Na otázku, jestli ho mrzí, že Nobelovu cenu za objev genetických nůžek nedostal také on, mlčel Martin Jínek v rozhovoru pro Českou televizi dlouhých osm vteřin. Pak diplomaticky odpověděl: „Já nevím. Nemám na to asi dobrou odpověď, ale nemrzí mě to.“ Že potřeboval chvíli na rozmyšlenou, se dá pochopit. Český biochemik byl v roce 2012 spoluautorem studie v odborném časopise Science, která ukázala, že bakteriální protein Cas9 lze naprogramovat tak, aby přesně stříhal DNA. Za tenhle objev o osm let později převzaly nejvyšší vědecké ocenění jeho tehdejší šéfová Jennifer Doudnaová a francouzská mikrobioložka Emmanuelle Charpentierová. Teď se jim ale i on aspoň trochu přiblížil – získal cenu, které se přezdívá švýcarská Nobelovka.

Jínek, profesor biochemie na prestižní curyšské univerzitě ETH, se stal letošním laureátem Ceny Marcela Benoista. Vítěze za nadaci vybírá Švýcarská národní vědecká nadace, hlavní státní agentura financující základní výzkum. Cenu doprovází odměna 250 tisíc franků (v přepočtu zhruba 6,5 milionu korun) a Jínek ji oficiálně převezme 5. listopadu v sídle švýcarského parlamentu v Bernu.

Že to není ledasjaké ocenění, dokládá jeho více než stoletá historie. Uděluje se od roku 1920 z odkazu Marcela Benoista, francouzského advokáta, který za první světové války žil v Lausanne a své jmění odkázal na podporu švýcarské vědy. Mezi laureáty je jedenáct lidí, kteří později dostali i Nobelovu cenu, například chemik Richard Ernst, průkopník jaderné magnetické rezonance, nebo astronom Michel Mayor, objevitel první planety u jiné hvězdy podobné Slunci. Jínka porota vyzdvihla za „vynikající výzkum molekulárních systémů řízených RNA, které dokážou cíleně zasahovat do genetického materiálu buněk“.

Jínkova cesta začala v Třinci, kde se v roce 1979 narodil do lékařské rodiny. Na tamním víceletém gymnáziu vynikal v matematických a chemických olympiádách a v sedmnácti díky stipendiu odešel na výběrovou internátní školu The Oratory School nedaleko anglického Readingu. Odtud pokračoval na Trinity College slavné univerzity v Cambridgi, kde vystudoval přírodní vědy se zaměřením na chemii. Už tehdy ho ale čím dál víc lákala biologie, konkrétně otázka, jak život vyrůstá z interakcí jednotlivých molekul. Doktorát si udělal v Evropské laboratoři molekulární biologie v Heidelbergu, kde v týmu Eleny Contiové, dnes ředitelky v Institutu Maxe Plancka pro biochemii, vstřebal strukturní biologii.

V lednu 2007 nastoupil jako postdoktorand, tedy vědec na pozici po doktorátu, do laboratoře Jennifer Doudnaové na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Zpočátku zkoumal, jak buňky regulují geny pomocí drobných molekul zvaných mikroRNA. K nástroji, dnes známému jako CRISPR, se dostal víceméně náhodou. Téma do laboratoře přinesl jeho kolega Blake Wiedenheft, který ale potřeboval pomoc se zjišťováním trojrozměrné stavby proteinů. „Neuměl dělat strukturní biologii,“ vzpomínal Jínek pro časopis Vesmír. Tak začala spolupráce, která ho nakonec dovedla i k proteinu Cas9.

Co to vlastně CRISPR je? Jde o úseky bakteriální DNA, v nichž si mikroby ukládají útržky genetické informace virů, které je v minulosti napadly. Při dalším útoku podle nich vetřelce poznají a speciální proteiny jeho DNA rozstříhají, jde tedy o jakýsi primitivní imunitní systém. Jínek s polským kolegou Krzysztofem Chylinskim z týmu Emmanuelle Charpentierové ukázal, že protein Cas9 navádějí dvě molekuly RNA, a pak je spojil do jediné. Vznikl tak jednoduchý systém jednoho proteinu a jedné naváděcí RNA, který lze nasměrovat na libovolné místo v genomu. Pokusy přitom probíhaly postaru, pomocí elektroforézy a radioaktivního značení.

Význam objevu spočíval v jednoduchosti. Starší metody úprav DNA vyžadovaly pro každé cílové místo složitě navrhovat nový protein, s nástrojem CRISPR-Cas9 stačí vyměnit krátkou molekulu RNA. Materiál na editaci genů dnes podle Jínka vyjde na pár stovek dolarů, genetické nůžky se proto rychle rozšířily do laboratoří po celém světě. Sám svou roli popisuje skromně. „Byl jsem taky na správném místě ve správný čas,“ řekl po vyhlášení Nobelovy ceny Deníku N.

Nobelovu cenu může podle pravidel dostat nejvýš trojice lidí a u objevů vzniklých v týmech se tak jména postdoktorandů na seznam laureátů obvykle nedostanou. Podobnou chvíli Jínek zažil už v roce 2014. Když Doudnaová v Kalifornii přebírala Breakthrough Prize, jedno z nejštědřejších vědeckých ocenění, za nímž stojí zakladatelé Googlu či Facebooku, on ve stejnou dobu přednášel v pražských Dejvicích. Jeho přínos zachytil i americký životopisec Walter Isaacson v knize The Code Breaker o Doudnaové, kterou doporučil i Bill Gates.

Vědci z Berkeley si komerční potenciál objevu uvědomili brzy. Už v roce 2011 Jínek s Doudnaovou a dalšími kolegy spoluzaložil biotechnologickou firmu Caribou Biosciences, kterou vede další absolventka laboratoře Doudnaové Rachel Haurwitzová. Firma od roku 2021 obchoduje na americké burze Nasdaq a vyvíjí buněčné terapie rakoviny, konkrétně takzvané CAR-T buňky, tedy geneticky upravené imunitní buňky, které vyhledávají a ničí nádor. Její terapie proti lymfomu teď míří do rozhodující fáze klinického testování na zhruba 250 pacientech.

Tolik byznys. A medicína? Genetické nůžky se k pacientům dostaly nečekaně rychle. Koncem roku 2023 schválili regulátoři v Británii a v USA první lék založený na CRISPR, terapii Casgevy proti srpkovité anémii a beta-talasémii, vážným dědičným onemocněním krve. Metodu dnes podle nadace Marcela Benoista testuje zhruba stovka klinických studií a loni v USA poprvé posloužila k léčbě na míru jedinému pacientovi. Jínek přitom patří k hlasům, které varují před zneužitím. Pokus čínského vědce He Ťien-kchueje, který v roce 2018 upravil DNA lidských embryí, označil za nezodpovědný a eticky nepřijatelný.

Na Curyšskou univerzitu přešel Jínek v roce 2013 jako docent a před dvěma lety se stal řádným profesorem. S dvanáctičlenným týmem dnes zkoumá, jak genetické nůžky fungují do nejmenších detailů, a pracuje na jejich dalších generacích. Vedle Cas9 se věnuje příbuznému proteinu Cas12 i nástrojům pro rozsáhlejší zásahy do genomu. K tomu využívá kryoelektronovou mikroskopii, která zobrazí stavbu molekul téměř do úrovně atomů. „Můj zájem o chemii života nikdy neochabl,“ říká v profilu ke švýcarské ceně.

Ve Švýcarsku sbírá ocenění soustavně. V roce 2015 dostal Cenu Friedricha Mieschera, nejvýznamnější švýcarské ocenění pro mladé biochemiky, o dva roky později ho mezi své mezinárodní stipendisty vybral americký Institut Howarda Hughese, jeden z největších soukromých mecenášů biomedicínského výzkumu.

Do Česka se přitom vracet nechystá. Žije u lesa nedaleko Curychu s manželkou, která je rovněž profesorkou biochemie, a dvěma dětmi. Domů jezdí za rodiči a občas tu přednáší.