Chce být jako Zaklínač, dokonce je v češtině. Jenže jeho tvůrci udělali hru, která vás za hraní trestá
Recenze The Blood of Dawnwalker se nepsala snadno. Upírská hra v lecčems překonává legendárního Witchera 3, ale ještě častěji frustruje.
Baví vás CzechCrunch?
Vídejte ho na Googlu častěji.
Tahle hra umí být stejně dobrá jako Zaklínač 3. Však na ní taky spousta jeho vývojářů pracovala. A je strašná škoda, že u těchhle dvou vět nejde skončit. Fantasy novinka The Blood of Dawnwalker, která právě vyšla i s českým překladem, totiž ty skvělé okamžiky až moc často mění za nudu a otravu. A největší průšvih je právě v tom, že je jako Zaklínač 3. Až moc.
Stejně jako Zaklínač v sobě míchá slovanský středověk a temné fantasy. Stejně jako Zaklínač je to akční hra na hrdiny, jejíž příběh se občas zamotá, občas větví a málokdy je černobílý. Stejně jako v Zaklínači je protagonistou vlasatý šermíř s charakteristickým hlasem, který díky pohnutému osudu získal magické schopnosti. Stejně jako v Zaklínači se o češtinu postaral uznávaný překladatel Filip Ženíšek…
The Blood of Dawnwalker jednoduše je z obrovské části stejná či obrovsky podobná hra jako Zaklínač 3. Což je milovaná, fantasticky hodnocená, finančně veleúspěšná a dodnes aktivně hraná a podporovaná hra. Jestli vás bavil, tahle upírská akce vám okamžitě přejde do krve. Tak kde je problém? The Blood of Dawnwalker vám tu krev totiž začne brzo pít.
Třetí Zaklínač vyšel před jedenácti lety a ani tehdy nebyl dokonalý. Nicméně když právě vydaného Dawnwalkera rozehrajete, budete si říkat, jak je to příjemné. Jak ten recept vlastně ani nezestárl. Jak dynamické boje střídají rozhovory a rozhodnutí, které mohou vést k různým a ne vždy šťastným koncům. No a pak popáté za pět minut potkáte smečku vlků nebo divokých prasat a radost z toho skvělého, co Witcher dělal a Dawnwalker opakuje, je pryč.
Vystřídá ji frustrace, kterou před lety – kromě zaslouženého obdivu, samozřejmě – budila už hra od polského studia CD Projekt Red. Právě jeho veteráni založili firmu Rebel Wolves a vydali Dawnwalkera. To, že se dopouští stejných chyb, jim kvůli uplynulému času i zkušenostem nejde odpustit. Z jádra The Blood of Dawnwalker skutečně občas probleskne vynikající hra, jeho vrcholné okamžiky Zaklínače přinejmenším připomenou! Jenže vše ubíjí balastem a otravou.
Souboje založené na načasování útoků, úskoků a odrážení ran zde osvěžují upírské, šermířské a magické schopnosti. Někteří nepřátelé kolem vás opatrně krouží, jiní se na vás vrhnou, další vás zasypou hurikánem úderů. Užívat si boj, kombinovat útoky a schopnosti, kochat se choreografií pařátů i čepelí budete… prvních pár hodin. Protože ať už jste nesmělý mladíček Coen vržený do osidel temného osudu, nebo mocné monstrum, jehož magický meč je stejně ostrý jako upírské špičáky, bude to furt stejné.
V lese potkáte pět nepřátel (a je jedno, jestli vojáky, duchy nebo vlky) a ze souboje si odnesete téměř stejný zážitek po hodině hry i v jejím závěru. Celý herní svět je totiž přizpůsobený zrovna vaší úrovni (opět podobně jako Zaklínač). Myslíte si, že coby nejdrsnější gigavampýr rozsápete pět prasat během tří sekund? Kdepak. V transylvánském údolí Sangora asi žerou magické žaludy, díky kterým je divočák i pro hrdinu třímajícího natřikrát očarovaný meč a schopného zpomalit čas obdobně odolný soupeř jako pro vesničana s rezavou kudlou.
V pozdějších fázích hry z náhodných bojů raději utečete, protože vám nic nového nenabídnou. Ve výsledku máte pocit, že jste trestáni za to, že hru hrajete. Jako by se snad Dawnwalker bál dát hráčům pocítit ten opojný pocit moci spojený s proměnou Coena na vrakhira, jak tu říkají upírům. Přitom souboje tvoří drtivou většinu herní náplně. I pohroužení do snového světa vzpomínek či různá vyšetřování – nečekejte kdovíjaké dedukce či hádanky, prostě se jimi proklikáte – takřka nevyhnutelně vyústí v souboj s hrstkou nepřátel.
Dvojnásob to zamrzí vzhledem k tomu, že dovedností k naučení je tu spousta, dokonce se pojí s jedním originálním prvkem hry, se střídáním dne a noci. Ve dne umíte čarovat, v noci získáte upírské schopnosti. Coen se díky nim umí mimo jiné dostat na místa, kam člověk ne. Úkoly tak lze vyřešit nejen zvolením buď A, nebo B v rozhovoru, ale i odlišným herním přístupem podle denní doby. A právě s tou se pojí další výtka. The Blood of Dawnwalker totiž zná plynutí času. Na splnění hlavního úkolu máte třicet dní, jiné aktivity vám z časového přídělu ukrajují.
Neděje se to v reálném čase, pobíhat po mapě a zabíjet divočáky můžete donekonečna. Ale když přijmete úkol a jdete vyšetřovat tajemný hřbitov, hra vám sdělí, že to zabere třeba půlku dne. Na jednu stranu zajímavý nápad. Na stranu druhou nic moc provedení. Hry na hrdiny neboli RPG jsou oblíbené i díky tomu, že člověk proleze každou skulinku, splní každý quest, chce okusit většinu jejich obsahu, ne-li všechen. Dawnwalker vás hned na úvod odradí od toho, abyste si ho užívali naplno.
Dokonce v samotném úvodu hry nemůžete stihnout všechny aktivity, které tato část příběhu nabídne. Nejprve to působí jako zajímavá lekce z hráčské volby a jejích důsledků. První potíž přijde v tom, že u některých úkolů časovou cenu hned vidíte, ale jiné vás s ní přepadnou až v průběhu. Takže jestli jste si plánovali, že před úsvitem slunce stihnete tenhle a tamten úkol omezený jen na noční splnění, snadno se stane, že budete mít smůlu a sluníčko vyleze. Je to otravné. Ale ne tak jako další zjištění.
Navzdory strašení vám s blížícím se závěrem hry dojde, že spoustu obsahu – zdaleka ne všechen, ale většinu ano – zvládnete prozkoumat. A až na pár výjimek postavy i úkoly trpělivě čekají, až si za nimi zajdete. Zcela bez ohledu na plynutí času. Což vyvolává otázku o smyslu tohoto limitu. Každopádně k prozkoumání je tady toho spousta. Svět Dawnwalkera je rozsáhlý, návštěva všech zákoutí, svědomité plnění vedlejších úkolů i postup hlavní dějovou linkou vám z žil vysají klidně padesát hodin. Navíc se na všechno pěkně kouká, dá se tu hezky turisticky ztratit jako třeba v Kingdom Come.
Kdo chce pokračovat i po finále vysbíráním všech otazníčků na mapě, přidá další dlouhé hodiny. Může to být snadné nalezení kostlivce s mapou k pokladu, ale i odhalování osudu starověké civilizace, na jejíchž ruinách zdejší vesnice a tvrze vyrostly. Otázkou je, jestli vám tyhle příběhové střípky budou stát za to. Protože z herního pohledu přidávají podobně jako souboje spíš výplň než náplň. Odměnou vám budou tři bylinky, dva zlaťáky (ve hře, kde vybavení stojí klidně tisíce…) dřevěná lžíce a meč s poškozením vyšším o 1 procento. Což je mimochodem další závan zastaralé zaklínačovské frustrace.
A i když scénář Dawnwalkera postrádá větší zaklínačovské emoce či snad o něco větší hloubku (snad je přinese nové rozšíření Zaklínače 3 a jeho čtvrtý díl), šedivost a temnota zde nechybí a otáčet oči v sloup z trapnosti nebudete. Jestli máte rádi fantasy, pomstu a upíry, dokonce si ho užijete. Děj se točí kolem vámi ovládaného mladíka Coena, jehož rodinu unesou upírští vládci údolí Sangora a jenž se sám stane Soumračným – oním titulním Dawnwalkerem –, bytostí kráčející jak v nočním světě upírů, tak mezi smrtelníky pod slunečním svitem. Kam a s kým po boku dokráčí, je z velké části na vás.
The Blood of Dawnwalker je ve výsledku frustrující. Není špatný, ale často se opakuje a jen kopíruje Zaklínače 3. Avšak čas od času tu nezajímavost vystřídá jedním precizně navrženým soubojem, poodhalením tajemství tohohle údolí, možností volby nebo tím, jak reaguje na vaše menší i větší rozhodnutí. Co byste řekli na to, že místo zabití padoucha… byste se s ním prostě dohodli? Dawnwalker vlastně i v tomhle spojuje dva světy. První, který měl zůstat v minulosti. Druhý se záblesky skvělé hry. Což je zajímavý příslib do budoucna. Sága o Soumračném totiž zamíří i do dalších staletí.
Nepřehlédněte:
