Ta budova nejde přehlédnout – sídlo společnosti Lasvit s unikátní skleněnou fasádou prosvětluje donedávna šedí nasáklé ulice severočeského Nového Boru. Zakladatel firmy Leon Jakimič si tím plní svou dávnou filozofii, totiž že když se lidé obklopí krásnými věcmi, změní je to k lepšímu. Krásu, kterou s Lasvitem vyrábí a prodává, teď ale plánuje zásadně rozšířit a vedle skleněných uměleckých instalací pro hotely či kasina začínají ve velkém šlapat i do retailu a architektury. A stejně jako se posouvá jeho podnik, se po návratu z Hongkongu mění i Jakimič a doufá, že k restartu dojde v celé zemi.

Pro Cartier chystají skleněný tunel do obchodu v Ženevě, unikátní instalace připravují pro několik poboček z hájemství luxusního impéria LVMH nejbohatšího Evropana Bernarda Arnaulta, pod něž spadá i slavné klenotnictví Tiffany, pro v nemocnici v Abú Zabí zase vyrobili půltunový šperk, který umí sám kreslit obrazce do písku, jejich výtvory zdobí rezidence nejbohatších lidí světa…

Ale i samotný Lasvit je takovým šperkem – zaměstnává přes 300 lidí, z nichž je většina v Novém Boru a nedaleké sklárně Ajeto v Lindavě, kromě toho má společnost byznysovou centrálu v Praze a obchodní pobočky v hlavních světových metropolích.

Leon Jakimič, šestačtyřicetiletý zakladatel a majitel firmy, donedávna žil v jedné z nich. Do léta 2020 i s manželkou a pěti dětmi trávili většinu času v Hongkongu. Už se ale vrátili domů do Liberce, zrovna v době, kdy demokracie na kdysi britském ostrově začala skomírat pod tlakem nových komunistických vládců z Pekingu. A bylo to také v době, kdy na celý svět udeřil covid. Ten zasáhl i Lasvit. Firmě poklesly tržby a trochu se zbrzdila v rozletu. Ale už je znovu na koni.

A s ní i její tvůrce, ovšem už ne generální ředitel. „Denní řízení už mě nebavilo,“ říká Jakimič v rozhovoru pro CzechCrunch. Popisuje v něm, jak pohlíží na budoucnost Česka, budoucnost své firmy i to, jak se v posledních letech proměnil. Při povídání došlo i na skoro nahé muže na Sněžce, ale to bychom předbíhali.

Jsi už rok a půl s rodinou zpět v Česku. Jak to vnímáš?
Je zásadní rozdíl, když sem jezdíš párkrát do roka, byť třeba na několik týdnů, a když tu trvale žiješ. Za mě je to změna k lepšímu. Považuju se za zdravého patriota, žádného tvrdého nacionalistu, ale zdejší lidi, přírodu a smysl pro humor mám rád. A teď mám ještě důvod k radosti a dobrému pocitu navíc – změnila se politická situace.

To tě asi potěšilo.
Moc. Nabilo mě to energií. Je to podobné jako po Naganu. Moc nové vládě fandím a doufám, že jim vydrží elán. Petr Fiala u nás ve fabrice před pár měsíci byl, strávil tady několik hodin, mohli jsme si popovídat a bylo jasné, že to má v hlavě srovnané. A i teď, když upustili od povinného očkování proti covidu, mi udělali radost.

Proč?
Nejsem žádný antivaxer, ale z principu mě štve, když mi stát chce nařizovat, co mám a co nemám dělat se svým tělem. Já si o něm chci rozhodovat sám, pokud to jen trochu jde. A tady mi přijde, že nutit lidi, ať se očkují, když i očkovaní mohou nemoc šířit, je za hranou. Já jsem navíc celý život investoval do imunity, žiju zdravě, sportuju.

Vidíš, aniž bychom to plánovali, zase jsme skončili u covidu. To je děs.
Je to tak, každá debata se dřív nebo později stočí na covid a volby.

Což mi připomíná, že kromě Petra Fialy tu byl celkem nedávno i generál Petr Pavel.
Podporuju ho, nijak se tím netajím. Když ho neznáš, může na tebe působit odměřeně, ale jakmile s ním strávíš nějaký čas, zjistíš, že to je velmi sympatický a vzdělaný člověk. Rozhodně víc, než by jeho vojenská image na první pohled mohla naznačovat. Je to výborný kandidát na prezidenta.

Z tebe fakt sálá pozitivní energie.
To ze mě snad sálá vždycky, ne?

Když jsme se bavili naposledy před více než rokem, působil jsi smutněji. A řeč byla tehdy o Hongkongu…
Tam to bohužel jde od deseti k pěti. A je to strašně smutné. Když Čína nechala schválit před třemi roky speciální zákon, podle kterého lze stíhat v podstatě kohokoli za cokoli, říkal jsem kamarádům v Hongkongu: „This city is doomed.“ Tohle město je ztracené. Nevěřili mi. Teď už mi dávají za pravdu a většina z nich z ostrova odjela nebo se k tomu chystá. Náš odchod z Hongkongu neměl paradoxně s politickou situací nic společného, měli jsme ho naplánovaný už dlouho. Ale došlo k němu tak akorát a já jsem za něj rád. Moje žena také, ale asi o trochu méně, protože jí chybí moře a teplé počasí.

Takže rodina návrat zvládla?
Ano. Máme v Liberci výbornou privátní školu Doctrina, která zahrnuje jak školku, tak gymnázium. Všech našich pět dětí tam chodí, pokrýváme všechny stupně. Když to srovnám se školou v Hongkongu, která byla víc zaměřená na projektovou výuku, děti se v ní učily od sedmi let prezentovat, v Liberci to je určitý mix mezi naším systémem veřejného školství a tím anglosaským přístupem a alternativními prvky. Já vidím po návratu samá plus. Jsem tu i blíž klientům, rádi za námi jezdí do Česka a já je pak můžu provést po naší sklárně, po sídle v Novém Boru, po Praze. A zároveň už nemusím tolik cestovat, vždyť jsem se už narajzoval dost.

Řekl bys, že jsi nyní víc součástí firmy?
Nepochybně. Neřeším denní byznys, to má na starosti kolega Aleš Stýblo, ale můžu jít do sklárny, můžu chodit na porady managementu, začali jsme nyní pracovat na nové vizi a poslání společnosti, to všechno by se na dálku dělalo hůř.

Jaká je vaše nová vize?
„Lift Everyone“. Povznášet každého. Tedy nejen ty, kdo si od nás koupí plastiku nebo vázu, ale i ty, kteří kolem ní projdou, například v lobby hotelu nebo v obchodním centru či při návštěvě v něčím domě. To je naše mise. Věřím, a to opakuji často, že když se lidé obklopí krásnými a smysluplnými věcmi s příběhem, změní je to k lepšímu. A co se vize týče, tam stojí „to be the first Czech new luxury brand loved globally“. Abychom byli první česká globálně milovaná značka nového luxusu.

Co to je nový luxus?
Upřímně, je to termín, který jsme si vymysleli. Chápu to tak, že starý luxus je o diamantech, o snobství a to my nemáme rádi. Máme rádi autentický luxus, který je založený na konkrétním místu, na konkrétních lidech, na určité časové ose… Nemá zkrátka povrchní, jednodimenzionální rozměr. Nový luxus nemusí být tak strašně drahý, nemusí zářit zlatem a diamanty, nemusí být ani na první pohled patrný. A v tom chceme být opravdu globální, světově proslulá a milovaná značka. Z českých značek toho historicky dosáhl asi Moser, ale nikdy to nedošlo do rozměrů, aby to hrálo významnou roli.

A kdo je tvůj vzor?
Líbí se mi Hermès, který je pořád ještě v podstatě rodinná firma a všichni velcí hráči v čele s LVMH po nich touží. Je fascinující jejich posedlost řemeslem, z výroby nevypustí nic, co není na 100 procent. Líbí se mi celý koncept firmy včetně toho, jak v ní zaměstnávají své děti, ale až poté, co získají mnoho let zkušeností v jiných firmách. Teď jsem si zrovna studoval jejich rodinnou ústavu a je to mimořádně propracovaný dokument a systém.

Sice ti bude teprve 47 let, ale když tě tak poslouchám, napadá mě, jestli tak trochu nerekapituluješ a neprocházíš – a firma s tebou – takovou přeměnou?
Člověk se redefinuje opakovaně. Já jsem prošel poměrně nedávno velkým restartem svého myšlení, a to nejen pracovně, ale i v soukromém životě. Zmoudřel jsem a přeskupil jsem priority. Pro mě prioritou číslo jedna byl vždycky Lasvit, obchodní partneři z toho byli vždycky v šoku, hlavně ti z Itálie, pro něž la familia byla posvátná. To jsem ale přehodnotil a pochopil jsem, že můj vztah s ženou a dětmi je nade vše.

Co byl spouštěč?
Nebudu to svádět na covid, protože jde o něco, co začalo už před ním. Asi to začalo s plány na přestěhování, chtěl jsem trochu zpomalit a zmizet z víru bláznivých velkoměst. To je něco, co se špatně vysvětluje, ale já žil nejdřív čtyři roky na vysoké škole v Los Angeles a pak 21 let v Hongkongu. A už jsem toho měl dost. Navíc jsem denní řízení firmy předal Aleši Stýblovi, kterému to jde a baví ho stanovovat KPI, scházet se s lidmi, dávat jim feedback, řídit je… To všechno jsem také dělal, ale už mě to tolik nebavilo. Je to důležité, ale rutinní a já už chci dělat spíš méně rutinní věci.

Co tedy děláš?
Kreativa, směřování firmy, hledání nových cest, zakládání a vymýšlení nových divizí, strategie, spolupráce na konkrétních kolekcí, byť Maxim Velčovský má samozřejmě hlavní slovo. Baví mě komunikace s klíčovými, inspirativními klienty, když něco řeším s lidmi, jako je slavný architekt Daniel Libeskind, je to vždycky mimořádné. A pak je tu jedna speciální disciplína, které se hodně věnuju, a to je přijímání klíčových lidí.

To by měla být priorita vždycky.
Ano, ale teď jsem z toho udělal fakt prioritu. Loni jsem přijal fantastického Itala, aby řídil naši novou divizi kolekcí. Jde o to, že v uměleckých skleněných instalacích, které nás proslavily, jsme se dostali už téměř na vrchol. Proto jsem přemýšlel, kam se můžeme organicky rozšířit. A jednou z těch cest jsou kolekce, tedy svítidla, nápojové sklo a vázy a mísy. Je to škálovatelné, umíme to, ale je to jiný byznys. Musí se vyladit logistika, musíme mít dobře udělaný e-shop, je to náročnější na hledání synergie designu, skladování, distribuce. Jenže v Česku jsme nesehnali toho správného ředitele, který by si to vzal na starost, protože tu nejsou lidi, kteří by měli zkušenosti s luxusním sortimentem, který se prodává do retailu. Je to otázka budování značky, musíš mít kontakty, znát partnery, a když chceš postavit globální značku, není to jen tak. Takže jsme museli ve spolupráci s headhuntery hledat v zahraničí.

Chceš, aby byl Lasvit masově známá značka?
My nikdy nebudeme všeobecně známí, nikdy nebudeme jako Swarovski vyrábět cetky, které by si lidé kupovali na letištích. Chceme být známí pro sofistikovanou veřejnost, která hledá něco, za čím je kvalitní řemeslo, silný příběh a hluboký smysl. Věc od nás, ať už to bude váza, mísa, nápojová souprava, nebo světlo, si doma vystaví a budou na ni hrdí a budou o ní vyprávět svým kamarádům a příbuzným. Bavím se o dvou až čtyřech procentech populace. Ale to je pořád dost lidí.

Zmiňoval jsi zakládání nových divizí, ale retailovou nohu a e-shop jste rozjeli už dřív. Co je u vás potom opravdu nové?
Třetí, nejmladší divizí je sklo a architektura. Právě spolu sedíme v našem sídle v Novém Boru, které je unikátní svou skleněnou fasádou. A my jsme zjistili, že to nikdo moc nedělá, je to vždycky jen nějaký vedlejší byznys. Jsou tisíce firem, které pracují s fasádním sklem, ale nikdy to není jako šperk, což se o naší fasádě, za kterou jsme dostali i mnoho cen, nebojím říct. Ucítili jsme příležitost.

Nakopla vás reakce klientů, kteří přijeli na jednání do Nového Boru, chápu to správně?
Přesně, feedback od klientů, kteří sem jezdí, byl právě takový. A nezřídka to bylo tak, že se ozývali, že si staví rodinný dům a že na něj by se jim něco takového líbilo. Přišlo i několik architektů, že je to zajímá, pracujeme také na projektu v rámci rekonstrukce Invalidovny.

Lasvit se zjevně dost mění.
Ano, je to tak. Retail jsme spustili a s novým kolegou, který k nám přišel, se to opravdu náramně rozjíždí. Cíl mít v této divizi obrat 20 milionů dolarů, tedy skoro půl miliardy korun, se už začíná naplňovat. S architekturou je to podobné, už tuto byznysovou nohu rozvíjíme, máme první projekty, učíme se to. A hledáme skvělého člověka, který by ji vedl. Hledáme po celém světě.

To mimochodem nedávno zmiňoval Tomáš Čupr, že když máš světové ambice, musíš najmout světové lidi. A ti dost často nebývají v Česku.
Jednoznačně to podtrhuju. Ještě bych dodal, a zmínili jsme to i v iniciativě pro druhou transformaci, mezi jejíž zakladatele patřím, že Česko dlouhodobě zaostává, co se marketingu a obchodnických dovedností týče. Máme skvělé vědce, techniky a řemeslníky, ale neumíme se prodat. Jenže právě tam bývá ta pravá marže. Základní problém je ve školství, neučíme děti prezentovat, neučíme je, jak se prodat. Na obchodníka se tu lidé koukají skrze prsty, naopak k vědcům mají velkou důvěru. Jenže potřeba jsou oba. Hezky to vyjadřuje úspěch Lasvitu – jsme úspěšní, protože jsme pestří, protože tu máme dobré obchodníky, vývojáře, skláře, konstruktéry, řemeslníky, obchodníky, marketéry, brusiče, kuliče… Máme 320 lidí, ale pestrost, jakou mezi nimi najdeš, nemají mnohé korporace o tisících zaměstnancích.

Jaký je cenový rozdíl mezi zakázkou světelné instalace a uměleckou skleněnou fasádou?
Velký. Vezmi si, že průměrná cena skleněné instalace pro hotely, obchodní centra nebo pro velké jachty je zhruba 250 tisíc dolarů, průměrné instalace do soukromé rezidence stojí 80 tisíc dolarů. U fasád se bavíme o úplně jiných penězích, tam to jsou miliony eur, a přitom nejde o rozměrově nic obřího. Momentálně připravujeme tři projekty pro LVMH a bavíme se o dvou milionech eur za pár stovek metrů čtverečních. Ano, průměrná cena je mnohonásobně dražší než u typického fasádního skla, firmy ale chtějí něco, čím se odliší. A tohle je cesta, jak mít něco, co je unikát jen pro ně, který se nikdy nikde nezopakuje.

Loňský rok tedy pro Lasvit dopadl jak?
Rok 2021 byl výtečný z pohledu přípravy na letošní rok, ale finančně byl slabší. Příčina je jasná, v roce 2020 došlo k výpadkům v zakázkách a u nás se to vždy projeví až za rok. Tehdy se všechno zastavilo, nikam se nejezdilo, všechno se řešilo přes videokonference a to našemu byznysu nesvědčilo. Vypadly hlavně hotely, částečně jsme to vykompenzovali kolekcemi, rezidencemi, ale úplně se to nesrovnalo, takže v obratu jsme šli z 1,3 miliardy zhruba na miliardu.

Letošek už bude zase dobrý?
Teď už zase nestíháme a jsme vyblokovaní na rok dopředu. Zrovna před chvílí si mi stěžovali konstruktéři, že už toho mají víc než před krizí a to jich je méně, protože jsme některé procesy zdigitalizovali. Obchodníci i projektoví manažeři také jedou naplno. Nemůžu si stěžovat. Plán být do roku 2025 na obratu přes dvě miliardy korun vidím hodně reálně.

Čemu se věnuješ mimo byznys? Koukal jsem, že se angažuješ v libereckém filmovém festivalu věnovaném sportu.
Vždycky jsem hodně sportoval, závodně jsem lyžoval a hrál tenis, teď jsem přišel na chuť běžkám a moc mě začaly bavit skialpy. Z domu to mám 15 minut do Bedřichova. A s tím festivalem… Mě šokovalo, že v Liberci se už čtvrt století pořádá jeden z největších světových festivalů sportovních filmů. Jenže to bylo dělané na koleni s rozpočtem pár set tisíc korun. Moje spolužačka z gymplu se nedávno stala výkonnou ředitelkou a obrátila se na mě, jestli by Lasvit nevyrobil trofeje. Tak jsem se k tomu dostal a dnes sháním sponzory, abychom na festival měli aspoň pár milionů, když ne pár desítek milionů. Je to ale jen koníček, jsem čestný prezident.

A vedle toho? Někteří podnikatelé objevili kouzlo investic do startupů…
Jsem malý andělský investor. Pomohl jsem jednomu Australanovi, kterého znám ještě z Hongkongu, s rozjezdem aplikací The Running Klub a Lasvit Tennis. Online učí, jak správně běhat a jak hrát tenis. Je to poměrně komplexní koučování, věnované nejen těm sportům, ale i jak správně jíst a žít. Máme tam několik tisíc lidí, kteří mají předplatné. Jsem ale jen pasivní podílník.

Co děláš ty, abys správně a zdravě žil?
Sportuju. Ale teď jsme měl mimořádný zážitek. Jsem členem české pobočky Young Presidents’ Organisation, což je spolek, který po celém světě spojuje podnikatele a generální ředitele. Vždy jednou za měsíc máme nějaký event. Často to jsou workshopy nebo přijede zajímavý speaker. Před pár týdny jsme ovšem měli výlet na Sněžku, a to v trenkách.

Šli jste nahatí jen v šortkách?
Jsou šílenci, kteří jdou i na boso, já měl ještě boty. Na hlavě čepici, kterou jsem ale záhy sundal, sportovní trenky, jinak nic. A batoh na zádech. Rukavice nesměly být, takže ruce jsem musel mít spojené za zády, aby mi nezmrzly prsty. Šli jsme z Malé Úpy, trvalo to nahoru dvě hodiny a dvacet minut. Vedl nás kouč Libor Mattuš.

A příprava?
Den předem jsme měli dechové cvičení, což vychází ze šesti pravidel wellbeingu. Těmi jsou chladová terapie, pohyb, spánková hygiena, meditace, strava a správné dýchání. Což je neuvěřitelně těžká disciplína. Musíš umět dýchat nosem. Víš, že se dýcháním můžeš zahřát?

Jakože nosem?
Jo. Je to docela umění… Když víš, jak správně zadržet dech, hladina CO₂ v těle se ti zvýší a zahřeješ se. Jenže zároveň nesmíš ztratit dech, když jdeš do kopce. Je to otázka praxe a cvičení.

Co bylo na tom výstupu nejtěžší?
Začátek. Když jsme v Malé Úpě vylezli z auta a řekli nám, ať se svlékneme, bylo pod nulou a já měl pocit, že to nedám. Chtěl jsem se na to vykašlat.

Lidi kolem museli reagovat docela překvapeně.
Byli úplně konsternovaní. Museli si říkat, že jsme blázni. Ale mně byla z počátku taková zima, že mi bylo úplně jedno, co si kdo myslí. Zaslechli jsme pár zajímavých komentářů i po cestě nahoru. Není se čemu divit, protože od určité chvíle začneš být až povznesený, jak se snažíš zahřát, takže na okolí můžeš působit vlastně namyšleně.

Co sis z toho odnesl?
Že když někdo říká, že mysl dokáže ovládat a překonat svaly, je to pravda. Mysl je mocná. Když věříš, tělo je neuvěřitelný přístroj, který dokáže skoro cokoliv. Vyšli jsme nahoru, kde bylo minus třináct stupňů, poryvy větru o rychlosti 80 km/s a mně tam bylo vedro.

Abys to zvládl, musel ses na to přece chystat víc než si dát den předem jedno dechové cvičení.
Všichni mi říkali, že to nedám, že bych se měl půl roku speciálně připravovat a trénovat, manželka byla proti, skoro chtěla, abych sepsal závěť. Rozmlouvala mi to. Ale já se na to podvědomě chystal celý život, každý den si dávám studenou sprchu. Kolik stupňů voda má, tolik minut by ses v ní měl sprchovat. Takže když má stupeň, máš pod ní být minutu, když 10 stupňů, tak 10 minut.

Počkej, ty si doma měříš teplotu studené vody a čas, kolik pod ní vydržíš?
Je fakt, že úplně poctivý nejsem. Bývám v ní půl minuty, možná minutu a voda určitě nemá jeden stupeň, spíš tak čtyři. Ale víš, co se říká, ne?

Co?
I jedna je lepší než nula. A to je svatá pravda.