Je malý a vzteklý. Zároveň téměř nesmrtelný, protože každý škrábanec a zlomená kost se mu rychle hojí. A do toho se v jeho rukách skrývají adamantiové drápy, které dokážou projít ocelí jako měkkým máslem. V nové hře o Wolverinovi tak nebude o krev, násilí a dospělá témata nouze. Jenže pořád si sem tam vzpomenete na jeho pavoučího kolegu.

Spousta lidí ho zná z filmů s Hughem Jackmanem, jiní možná vyrostli na devadesátkových animácích X-Men nebo mají doma pár komiksů. Wolverine je jedna z nejikoničtějších postav superhrdinského světa, i když s tím hrdinstvím je to možná trochu silné slovo. Pořádná videohra, kde bychom hráli za drsňáka s adamantiovými drápy a prožili s ním plnohodnotný příběh, tu každopádně dlouhých 17 let nebyla. Než přišli vývojáři ze studia Insomniac, kteří si nás už dříve získali létáním na pavučinách New Yorkem plným zločinců.

Jejich pavoučí videoherní série prodala desítky milionů kopií, druhý Spider-Man byl dokonce nejrychleji prodávanou hrou od studií spadajících pod PlayStation, když si ho za pouhý den koupilo 2,5 milionu lidí. Už jen z toho je vidět, že jejich marvelovské hry jsou plnokrevné blockbustery a stejné je to i v případě Wolverina, který 15. září vychází exkluzivně na PlayStationu 5.

Foto: Insomniac Games / Marvel

+13

Občas se o nějakém filmu řekne, že je to popcornová zábava, aniž by se tím myslelo něco urážlivého. Prostě jdete do kina a nechcete evropské drama o válce, někdy se chcete jen pobavit. Ale kvalitně pobavit – tak, aby vám u toho mozek nevytekl ušima ven. Abyste se jednou zasmáli, jindy zase dojali, aby si vás sympatičtí hrdinové získali a vy jim nepokrytě fandili. Tak přesně takový je Marvel’s Wolverine, akorát ve videoherním kabátě.

Hlavní hrdina tu je členem týmu jiných mutantů, kterým pomáhá ve světě, co jejich druhu zatím moc nedůvěřuje. Současně ale prožívá svá osobní traumata. Paměť má jako v mlze, bojuje s těžko ovladatelnou, až animální agresivitou a do toho unesli jeho mentora s telepatickými schopnostmi. Jenže pozor, jestli jste si mysleli, že jste ve světě X-Menů a za chvíli se před vámi zaleskne pleš Charlese Xaviera, budete překvapeni. Wolverine je ve skutečnosti členem Týmu X po boku Mystique nebo Sabertootha, postav, které obvykle nosí nálepku padouchů. A ten mentor je někdo mnohem zlověstnější.

Fanoušci při zmínce jména Nathaniela Essexe zbystří, ti ostatní se můžou nechat příjemně překvapit. Anglického vědce s jistě nevinnými koníčky jako genetika a evoluce ztvárnil Troy Baker, jeden z nejlepších videoherních herců, který svou prací s hlasem nakonec přebíjí i jinak výborného Liama McIntyra v hlavní roli (mimochodem toho můžete znát jako seriálového Spartaka).

K ústřednímu týmu se sice postupně přidá i Jean Grey nebo jiní klaďasové, až to působí spíš jako Marvel’s Wolverine & friends, ale jednotliví hrdinové mají různé motivace a ty se podstatně liší oproti hřejivosti, možná až naivitě Spider-Mana. Autoři si tu navíc šikovně pohráli s očekáváním lidí, kteří do komiksů tolik nezabředli. Přece jen jde o Wolverina, všeobecně známou postavu, jejíž příběh a zážitky jsme už mnohokrát viděli. Hra tak nabízí osvěžující úhel, a dokonce kráčí i k poměrně překvapivému finále.

Samozřejmě nebudeme nic prozrazovat, řekněme jen, že je poplatné hře jako takové. Marvel’s Wolverine cílí na dospělejší publikum než Spider-Man, příběh si v jádru pohrává s otázkou zodpovědnosti a osudu. Doporučený věk hráčů je navíc 18+, což uvolnilo ruce animátorům. Zatímco pavoučí hrdina své nepřátele jen omráčí, Wolverine je posílá spinkat… natrvalo. Třeba napíchnuté na vysokozdvižný vozík nebo pohozené jako torza bez končetin.

Nehledejte v tom žádnou krvelačnou zálibu v brutalitě, spíš vás potěší, jak kreativní vývojáři byli a jak se s tím „nepárali“. Ještě lepší by samozřejmě bylo, kdyby nezničitelné adamantiové drápy dokázaly rozseknout třeba i obyčejná dřevěná prkna, která hráči uměle blokují cestu nesprávným směrem. Jde ale holt o velmi lineární hru, která vám nedává moc volnosti procházet si jinak nádherné prostředí, ať už jde o zasněženou Kanadu nebo tokijské ulice.

Wolverine jako postava navíc před vývojáře kladl i další výzvy. Jak se vypořádat s tím, když hlavní hrdina téměř nemůže umřít? Každá rána nepřítele mu logicky musí nějak uškodit, jinak by to pro hráče s gamepadem v ruce nebyla žádná výzva. V Insomniacu tak zvolili jakýsi kompromis: Wolverinovi se pomalu doplňuje ukazatel zdraví, a když se přece jen dostane na nulu, přemění svoji zuřivost v druhou šanci. Když ale i tu hráč promarní, souboj skončí a načte se starší uložená pozice, jako v jiných akčních titulech.

Tohle vyhýbání se extrémním, ale třeba inovativnějším řešením jde ruku v ruce s tím, co jsem zmínila už v úvodu. Marvel’s Wolverine je primárně zábavný blockbuster, akční hra pro široké publikum. Je to ostatně vidět nejen na gameplayi, ale i ve scénáři. Spolu s Wolverinem, který díky své regeneraci žije už stovky let, tu pátráme po démonech jeho minulosti. Skrz vedlejší výzvy odemykáme jeho vzpomínky, třeba i na první světovou válku, kde se ocitl v zákopu vedle umírajícího německého vojáka.

Každý takový syrovější moment ale bohužel vzápětí „vyváží“ dialog, který jako by vypadl z nějaké netflixovské komedie. Napadlo by vás snad, že drsného Wolverina pohorší, když jeho spolubydla Sabertooth pohodí na chodbě špinavé oblečení? Nebo že bude svádět Jean tím, že do ní náhodou vrazí ve dveřích? Právě tehdy si hráč chtě nechtě vzpomene znovu na Spider-Mana. Jenže pubertální vtípky a středoškolsky naivní flirtování k němu seděly, v případě vousatého chlupatého chlápka to trochu kazí imerzi.

Přitom inspirace starším (a velmi úspěšným dílem) nemusí být vždycky na škodu. Například velká část soubojového systému působí taky podobně – jsou tu komba, postupně odemykané výhody a stylová zakončení po zběsilém mačkání čtverečku na ovladači. Je to plynulé, obzvlášť pak na supervýkonném PlayStationu 5 Pro, a proti Spider-Manovi okořeněné efektnějším využitím haptických triggerů, kdy Wolverinovy těžké rány pořádně „cítíte“ v rukách.

Skoro jako byste se po pár letech potkali se starým kamarádem a zjistili, že jste možná trochu zestárli, ale v jádru jste se nezměnili. Možná to už není ten milý kluk, ale hluboko uvnitř je pořád dobrák. Možná už nejste ve velkém světě se spoustou možností, ale taky už nejste zavaleni zbytečným balastem. A možná se spolu nehoupete New Yorkem, ale zaslajdovat si s drápy zabodnutými do země má svoje kouzlo.