dění „tichem“ rozhodně není?
Přesně tak. Podle mě se zatím ještě vláda drží na uzdě, aby měl Peter Pellegrini šanci vyhrát volby.

Než jsme se setkali, četl jsem rozhovory s tebou, kde si vždy působil jako optimista. Teď už v souvislosti se Slovenskem optimistou nejsi?
Jsem optimistou, co se týče lidí a jejich potenciálu. Jsem smutný z toho, že pokud se něco nezmění v politické garnituře, bude ze Slovenska odcházet stále více lidí do zahraničí, já sám jsem toho příkladem. Když se bavím s mladými lidmi o tom, zda je něco přinutí vrátit na Slovensko, často řeknou: „Na co bych se vracel?“ Pak je opravdu náročné budovat společnost, kde talent a lidé, kteří mají potenciál, aby něco vybudovali, odcházejí pryč.

Zdá se, že takových lidí je stále více. Zejména od posledních parlamentních voleb podobné otázky řeším i sám se sebou – jaká budoucnost vůbec čeká Slovensko, pokud je současná situace o to více demotivující, aby tam někdo zůstal a snažil se něco změnit?
Před pár dny jsem se vrátil ze San Franciska, kde jsme měli večeři se Slováky, kteří žijí ve Spojených státech. Bylo zajímavé sledovat rozdíl v jejich náladě. Když jsi doma, deprese v „bratislavské kavárně“ je neskutečná. Zároveň je tam cítit úplná bezmoc, že neexistuje způsob, jak situaci změnit. Čím dále ze Slovenska jdeš, jsou Slováci sice stále smutní nebo znepokojení, ale zároveň vyvíjejí více aktivit, aby se něco změnilo. Možná naše diaspora v Praze nebo v Americe může táhnout nějaké pokroky a pozitivní změny. I během první světové války, když se podepisovala Clevelandská dohoda o spojení Čechů a Slováků, to byla obří aktivita naší zahraniční diaspory. Otázka je, jaký může mít vliv dnes, ale možná větší, než si myslíme.

Já osobně vnímám, že nálada Slováků v Praze je dost podobná těm v Bratislavě, jak jsi to popsal, včetně bezmoci. Možná i kvůli tomu, jak jsme pořád blízko a chybí nám nadhled z dálky. Musím ale přiznat, že bavit se o takových tématech a o své rodné zemi je poměrně těžké.
Ano, je to frustrující. Oba jsme Slováci, oba jsme v zahraničí a oba máme zkušenosti s tím, že nechceme, aby to vypadalo, že jsme na rodnou zemi zanevřeli.

Přesně, souhlasím. Tak tomu není.
Já musím hledat balanc mezi tím, že chci mít určitý komfort v osobním životě. Na druhé straně deset let na Slovensku dělám aktivity na podporu LGBT a startupového prostředí, k tomu se přidává pracovní rovina… Je to velmi těžké rozhodování, zda zůstat doma, nebo odejít.

Tomu úplně rozumím. Jako gay jsem měl velkou motivaci ze Slovenska odejít i kvůli homofobii. Navíc během doby, co jsem pryč, tam stihli kromě gayů na ulici zavraždit i novináře, takže to, co se tam děje, mě jen ujišťuje v tom, že jsem udělal dobře. Dá se ale ten trend odchodů nějak zlomit?
Teď buď můžu říct pravdu, nebo být optimista. (smích) V roce 1997 to se Slovenskem také vypadalo velmi špatně, byli jsme černá díra střední Evropy (odkaz na výrok bývalé ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightové – pozn. red.). Společnost se navzdory všemu zmobilizovala a podařilo se nám to překonat. Situaci jsme otočili, vstoupili do Evropské unie, do NATO, do západní Evropy. Nemyslím si, že je Slovensko ztracené. Ale pro společnost je to budíček. Buď lidé budou reagovat a v hodině dvanácté otočíme, nebo půjdeme cestou Maďarska.

Možná na takové cestě už dávno jsme. Aktuálně sice ještě nevíme, jak dopadnou prezidentské volby, ale nevypadá to optimisticky.
U těchto voleb bych byl větším optimistou. Historicky se nám nějak daří volit lepší prezidenty než parlament.

Ano, Slovákům se poslední dva prezidenti „podařili“, minimálně v kontextu jejich přístupu k obraně demokratických hodnot. Jak jsme se ale viděli na několika posledních parlamentních volbách, v průzkumech bývají přeceňovány demokratické síly a podceňovány ty nedemokratické. Nyní to může dopadnout stejně, o to víc, když aktuálně Peter Pellegrini o pár procent vítězí.
To úplně sedí, zároveň ale teď působí dva faktory, které předtím ne. Aktivity vládní koalice budou snižovat preference jejich kandidáta a tento hněv může vést k přelivu jejich voličů k jiným.

Líbí se mi tvůj optimismus.
Zrovna u prezidentských voleb jsem optimističtější. Jsou dvoukolové, ve druhém kole je to jednoduchá binární odpověď. Mám pocit, že tam půjde mobilizace jednodušeji.

Ale abychom se vrátili k tobě, navzdory svému optimismu jsi ze Slovenska odešel.
Řekl jsem si, že pokud to neudělám teď, pak už bude pozdě.

Co tím myslíš, bál jsi se osobně?
To ne, nebojím se, že by měl šel někdo zabít, pronásledovat nebo něco podobného. Spíš jde o praktické byznysové hledisko, mám volné ruce, nastal dobrý čas na změnu lokace. Kdybych rozjel něco na Slovensku, pak by bylo mnohem těžší odejít.

Tvůj partner je také Slovák. Jak se staví ke stěhování do zahraničí on?
Již předloni dostal v Praze pracovní nabídku, hodně jsme to tehdy zvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli, že se stěhovat nebude, protože jsme chtěli být víc spolu. Nakloněný tomu ale byl již tehdy. S mými důvody se to pak všechno sešlo dohromady.

Jedním z důvodů, proč jsi chtěl odejít, je také možnost mít svatbu a založit si rodinu. Jak se na to dívá legislativa, pokud jde o dva Slováky?
V tomto tématu nejsem odborníkem, ale podle pravidel EU platí, že když jednou uzavřeš manželství v některé z členských zemí, tak byste měli být vnímáni jako manželé se všemi výhodami i v zemích, které nemají stejnopohlavní manželství uzákoněné, včetně Česka. Některé státy to ale zatím bohužel ignorují, a to i Slovensko. Jakmile vstoupíte na Slovensko, pro stát nejste vůbec nic.

Neřeší se takový případ na soudech?
Řeší, ale zatím se to nedořešilo.

Děláš aktuálně nějaké aktivity, které by měly Slovensku přímo pomoct?
Dostal jsem nabídku stát se členem správní rady neziskovky Open Society Foundation George Sorose. Vnímám, že dnes je podstatnější než kdy předtím, abychom podporovali liberální demokracii na Slovensku.

Jak jsi se k tomu dostal?
Oslovili mě s tím, že potřebují pomoct organizaci vybrat nějaký kapitál na podporu. Když jsem se setkal s ředitelem Fedorem Blaščákem, byl jsem okouzlený jeho charismatem, mindsetem a přístupem k problematice ochrany demokracie. Jejich mise je blízká mému srdci. Shánějí totiž finance, aby mohli slovenský neziskový sektor podpořit negrantovými penězi. Většina neziskovek žije z grantů, které jsou vázané na projekty, což se dělá těžko, protože to vyžaduje hodně vykazování, vše musí být vyúčtované na konkrétní účely, ale mezi nimi nebývá zaplacení provozu a běžného života organizace. OSF je krásné v tom, že podporuje právě ten běžný život a umožňuje neziskovkám vydechnout.

Jak se zapojíš ty konkrétně?
Moje největší hodnota bude v nabírání peněz, pravděpodobně zejména s diasporou. Koncem loňska bylo na Slovensku velké téma zastavení financování neziskovek, takže i tohle je jedna cesta, jak jim pomoct. Druhým cílem je evangelizace – více o liberální demokracii mluvit, a to i s mladší generací.

Už jsme mluvili o tom, že jsi odešel z aktivního vedení Vacuumlabs, takže máš více prostoru i na další aktivity. Co kromě OSF plánuješ dělat?
Chci postavit něco dalšího a cítím, že před námi jako společností stojí velké výzvy, které musíme adresovat. Ve Vacuumlabs jsme se již před lety pokusili řešit specifický problém tím, že jsme ve Spojených státech otevřeli první banku pro LGBT lidi Daylight, protože mají zhoršený přístup k finančním produktům. Dnes vidím obří prostor v dalších oblastech, jako je zachytávání a ukládání oxidu uhličitého, ve spojení umělé inteligence a zdravotnictví a v přístupu k financím různých menšin ve světě. Jsou to výzvy, na které se dívám. Je pro mě důležité dělat něco, co má velký dopad na společnost na globální úrovni. Souvisí to s nastavením mých osobních principů.

Které principy to jsou?
Chci, aby moje projekty měly pozitivní sociální dopad a jsem technooptimista, takže věřím, že řešení velkých problémů se ukrývá právě v technologiích. Dále věřím, že málo známé pravdy mohou být největším katalyzátorem změn – jinými slovy to, co většinová společnost přehlíží nebo nezná, se do budoucna často ukáže jako hodně důležité. Zároveň je podstatné v byznysu přemýšlet exponenciálně. A na závěr triviální, ale klíčový princip: abys mohl dělat výjimečné produkty a řešení, musíš pracovat s výjimečnými lidmi.

Jak jsi si pak definoval ty oblasti, kterým se chceš věnovat?
Všechno souvisí s těmito principy. Například zachytávání oxidu uhličitého je úplně jasné, podle výzkumů potřebujeme do roku 2030 signifikantně snížit emise CO2 a bude potřeba dávat ho hodně do země. Dnes to dělá asi 40 milionů tun CO2 ročně, ale do roku 2030 bychom potřebovali jednu miliardu tun, exponenciálně víc. Zároveň existují miliardové fondy v eurech, které inovace v této oblasti podporují. Tento obor lidé možná přehlíží nebo mu nerozumí, ale je klíčový, aby se nám jako společnosti dobře žilo na zemi.

Jak chceš v těchto oblastech působit? Pomáhat existujícím startupům, zakládat nové firmy…?
Záleží, v každém z nich jiným způsobem. Abych se například rozhodl, že půjdu do zachytávání CO2, tak bych musel najít existující technologii, protože v oboru nemám zkušenosti, abych ji vymýšlel. Podobně je na tom umělá inteligence a zdravotnictví, chtěl bych pomáhat zkušenějším lidem. Co se týče přístupu ke kapitálu menšin, tam mám hodně zkušeností, a rád bych se proto zapojil přímo. Asi něco založím.

Co je pro tebe nyní největší výzva?
Usadit se v novém prostředí. I když jsem do Prahy často jezdil pracovně nebo osobně za rodinou, pořád je to velká změna. A to je jednodušší část. Složitější je udělat rozhodnutí s kým a do jakého projektu půjdu. Takové rozhodování určitě zabere několik měsíců.