Když Zuzana Osako navrhla pro české olympioniky stejnokroje do Tokia, vzbudila doma vášně a ve světě nadšení. Americký InStyle nebo módní bible Vogue tehdy oceňovaly, jak odvážně spojila tradiční český modrotisk s moderním designem. „Potvrdilo se mi tím to, co jsem tušila už dlouho: české lokální řemeslo má obrovský potenciál zazářit a obstát i jako luxusní zboží,“ vzpomíná návrhářka pro CzechCrunch pět let poté.

„Byla jsem tehdy šťastná, že to mohu prožít, byť byly reakce na kolekci různé. Vnímala jsem, že doma v Česku to bylo hodně dynamické a v některých médiích negativní, ale pak se ozvali ze zámoří. Strhla se celosvětová lavina zájmu a mnohdy nás dávali rovnou na titulní fotky,“ popisuje moment, kdy její práce obletěla svět.

Její vlastní oděvní značka Tradice, postavená na folklorních prvcích, tehdy během pár let vyrostla o 500 procent a rostla i po olympiádě. Návrhářka kolekci dál rozvíjela a postupně představovala nové produkty, a to i přesto, že firmu musela na čas řídit v omezeném režimu – souběžně se totiž starala o velkou rodinu se třemi dětmi a věnovala se vysokoškolskému studiu etnologie.

„I když jsem se tomu mohla věnovat jen čtyři hodiny denně, zájem neustále rostl. Potvrdilo se mi, že navazovat na tradice českých řemesel i v moderní tvorbě má smysl a obrovský potenciál,“ vypráví Osako.

Právě tato zkušenost a fakt, že zákazníci jsou ochotni ocenit kvalitu a ruční práci, ji přivedly k dalšímu zásadnímu kroku. Rozhodla se své jméno a know-how z módního byznysu využít k záchraně tradičních řemeslných dílen, která v Čechách a na Moravě postupně vymírají.

„Máme tu neuvěřitelné množství šikovných lidí, ať už to jsou tkalci, košíkáři, řezbáři, nebo tvůrci modrotisku a keramiky. Často ale nesou těžké břemeno. Bývají třeba i desátou generací v rodině, která se řemeslu věnuje, ale zároveň tou úplně poslední. Nemají ho komu předat, protože mladí lidé nevěří, že by se tím dokázali uživit,“ upozorňuje návrhářka na varovný trend.

Statistiky i terénní zkušenosti jí dávají za pravdu. „Odhaduje se, že více než polovina tradičních řemeslných technik je dnes v přímém ohrožení,“ říká. Přestože v Česku působí tisíce nadaných tvůrců, centralizovaná evidence existuje jen pro hrstku těch, kteří získali formální ocenění Nositel tradice. Zbytek dílen je roztroušený v nepřehledných krajských seznamech, kde je běžný zákazník – natož velká firma hledající spolupráci – nemá šanci najít.

Jejich problém přitom podle Osako neleží v tom, že by neměli kvalitní produkt nebo jim chyběl talent. Chybí obchodní dovednosti. Neznají moderní cenotvorbu, nemají kapacitu na marketing a často postrádají i nápad, jak tradiční techniku přetavit do výrobku, který by na dnešním trhu skutečně uspěl. „Třeba místo koberce utkat designový pásek, který půjde k modernímu oblečení,“ uvádí Osako příklad.

„Mně na řemeslech ohromně záleží. Od malička jsem na jižní Moravě v tomto prostředí vyrůstala, pořád jsem si něco kreslila a ty tradice i pragmatičnost lidových oděvů mě fascinovaly,“ vysvětluje Zuzana Osako svůj vnitřní motor. „Doma mám dodnes proutěné koše po prababičce a jsou i po letech naprosto perfektní. Ta ruční práce má neuvěřitelnou hodnotu. Obnovit jednou zaniklou techniku je násobně těžší než ji udržet naživu. Proto je nesmíme nechat zaniknout,“ vysvětluje.

Sama jde příkladem. Ke košíkářce Romaně Jablunkové, oceněné titulem Nositelka tardice lidových řemesel, loni přišla s inspirací ze zahraničí a vznikl tak u nás netradiční produkt – proutěný koš na bylinky. „Stojí sice necelé tři tisíce, ale vydrží několik generací. Sama mám doma koše po prababičce a jsou pořád perfektní. Například koš na prádlo slouží už šedesát let. A přesně za to si dnes zákazníci rádi připlatí,“ popisuje návrhářka.

Zároveň Zuzana Osako funguje jako spojka mezi tradičními dílnami a velkými komerčními značkami. Hmatatelným příkladem, jak přenést rukodělnou estetiku do velkého byznysu, je její aktuální spolupráce s českým výrobcem Povlečení Matějovský. Pro něj navrhla autorskou kolekci na prémiovém bavlněném saténu, ve které se odráží její rukopis – od klasických modrobílých vzorů přes florální romantiku až po přírodní motivy valašských luk. Dokazuje tím, že inspirace lokální tradicí může skvěle fungovat i jako žádaný luxusní produkt do moderních interiérů.

Její byznysový záběr už navíc překročil hranice módy a textilu. Postavila se například do čela kreativního směřování pro chystanou kosmetickou řadu tradiční české bylinkářské značky Leros, kde na návrzích obalů propojuje přírodní ingredience s moderním vizuálním stylem. Pro likérku Rudolf Jelínek zase nedávno navrhla speciální dárkové balení a etikety, kam otiskla motivy slavného strážnického modrotisku – modrá barva látky se totiž potkává s barvou zralých švestek a koresponduje i s valašskou historií.

Podobně spojila síly několika ohrožených dílen při tvorbě krojů pro projekt Folklorika, který propojuje nadané děti v hraní lidové hudby. Využila na nich vlňáky z tradiční strmilovské tkalcovny Kubák a látkové květiny od firmy Moraviaflor, zapsané jako kulturní dědictví.

Aby pomoc nezůstala jen u ojedinělých projektů, rozhodla se celý proces záchrany zprofesionalizovat a rozvinout ve velkém. Spojila se s dlouholetou kamarádkou a etnografkou Věrou Colledani, která ji k zájmu o tradiční řemesla přivedla, a společně nyní spouští Nadační fond NITT (Národní institut tradiční tvorby), jehož chod finančně podpoří Ministerstvo kultury.

„Nepůjde o běžnou charitu nebo generátor dotací. Tvoříme byznysový akcelerátor pro rukodělné tvůrce,“ vysvětluje Osako. Chystá například spolupráci s vysokými školami – první výrazné zapojení se rýsuje s pražskou VŠE. Studenti různých oborů si mohou řemeslníky vzít pod svá  křídla a pomoci jim s tím, na co mistrům chybí expertíza.

Postaví jim e-shop, naučí je, jak si správně spočítat marži, a vytvoří propagační materiály tak, aby jejich produkt na trhu obstál. Fond navíc tvůrce zastřeší v centrální databázi a těm nejšikovnějším pomůže prodávat zmodernizované produkty přes společný prémiový on-line obchod.

Vize fondu se opírá o trend, který už podle Osako dávno pochopily největší světové značky. „Podívejte se, co dělají módní domy jako Hermès, Dior nebo Loewe. Ony ten luxus opírají právě o řemeslo. Nacházejí konkrétní tradiční tvůrce, ukazují jejich tváře a staví na nich kolekce. O co jiného chcete dneska opřít luxus?“ dodává návrhářka.

V tom, jak z tradic udělat prosperující odvětví, má Osako silnou inspiraci z Japonska, kde v minulosti žila a působila jako modelka. Učila se tu také malbě tuší a tvorbě ilustrací pro využití v módě.  V zemi vycházejícího slunce podle ní zánik řemeslům nehrozí. Mistři tam mají své následovníky, protože být řemeslníkem je otázkou obrovské společenské prestiže.

„Když tam přijdete do obchodního domu, máte patra luxusní světové módy, pak běžnější značky, ale to prémiové mezipatro tvoří právě řemeslné produkty. Tvoří to obrovský byznys, protože v Japonsku je obří kultura darování. A darovat něco s lokálním příběhem má tu nejvyšší hodnotu,“ vysvětluje.

První spolupráce pod hlavičkou fondu se rozjíždějí už letos. Samotný e-shop nadace pak spustí příští rok a postupně do něj bude přibírat tvůrce s největším komerčním potenciálem oslovit zákazníky. „Počítáme s tím, že na jednom místě lidé najdou šperky, oděvy, praktické doplňky do domácnosti a klidně i mistrovské truhlářské výrobky,“ vyjmenovává Osako.

„Jsme sice na začátku, ale věřím, že pro české řemeslo právě teď začíná zlatá éra. Kdybychom je nechali zaniknout, je to nenávratná škoda. Ale když jim dáme tvář a propojíme je s moderním obchodem, stane se z nich udržitelný luxus, který si své zákazníky spolehlivě najde,“ uzavírá.