Jakkoli je jedním ze symbolů jaderné energetiky v Česku Dana Drábová, obor jako takový je tak nějak automaticky považovaný za pánské hájemství. Že tomu tak být nemusí a nemá, ukazují dámy, které si v něm budují úspěšné kariéry: vedle Adély Chalupové, operátorky z temelínské elektrárny, to je i jaderná inženýrka Anna Fořtová. Je totiž součástí týmu, jenž spolupracuje s polostátní firmou ČEZ na dostavbě Dukovan, a podílela se i na rozsáhlé studii, která vypočítává socioekonomické dopady tohoto projektu. „Jaderná energetika je prostě sexy,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Ještě pár let nazpátek se jaderná energetika zdála být na vedlejší koleji. Jenže válka na Ukrajině, racionalizace pohledu na zelenou transformaci a nástup umělé inteligence způsobily otočku o 180 stupňů – jádro je znovu v kurzu, a to i v Česku, kde je v běhu projekt dostavby Dukovan za 400 miliard korun. Vláda vybrala jihokorejské konsorcium KHNP, které má dva nové bloky pro ČEZ v příštích 15 letech vybudovat.

Ale nejde jen o to, o jaderné energetice se intenzivně mluví i v souvislosti s nárůstem spotřeby elektřiny ve světě v důsledku elektrifikace všeho možného včetně rozšiřování elektromobility a také s boomem umělé inteligence. Počítačová centra, která ji pohání, jsou energeticky extrémně náročná, takže společnosti jako Meta, Oracle, Alphabet či OpenAI otevřeně hovoří o tom, že by si chtěly stavět vlastní jaderné elektrárny.

Anna Fořtová, která se v mezinárodní poradenské skupině KPMG věnuje právě tématům nové energetiky, má jadernou energetiku vystudovanou a dokáže o ní plamenně hovořit. Působila i ve Vídni v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii a přiznává, že žen je v oboru, který si vybrala, opravdu málo: „Přitom není moc důvodů, proč by tomu tak mělo být.“

Jak jste se vlastně k jaderné energetice dostala? Přece jen to není úplně typický obor a speciálně pro ženu… Studovala jste na ČVUT, že?
Ano, obor, který jsem vystudovala na strojní fakultě, se jmenuje jaderná energetická zařízení. Ovšem moje cesta k jaderné energetice není bohužel úplně romantický příběh, jak by se mohlo zdát. Máme v rodině poměrně technický základ, táta je strojař, dědeček pracoval kdysi dávno v elektrárnách a teplárnách, takže jsem měla doma vždycky hodně matematické a fyzikální vedení, které tak nějak předurčovalo můj vývoj. I proto jsem si po gymnáziu řekla, že půjdu na strojní fakultu a uvidí se. Po bakalářském studiu jsem se zamýšlela, kam se specializovat dál. Bavila mě matematika, bavila mě technika a chtěla jsem dělat něco, co v mých očích bude mít přínos pro společnost. Proto jsem se začala dívat na energetiku a zvažovala, jestli se zaměřit na jadernou nebo klasickou.

Kdy to bylo?
Když jsem se rozhodovala o magisterském studiu, byl rok 2014. Tehdy se jednak řešila dostavba Temelína, jednak ještě nebyla na světě taxonomická nařízení Evropské komise, takže s energetikou to nevypadalo tak dramaticky. Zároveň ale v tomtéž roce 2014, když už jsem na obor nastoupila, byl nakonec tendr na Temelín zrušen. A dopad na studium to mělo zásadní.

V čem?
Na počet studentů, kteří se na jaderné obory hlásili. Nás v magisterském oboru začalo 13, ale o rok později už tam byli jen tři lidé. Každopádně – byť jsem si říkala, že jaderka bude asi náročnější, bylo to pro mě bez ohledu na Temelín strašně sexy téma, obrovsky atraktivní, zajímavé, nevšední. A bylo mi jasné, že získám konkrétní, specifické know-how, které bych mohla využít nejenom v Česku, ale i ve světě.

Vy jste se dostala i do Vídně do Mezinárodní agentury pro atomovou energii, kde jste nějakou dobu působila, že?
Byla to roční stáž během doktorského studia, v jehož rámci jsem se věnovala tématu ukládání energie z jádra do solí. Ukládání energie do solí je koncept využívaný v zemích, kde je hodně slunečního svitu, například v Maroku nebo Kalifornii. Tam je to ale postavené na solární energii – mají centricky umístěná zrcadla, na která svítí slunce, a pod určitým úhlem se světlo odráží do bodu na vysoké věži. Na jejím vršku je materiál, který je enormně absorpční vůči slunečnímu záření, akumuluje se v něm tedy energie a celá ta věž funguje jako přečerpávačka.

A ty soli?
Jsou u toho dva velké tanky. V jednom je takzvaná studená sůl a ve druhém horká sůl. Když říkám studená, tak myslím třeba 330 stupňů, horká má třeba 580 stupňů. Funguje to všechno za atmosférického tlaku, vezmete studenou sůl a pomocí čerpadel ji vyženete věží nahoru, kde se ohřeje a uloží do tanku na horkou sůl. Vzhledem k tomu, že sůl má dobré vlastnosti z pohledu hustoty a tepelné kapacity, udrží se v ní teplo docela dlouhou dobu. A moje vědecká práce spočívala v tom, jak využít tento systém pro uchovávání energie z jádra.

Dokončila jste doktorát?
Jako mnoho jiných nikoli. Velká výzva byla v tom, že komise, která posuzuje, jestli získáte titul, hodnotí, zda má vaše práce dostatečný vědecký přínos. Mnohdy to končí ale tím, že řekne: „No jo, ale tohle je inženýrský problém, ne vědecký.“ A to se stalo i u mě.

Nicméně během čtyř let na doktorátu jsem mimo jiné organizovala mezinárodní letní školu jaderného inženýrství pod záštitou svého tehdejšího školitele a jeho protějšku v Americe. Tam jsem se každý rok potkala s řadou lidí z Mezinárodní agentury pro atomovou energii a ti mi pak nabídli, abych k nim přišla na stáž. Ta se odehrála v oddělení NPES (Nuclear Power Engineering Section, pozn. red.), kde jsem se věnovala mezinárodní kooperaci mezi společnostmi, které jsou v jádru aktivní. Ve Vídni jsem nakonec strávila více než rok.

Z Vídně jste pak přešla na Energetický regulační úřad?
Na ERÚ a následně na ministerstvo průmyslu, kde jsem ale strávila poměrně krátkou dobu. Hlavně proto, že nejsem úplně úřednický typ. Ale mám stále dobré kontakty s bývalými kolegy a zůstáváme ve velmi přátelském vztahu.

Poměrně známou se v poslední době stala Adéla Chalupová, která pracuje v Temelíně jako operátorka. To vás nelákalo? Mohla byste to vlastně dělat, když nejste přímo jaderný fyzik?
Byla doba, kdy mě to lákalo. Adéla je na rozdíl ode mně sice jaderný fyzik, operátoři jsou ale absolventi vysokých škol různých oborů. Musí projít psychotesty, kvalifikačními zkouškami a školicím střediskem v Brně, kde se dva roky intenzivně připravují na to, že budou operátory jaderného bloku.

A mě to fakt lákalo. Ale pak jsem si vyhodnotila, že to není až tak dynamické prostředí, byť operátoři mají často cvičení a připravují se na potenciální abnormální stavy a havárie. Ale v případě, že ta cvičení nejsou a všechno probíhá normálně, samotná práce příliš akční není. Což je ale správné, tam se totiž ideálně nic dít nemá. Jaderná elektrárna je pro mě ale pořád fascinující a vždycky, když jedu kolem Temelína nebo Dukovan, mě to těší.

Takže váš nástup do poradenské skupiny KPMG byl důsledkem určitého hledání. Chtěla jste něco pestřejšího.
Upřímně, já jsem tehdy neměla žádná zásadní očekávání a nevěděla jsem přesně, co je přede mnou. Extrémně milým překvapením bylo, že jsem hned po nástupu začala pracovat na projektu, který je přímo spojený s jadernou energetikou. To jsem netušila, byla to dílem náhoda. Jde o to, že jsme pomáhali a nadále pomáháme ČEZu s notifikací dostavby Dukovan (jde o notifikaci u Evropské komise – pozn. red.) a aktivit kolem toho. Že jsem měla hned možnost se k tomu dostat, je pro mě úplně fascinující.

Kdybychom odhlédli od Dukovan, což je něco, co vás profesně musí naplňovat, tak žijeme v zajímavé době, protože došlo k výraznému posunu ve společenském vnímání jaderné energetiky. Tak trochu ze dne na den. Co byl pro vás ten wow moment?
Pro mě asi Baráka, první jaderná elektrárna v arabském světě, kterou mimochodem stavěli právě Korejci. A pak možná britská Hinkley Point C, která docela rezonovala světem, hlavně protože se jedná o dostavbu v Evropě. A teď v posledních měsících o jádru začaly hodně mluvit i velké technologické společnosti jako Oracle nebo Google, což může být další milník. V souvislosti s tím mě jen napadá, že se často koukají na technologicky poměrně neodzkoušené koncepty. Pokud se jim je podaří protlačit, protože mají drajv a dostatek prostředků, bude to skvělé.

Jenže ono nestačí, aby daná technologie fungovala, musí být i licencovatelná, provozovatelná, musí pro ni být dostatek personálu, který s ní bude umět pracovat. Tohle jsou věci na dlouhé roky. Rozhodně bych proto nezatracovala i dnes už provozované technologie nebo koncepty. Ostatně i diskutované malé modulární reaktory na nich mají být postavené.

Mě vždycky pobaví slovo malé, protože má jít o elektrárny s výkonem klidně 600 megawatt, což je opravdu, ale opravdu hodně. To je výkon leckteré uhelné elektrárny.
Je to tak, nicméně výkonem je holt Mezinárodní agentura pro atomovou energii řadí do kategorie malých modulárních reaktorů. Dříve byla terminologie „malé a střední“. Ale třeba projekt NuScale od americké společnosti Westinghouse myšlenku malého modulárního reaktoru docela naplňuje – sice ho nedáte do sklepa, ale má výkon 77 megawatt. Základní myšlenka u něj byla taková, že se dají pod úroveň země, jsou to takové vysoké válce, a bude jich tam klidně deset. Takže vznikne 770megawattová elektrárna a vy můžete její části modulárně a flexibilně zapínat či vypínat.

Pořád si ale myslím, že spousta lidí, když jim řeknete malý modulární reaktor, tak si představí zařízení, s nímž si budou vyhřívat panelák.
Asi jo. Ostatně někdy mezi šedesátými a osmdesátými lety vznikaly koncepty jaderných vlaků či jaderných letadel. Kdybyste v nich chtěl převážet lidi, začne to narážet na spoustu problémů, ti lidé by mohli být vystaveni záření, takže bezpečnostní opatření by takové dopravní prostředky činila extrémně těžkými a nepraktickými… Ale vize tu byly.

Třeba se do té doby zase vrátíme. Jak pohlížíte na debatu o modulárních reaktorech? ČEZ má v této oblasti velké plány, investoval do Rolls-Royce, což je velká věc.
Je chvályhodné, že u nás, dokud tu ještě máme jaderné know-how, se o něco takového snažíme a chceme být lídry. Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo velmi zajímavý dokument nazvaný SMR roadmap, který identifikuje jaderné a nejaderné lokality. U nás, jako ostatně v jiných zemích bývalého východního bloku, máme poměrně rozvinutou soustavu zásobování tepla, a právě menší reaktory mohou být bezvadně využitelné na výrobu tepla, nejen elektřiny. A protože teplárny budeme muset nahradit, ať už uhlí skončí za rok či za deset let, tohle by do budoucna mohla být zajímavá alternativa.

Stát i ČEZ, což jsou u nás v dané oblasti dva nejdůležitější hráči, vidí v malých modulárních reaktorech velký potenciál. ČEZ se dokonce netají tím, že chce, aby Rolls-Royce svůj první reaktor postavený mimo Británii vybudoval v Česku. Je to super ambice, máme opravdu silnou nukleární historii, od 50. let tady máme výzkumné reaktory, komerční provozy, odborné společnosti, dvě elektrárny. Máme zkrátka bohatou historii a potenciál ji znovu rozvíjet. Je proto chvályhodné, že existuje drajv, a i když nebudeme mít SMR jako první, tak jako jedni z prvních.

Takže Rolls-Royce postaví první modulární reaktory doma v Británii a pak hned v Česku?
Směřuje to k tomu. Logicky, protože jsme přece jenom poměrně malá země a ač máme tradici a zkušenosti, tak nikoli vlastní jaderný program, nejsme na rozdíl od Británie jaderná velmoc. Takže budeme vždycky závislí na nějakém partnerovi, ale to nevadí. Nic nám nebrání stát opravdu v první linii hned za těmi, kteří mají logicky největší náskok. A těch je na celém světě jen pár, v Evropě to je primárně Británie a Francie, hodně aktivní jsou nicméně i Skandinávci.

Ještě se vrátím k Dukovanům. Když jsem si pročítal socioekonomickou studii týkající se dostavby Dukovan, na níž jste se podílela, uvědomil jsem si to, co v celé debatě často zaniká: jak strašně komplexní projekt to je. Že nejde zdaleka jen o elektrárnu samotnou, ale o věci, jako jsou školky, silnice, obchody, kliniky, které tam musí v okolí být.
Slovo komplexní to úplně správně vystihuje, protože tato problematika se dotýká všech aspektů života. Silnice, školky, podnikatelé, veřejný sektor, je to úplně všechno, co je potřeba zvážit. Někde je potřeba posílit kapacity, někde naše studie ukázala, že kapacity jsou dostatečné. Primárně se většinou bavíme o tom úzkém perimetru, kde bude dostavba realizována, ale má to dopad i na širší okolí, protože přibyde mnoho pracovníků, kteří budou muset někde bydlet, nakupovat a tak dále.

Vidím tam potenciálně ohromné investiční příležitosti pro soukromý kapitál. V té studii zmiňujete potřebu vzniku až tří tisíc bytů.
Přesně tak. Ale tyto potenciální příležitosti poněkud zanikají v debatě o dostavbě samotné elektrárny a podílu českých firem na ní. Ještě za Josefa Síkely vznikla myšlenka zapojení českého průmyslu z 60 procent. A teď je patrná určitá nervozita byznysu, že by tomu tak být nemuselo.

Proč?
Korejci vyhráli mimo jiné díky cenově nejvýhodnější nabídce. Jde o 200 miliard korun za blok, což implicitně říká, že to bude muset být nákladově efektivní a že firmy, které se o to budou chtít ucházet, budou muset přijít s konkurenceschopnou nabídkou. Ta představa o 60 procentech zapojení českého průmyslu se sice všem vryla do paměti, nejsem si ale jistá, že se tak úplně počítalo se soutěžením subdodavatelů.

Je pravda, že zástupci českého průmyslu v posledních týdnech hodně bijí na poplach.
Obavy jsou velké. Posledních sedm let Korejci i další firmy, které se ucházely o tendr, jezdili do Česka, bavili se s českými firmami a asi se i připravovali na potenciální spolupráci. A z toho vznikla určitá očekávání. Jenže zároveň tu bude ze všech stran velký důraz na to, aby vše proběhlo v pořádku, podle rozpočtu a včas.

Pro Korejce je to navíc první, referenční evropský projekt, který jim může otevřít cestu na další trhy. Termíny a rozpočet se proto budou extrémně hlídat. Moc si přeji, aby se české firmy, které jaderné projekty umí, zvládly o dostavbu ucházet a vyhrály zakázky, které si budou Korejci soutěžit.

Jinými slovy neexistují záruky, že když budou Korejci něco poptávat, že to musí dodávat česká firma.
Ne, protože pokud česká firma nenabídne dostatečně konkurenceschopnou nebo kvalitní nabídku, tak Korejci nebudou mít důvod si ji vybrat. Jsou ale některé kritické komponenty, které se soutěžit nebudou, například turbínový ostrov nebo tlaková nádoba. Tam už Korejci řekli, že mají své preferované dodavatele. Jedním z nich je ale plzeňská Doosan Škoda Power, ta má dodat turbíny.

A tlakové nádoby reaktoru umíme vyrobit?
Škoda Jaderné strojírenství udělala poslední nádobu pro dodávku v Česku zhruba před 20 lety. Myslím, že mají velký zájem o tuto zakázku, ale jak to dopadne, nechci předjímat.

Říkáte, že Korejci budou motivovaní dodržet termín a rozpočet, takže se domníváte, že nebudeme sledovat to, co vidíme v Hinkley Point a jinde – že to je nakonec mnohem dražší a trvá to mnohem déle?
Pevně věřím, že ne. Třeba Baráka, kterou ve Spojených arabských emirátech stavěli právě Korejci, byla na čas a v rozpočtu. Ale na druhou stranu je pravda, že v Evropě jsme zatím svědky staveb na čas a v rozpočtu nebyli. Takže uvidíme. Záleží i na tom, jak jsou ve smlouvě ošetřené různé aspekty, jak moc si mohou strany vymýšlet nebo třeba i dodatečně požadovat další, třeba i nestandardní věci. Domnívám se ale, že i díky korejské mentalitě bychom nemuseli být svědky toho, že se stavba bude dramaticky prodlužovat či prodražovat. První blok by se měl spustit v roce 2036 na zkušební provoz a v roce 2038 by měl jít do ostrého provozu. Protože vláda komunikovala, že druhý blok by měl být posunutý o dva roky, tak to vychází na rok 2038 a 2040 pro druhý blok.

Zároveň část kritiků namítá, že to je moc drahé, že to bude až za dlouho, že si to nemůžeme vlastně dovolit…
S tím nesouhlasím. Je důležité mít vyvážený energetický mix. Rozhodně nemyslím, že je správné, aby celá země fungovala především na jádru. Francouzi mají 70 procent z jádra, a to přináší i určité komplikace nebo přinejmenším výzvy. Ale za optimální rozhodně nelze označit ani nízký, či dokonce žádný podíl jádra.

Sice přesně nevíme, jak se budou vyvíjet ceny elektřiny, ale víme, že hlad lidstva po energii stále stoupá. I proto je v podstatě naší povinností jádro víc využívat. Jinou takto výkonnou a bezpečnou bezemisní technologii zatím nemáme.

Jenže paradoxně ta bezpečnost je něco, co část lidí děsí.
Ano, ale to je spíš kvůli tomu, co jádro teoreticky může způsobit. Je to teoretická možnost, ale vysoce nepravděpodobná. A pak je to trochu jako optický klam, neboť do popředí pozornosti vystupují ty dvě velké nehody v Černobylu a Fukušimě, ale v pozadí jsou desítky let beznehodového provozu stovek reaktorů. Je to podobné jako s létáním letadly – výjimečně z různých důvodů některý letoun havaruje a pak se o tom přirozeně hodně mluví, ale v naprosté většině případů jsou lety velmi bezpečným způsobem dopravy.

Zároveň souhlasím s názorem, že v Černobylu nešlo ani tak o selhání jaderné technologie, ale spíš socialistického zřízení. A havárii ve Fukušimě vyvolala vlna tsunami, která v podmínkách Česka opravdu nehrozí. Za 30 nebo 50 let možná štěpení nahradí fúze, která je energeticky mnohem výnosnější. Fandím i tomuto pokroku, ale teď máme a v nejbližší době budeme mít k dispozici jen jádro. A můj pohled je jasný: využijme to, co známe, nečekejme na to, co by jednou mohlo být, protože to třeba vůbec nebude.