Někdo tvrdí, že jsou psychicky zhroucení. Jiní tvrdí, že se o nic nezajímají. Třetí tvrdí, že jsou líní a nepracují. Shodnout se však lze nejspíš jen na tom, že se jedná o lidi narozené po roce 1995 a jsou v historii první, kteří už vyrůstají v plně technologickém věku. Jedná se generaci Z – termín, který už zlidověl, je stále více vidět s tím, jak se zástupci této digitálně vyspělé a rozličné skupiny lidí postupně dostávají na pracovní trh. Podle Karolíny Čumrikové jsou představy o této kohortě populace do značné míry zkreslené.

Pětadvacetiletá rodačka z Královéhradecka je šéfredaktorkou zpravodajského webu HeyFomo.cz, který se právě na generaci Z zaměřuje. Vydavatelství Czech News Center jej spustilo loni v listopadu a od ostatních mediálních projektů se v lecčems liší – jeho web je barevný, plný grafik, krátkých textů a třeba místo jmen autorů na něm najdete jejich přezdívky ze sociálních sítí. Čumriková sama do generace Z technicky vzato patří, ale navíc kolem sebe má stejně mladý tým. „Tři holky z týmu teď maturovaly,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch o složení svého týmu.

O tom, jak se jí s příslušníky Generace Z pracuje, jaké jsou jejich pracovní návyky a z kterých jejich schopností by mohli zaměstnavatelé těžit, bude nejen Čumriková mluvit i na pondělní akci CzechCrunche ze série People First, tentokrát s podtitulem Trendy a výzvy pro rok 2023. Společně s ní promluví třeba Peter Hajduček z Footshopu nebo Igor Kubíček z Behavera.

Jeden ze stereotypů ohledně Generace Z říká, že jsme méně psychicky odolní. Projevuje se to při práci v tvém týmu?
Hodně. Čím dřív na to firmy začnou brát ohled, tím lépe. Je to dané i tím, co všechno si generace Z za poslední dobu zažila a jak je přeplněna informacemi. Jeden den vidí, jak se střílí ve škole v Americe, pak covid, pak válka na Ukrajině. Dost z nich trpí i úzkostmi a nejsou schopní pak třeba zvedat telefony. Stalo se mi v týmu, že mi někdo celý den neodepisoval, a pak druhý den napsal, že nebyl schopný fungovat. Snažím se to pochopit, ale na druhou stranu jim říct, že v pořádku takové nekomunikování není. Alespoň si ale tyto stavy uvědomují teď a nedojde jim až ve třiceti nebo čtyřiceti, že mají nějakou krizi.

Často vnímám, že generace Z má také dost strach z budoucnosti…
Já také – a vlastně se nedivím. Dění z posledních pár let je velmi intenzivní a nevíme, co bude, třeba ohledně klimatických změn. Potkávám se i s názorem, že moji vrstevníci nechtějí mít děti, protože se bojí toho, do jakého světa by je přivedli. Nicméně toto strachování také dokazuje, že nejsme jenom na internetu, kde koukáme na hloupá videa a tanečky, ale že nás věci jako klimatická změna skutečně zajímají. Jasně, často pak slýchávám argument, že přece naše babičky žily za války a rodiče cinkali klíči. Myslím si, že ale mladou generaci děsí to, že klimatickou změnu si děláme sami.

Dají se lidé kolem dvaceti třeba nějak po pracovní stránce vydefinovat?
Řekla bych, že jsou citlivější než starší kolegové, se kterými jsem se potkala v předchozích pracích. Jsou hodně otevření i tématům ohledně psychického zdraví, povídáme si o něm v pracovním týmu.

A co jejich vlastní styl práce?
Mně přijde, že nejsme korporátně zkažení. Nebylo nám ještě tolikrát řečeno „Ne, to nejde“ nebo „To zabírá hodně času“. Přijde mi, že se díky tomu nebojíme zkoušet nové věci a přemýšlet takzvaně out of the box. Starší generace třeba hůře chápe, že potřebujeme home office a kupříkladu je pro nás lepší v rámci kreativní práce jít do kavárny a vystřídat různé prostředí než osm hodin sedět v kanceláři na jednom místě.

Máme ostatně tým, který zčásti studuje v zahraničí, zčásti je rozesetý po celém Česku. I tak se ale setkáme všichni jednou za týden online či osobně a řešíme kreativní věci. Myslím, že pokud bychom nepotkávali vůbec, tak zase nebudeme mít k té práci takový vztah. Tři holky z týmu teď třeba maturovaly, takže to byla taky zajímavá zkušenost.

Co ti nesmí uniknout?
👇 pic.twitter.com/EXJAZSspJh

— heyfomo.cz (@heyfomocz) December 3, 2022

Zajímalo by mě, jestli si naopak navnímala něco, v čem Generace Z třeba není pracovně tak dobrá.
Celkově je pro ně problém se na něco dlouho soustředit. Nicméně mi i tak přijde blbost někoho držet v kanceláři od osmi do pěti, když vím, že je schopný svoji práci udělat za hodinu či za dvě. Když potřebují pauzu na to, aby si projely telefon nebo na procházku, tak si myslím, že jim to naopak může pomoct. Já sama tak funguji. Když už toho mám moc, tak jdu ven se psem nebo pro kafe. Protože fungujeme online, tak pracujeme, i když nejsme kanceláři, takže si myslím, že je důležité se umět odpoutat.

Nevzniká pak naopak situace, kdy člověk pracuje pořád? Že prakticky nemá ohraničenou práci od volného času. Nedostává trochu work-life balance na frak?
S tím souhlasím, ale jde to nastavit. I s ostatními holkami, které jsou v HeyFomo na full-time, si dáváme vědět a není problém, když jdou na hodinu během dne třeba zacvičit na jógu a pak se ozvou. Mít čas na sebe vnímám jako ohromně důležité. Osobně mi to vlastně nevadí, že mám práci rozkouskovanou po celém dni, protože se mi třeba lépe pracuje večer. Je to samozřejmě i tím, že jsem mladá a nemám rodinu.

Dá se s tímhle přístupem vlastně vést mediální projekt, když zprávy prostě přicházejí a moc se neohlíží na to, že někdo potřebuje jít na jógu nebo procházku se psem?
Kvůli tomu si dáváme vždy v týmu vědět. Funguje to a díky tomu se vždycky se někdo najde klidně v jedenáct večer, kdo může zprávu zpracovat. Je to určitě výhoda mladého týmu, který oproti starším třeba nemá jasně dáno, že od devíti od večera se nepracuje a neposílá e-mail.

Jak vlastně tedy pro tuhle kohortu lidí vytvářet zpravodajský obsah?
Je třeba říct, že ke zpravodajství jsme se dostali hlavně s válkou na Ukrajině, předtím jsme dělali hlavně lifestylové zprávy. Začala se k nám ale dostávat zpětná vazba, že je to na naše čtenáře příliš negativní a chtěli i víc „klasických informací“. Obecně se snažíme dělat obsah textově stručný a s barevnými prvky.

Vždycky říkám, že by text měl vypadat jak zápisky ze školy – proto i míváme části textu podtržené a barevně zvýrazněné, máme hodně obrázků a vůbec nejlépe s grafikami a čísly. Také je důležitý jazyk. Zejména třeba u politiky si musíme dávat pozor, že spousta výrazů je pro generaci Z nesrozumitelná. I náš Instagram je hodně barevný a hravý, abychom mohli v té mase postů zaujmout.

Jestli je něco pro Generaci Z typické, tak asi to, že je roztříštěná a žádná bublina není stejná. Rozdíly jsou geografické, statusové a další. Je ale přesto nějaká linie, vlastnost nebo pohled na svět, který by tu generaci skutečně spojoval?
Jednou z těch charakteristik je, že jsme neradi škatulkovaní, takže na tohle se těžko odpovídá. Přijde mi, že starší generace nás chce mít nějak tabulkově zpracované, ale na nás asi prostě neexistuje návod. Myslím si, ale že jsme ale celkově hodně hnaní kupředu.

Máme pořád pocit, že nám něco utíká a že bychom v našem věku měli zvládat profesionálně daleko víc než zvládáme. A pak ta citlivost, která je dvousečná. Jsme citliví jak k veřejným tématům, tak jsme ale i citlivější osobnostně a možná toho tolik neuneseme. Nevím, jestli je to špatně. Mně se líbí, že jsme empatičtí a nebojíme se přiznat, že nejsme z oceli.