Česko v roce 2060? Důchodci zotročují mladé, vládne nám AI. Vize známého autora je nepříjemně uvěřitelná
Kniha Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie od Leoše Kyši sice začíná vraždou, ale mnohem víc je to předpověď naší budoucnosti.
Baví vás CzechCrunch?
Vídejte ho na Googlu častěji.
Žádná vláda neřeší důchody, příležitosti pro mladé nebo stárnoucí obyvatelstvo. A dopadne to strašně. Tohle je s každým přibývajícím okamžikem palčivější myšlenka, kterou v sobě spousta z nás nosí – a která chtě nechtě odráží skutečnost. Kam to všechno povede a jak bude vypadat Česko v roce 2060?
Stále méně mladých a ekonomicky aktivních lidí. Všudypřítomná automatizace za pomoci umělé – ale rozhodně ne dokonalé – inteligence. Opuštěné domy a auta, které už nemá kdo využít. Domovy důchodců přecpané tak moc, že se v nich spí na palandách. A spí na nich důchodci, kteří scrollují TikTokem. Jestli chcete předvídat budoucnost, můžete se zkusit ponořit do všemožných prognóz, analýz a výzkumů vědeckých odborníků. Anebo otevřít novou knihu spisovatele Leoše Kyši.
Kyšův román Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie vám ukáže Česko roku 2060 takové, kterému snadno uvěříte. V jádru knihy je sice příběh odstartovaný vraždou politika, stránku za stránkou ale budete otáčet kvůli místy humorné, mnohem častěji mrazivé a především až příliš snadno představitelné vizi Česka v ne až tak vzdáleném čase. Však se ho nejspíš sami dožijete. Nebo si myslíte, že naše vlády současné i budoucí přijdou s řešením současných problémů?
Třeba přijdou, ty knižní to ale hrubě nezvládly. Snad na každé straně najdete narážku na stav věcí, který je nám dnes dobře známý. Politici a populace, kteří projídají budoucnost, aby nasytili přítomnost. Absence dlouhodobého plánu. Čím dál větší daňová i pracovní zátěž mladých lidí. Advokáti a soudci nahrazení ajdvokáty a ajsoudci. Nebo třeba vystudovaní právnici řídící senior taxi. I když, řídící. Spíš v něm jen sedí, protože i škodovky tady dohnala AI automatizace.
Takhle zhuštěně napsáno to ve vás možná vyvolá úsměv a dojem vtipného a za vlasy přitaženého pohledu na lehce sci-fi Česko. Ale i když humor Nástupcům stejně jako jiným Kyšovým knihám rozhodně nechybí (mihne se tu třeba graffiti „Andrej znovu ožije!“), těžko si představit, že po pár stránkách ve vás převládne pobavení nad obavami. Nebo přinejmenším nad zamyšlením. Svět Nástupců – náš svět – je totiž světem, který ovládla beznaděj.
Mladí lidé se věnují hře, filozofii či životnímu stylu nazvanému mofi tejgom. Je to snaha o autenticitu ve světě, kde je většina populace přestárlá a pasivně konzumuje nekonečný feed AI obsahu a zaměnitelných influencerů. Hlavně že mají své jistoty, které si zasloužili… prostě tím, že zestárli? Mladí se scházejí, aby se projížděli odstavenými auty, která důchodci už neřídí. Aby psali poezii či hráli divadlo. Ne protože jsou lepší než staří. Ale protože nic jiného nemohou.
Práci jim bere umělá inteligence. Peníze jim berou zvyšující se daně. Zdravotní péči jim berou prioritizovaní penzisté. Naději jim berou autority (samozřejmě taky stárnoucí…), které v nich vidí ohrožení svého systému. No a co že po tom systému zůstane potopa? Většině to přece vyhovuje. Ale ať jsme féroví, být důchodcem v Kyšově knize také není žádný med. Třeba když trávíte hodiny či dny na přecpaném pokoji domova důchodců s mrtvolou, kterou nemá kvůli nedostatku personálu kdo odklidit.
Kyšu můžete znát i coby vysoce úspěšného autora akční brakové literatury pod pseudonymem František Kotleta. V poslední době se ale vydal serióznějším směrem s románem Sudetenland o Československu, ve kterém nedošlo k odsunu Němců. Anebo naťuknul téma umělé inteligence v knize Syndikát. Obě díla s Nástupci spojuje snadná čtivost i navzdory přesunu do mnohonásobně vážnější polohy oproti kotletovským akčňákům, kde stříká nejen krev. Ale Nástupci nad nimi ční svou myšlenkou.
Na 280 stranách Kyša načrtne generační konflikt, jehož první fáze už máme za sebou. A ty další, horší, nás čekají. Zcela střízlivě popisuje, jak společnost i jednotlivce promění vzestup umělé inteligence. Vždyť už teď jsme zapouzdření v obsahových a názorových bublinách. Vytknout lze závěrečné dějové vyšumění, ale to, co mu předchází, to bohatě vynahrazuje. „Toto není sci-fi, to je příběh, který se stane skutečností,“ hlásá kniha. A jestli je vaší odpovědí, že musíme věřit, že nestane – tak vám Kyša jednoznačně řekne, že jen věřit nestačí.
