Je tu krajina jako z jiného světa. Kolem se tyčí majestátní třítisícové štíty Japonských Alp, vyhlášený freeride se tu jezdí v tichém listnatém lese a sníh při něm dosahuje vysoko nad kolena. Zimní středisko Hakuba, někdejší dějiště olympiády v prefektuře Nagano, je proslulé tím nejlehčím a nejsušším prašanem na planetě. Během jediné sezony ho tu běžně napadne i patnáct metrů a v lyžařském světě se mu neřekne jinak než japow.

„Když se zadaří, člověk sněhem opravdu proplouvá po pás. Cítíte jenom tiché tření a hluboký prašan. Kdo to jednou zažije, těžko pak hledá motivaci lyžovat někde jinde,“ usmívá se Viktor Slavíček. Právě tahle atmosféra kdysi českého snowboardistu a cestovatele do Japonska přilákala. Dnes tu s partou tří kamarádů z Česka provozuje vlastní ubytování. Loni na jaře tu koupili tradiční srub a přestavěli ho na komfortní lodge pod názvem Nabaraku. Na hlavní termíny pro blížící se zimní sezonu už mají vyprodáno a aktuálně koupili sousední pozemek, aby mohli ubytování rozšířit.

Slavíčkova cesta k vlastní chatě na druhé straně světa přitom začala vlastně velkou drzostí. Od jednadvaceti let žil tak trochu nomádským životem – dělal plavčíka v Americe, v Kanadě si udělal licenci na výuku snowboardingu, na Novém Zélandu pak bral všemožné dělnické práce, aby mohl v zimě jezdit do hor. A právě tam narazil na Facebooku na inzerát. Zahraniční majitel hledal pár, který by mu v Japonsku spravoval menší horskou lodge.

Foto: Viktor Slavíček

+3

„Když jsem si přečetl požadavky, myslel jsem, že to rovnou zavřu. Hledali někoho s pětiletou praxí v hotelnictví a s vysokoškolskými diplomy z oboru. Neměl jsem ani jedno,“ směje se dnes Slavíček. I tak to zkusil. Dvakrát ho rovnou odmítli, ale byl neústupný tak dlouho, až si s majitelem vybojoval aspoň videohovor.

A klaplo to. Majitel chaty Geoff mu dal šanci a Viktor Slavíček u něj nakonec zůstal sedm sezon. Společně s tehdejší přítelkyní dokázali původně neznámé ubytování vytáhnout na samotnou špičku TripAdvisoru mezi stovkami dalších míst v okolí. Pro Slavíčka to ale znamenalo ještě něco navíc – nasál japonskou kulturu, vybudoval si důvěru místních a naučil se, jak funguje místní horský byznys.

Myšlenka na vlastní byznys zrála několik let. Přidali se i přátelé – mnoho jich totiž za Slavíčkem do Japonska pravidelně létalo na snowboard a tři z nich, zkušení v podnikání – Antonín Mlejnek, Ondřej Ipser a David Blažej – se nakonec rozhodli, že do obrovského lokálního potenciálu šlápnou s ním. Do projektu přidali potřebný kapitál a byznysové know-how ze svých vlastních firem, Slavíček si zároveň vzal na starosti rozjezd a kompletní vedení chaty přímo v Hakubě. „Kdybyste mi před lety řekli, že budu se třemi dalšími Pardubičáky podnikat na druhém konci světa, hodně bych se smál,“ říká k tomu s úsměvem.

To vše se stalo loni. Od té doby se věci daly do rychlého pohybu. Koupili klasický japonský srub z roku 1969 a během dvou měsíců ho s pomocí architektů kompletně zrekonstruovali. „Šli jsme na to s velkým respektem k tradiční japonské estetice Wabi Sabi. Ta vyzdvihuje krásu v nedokonalosti a opravených věcech s vlastní historií,“ vypráví Slavíček.

„Nechtěli jsme z toho dělat navoněnou moderní vilu. Nechali jsme schválně přiznané původní dřevo, trčící trámy i staré škrábance jako úmyslný kontrast k novému vybavení. Chtěli jsme zachovat ducha starého domu,“ pokračuje. O moderní ráz se pak v interiéru postaral designér Vojtěch Podlesný, který pro každý z pokojů navrhl originální svítící neon.

Z rodinného srubu se tak stala komfortní privátní lodge s dvanácti lůžky, kterou čtveřice z principu nepronajímá po jednotlivých pokojích, ale výhradně celou jedné skupině. Hosté mají k dispozici plně vybavenou kuchyň a také dvě terénní auta, díky kterým nejsou odkázáni na jízdní řády skibusů.

Foto: Viktor Slavíček

+6

Pro svůj projekt zvolili majitelé název Nabaraku. Na první pohled to vypadá jako tradiční japonský výraz, ale ve skutečnosti je v něm schovaný český dvojsmysl. „Pro cizince a Japonce to zní přirozeně asijsky. Slovo raku v japonštině navíc opravdu znamená pohodlné místo. Na spoustu Čechů ten chyták ale funguje taky. Často jim to dojde až ve chvíli, kdy je vítám ve dveřích se slovy: Tak vítejte na baráku,“ směje se Viktor.

Samotný Slavíček bydlí v menším domku hned vedle hlavní chaty a pro své hosty funguje v roli takzvaného neviditelného průvodce. Koncept je jednoduchý: komu stačí předat klíče a chce mít absolutní soukromí, o Slavíčkovi za celý pobyt prakticky neví. Kdo ale stojí o osobní kontakt a radu, má k dispozici člověka, který místní údolí a hory dobře zná.

„Když chtějí, vezmu je do resortu, ukážu jim, kde se drží prašan nejdéle, vezmu je do skrytých onsenů nebo doporučím skvělé lokální restaurace. Snažím se o maximální osobní servis, nechci lidem jen odevzdat klíče a zmizet,“ vysvětluje Slavíček s tím, že v údolí leží hned deset lyžařských areálů pod jedním skipasem a díky terénním autům se hosté k nejbližší lanovce dostanou na obě strany do deseti minut.

Ačkoliv je výprava na japonský ostrov Honšú z Česka logisticky náročnější, podle Slavíčka se vyplatí. „Klíčové je sehnat chytře letenku, která se v akcích dá koupit od patnácti do dvaceti tisíc korun z Prahy do Tokia. Jakmile ale dorazíte na místo, zjistíte, že je tu teď levněji než na zimní dovolené v Česku nebo v Alpách,“ upozorňuje.

Celodenní skipas do lyžařského resortu podle něj vyjde pod tisíc korun a jídlo v restauraci stojí mezi sto padesáti a dvěma sty padesáti korunami. Pronájem celé dvanáctimístné lodge i se dvěma terénními vozy se v zimní špičce pohybuje kolem 35 000 korun na den. „Když si to rozpočítáte mezi dvanáct lidí, najednou to vychází opravdu hodně slušně. Zjistily to početné party z Austrálie a Ameriky, a teď nám to ve velkém začínají objevovat i Evropané včetně Čechů,“ tvrdí Slavíček s tím, že na příští zimní sezónu mají téměř obsazeno.

Díky silné české stopě je navíc o hosty na Nabaraku postaráno s domácí péčí. Uprostřed asijských hor je například po lyžování k dispozici pivo z originální české pípy. Slavíček se totiž v Japonsku propojil s Jiřím Kotýnkem, který kdysi pracoval v plzeňském pivovaru a dnes ve městě Tojama provozuje úspěšné Kobo Brewery. Na chatu z něj posílá sudy klasického ležáku. „A občas hostům vytáhnu i čerstvé české rohlíky nebo chleba. Ty zase peče Robert Sloboda, vyhořelý ajťák, který si nedaleko od nás otevřel vlastní pekárnu Mikeš. Všechno se to tady tak nějak hezky přirozeně potkalo,“ usmívá se Slavíček.

Přestože je prozatím hlavním lákadlem hluboký zimní sníh, výhledově se chce zaměřit také na mimosezonní pobyty. „Na jaře kvetou dole v údolí podél průzračně modrých řek růžové sakury, zatímco mohutné třítisícové vrcholy bezprostředně nad nimi jsou ještě pořád stále schované pod bílým sněhem. Na podzim se to tu zase proměňuje spoustou jiných barev a stojí za to to vidět na vlastní oči,“ říká Viktor Slavíček na závěr.