Otec začínal jako číšník, syn u nádobí. Společně teď expandují po Evropě a chtějí až pět dalších hotelů ročně

Když v Lotyšsku koupili Grand Palace, hned provedli jednu nenápadnou, ale zásadní změnu: na fasádě pětihvězdičkového hotelu v centru Rigy zavlála česká vlajka. Místním tak dali najevo, že za jedním z nejznámějších ubytovacích podniků ve městě stojí česká rodinná firma. Czech Inn Hotels mezitím pokračují v cestě, která je z Prahy zavedla přes Gruzii, Portugalsko a Maďarsko až do Lotyšska a Rakouska. A další příležitosti teď vyhlíží David Svoboda, jenž v hotelovém byznysu svého otce kdysi začínal od píky.

Czech Inn Hotels založil Jaroslav Svoboda v roce 2003, kdy si v Harrachově pronajal malý hotýlek s osmnácti pokoji. A přestože nyní síť počítá tržby v jednotkách miliard korun a loni ubytovala dva miliony lidí, zapojení Svobody mladšího do rodinného podnikání začalo na té úplně nejnižší úrovni. Zakladatel společnosti ho totiž zpočátku postavil ke dřezu s talíři.

„Myl nádobí, prostíral stoly, pak šel pracovat na noční recepci. Prošel si tou nejhorší možnou cestou – rozhodně jsem mu nic neulehčil. Naopak, jeho kariérní růst jsem záměrně brzdil. Chtěl jsem, aby pochopil, o čem tahle práce skutečně je,“ popisoval Svoboda starší loni pro CzechCrunch. Synovi poté svěřil menší hotel, později další a nakonec také řízení zahraniční divize celé skupiny.

David Svoboda dnes s odstupem uznává, že právě tvrdý začátek mu dal základ pro práci, při níž dnes posuzuje nákupy budov za stovky milionů korun. „Třeba noční recepce je zásadní zkušenost, protože člověk tam pozná celý chod hotelu. Měl by si jí projít každý, kdo chce dělat v hotelnictví,“ podotýká s tím, že otec pro něj zůstává hlavním učitelem, ačkoli se jim pracovní a osobní život často prolínají.

Společně teď nicméně budují impérium, které aktuálně čítá třicet hotelů, zhruba čtyři tisíce pokojů a 10 tisíc lůžek v Česku, Portugalsku, Gruzii, Rakousku, Maďarsku, Skotsku a Lotyšsku. Právě v Rize se se Svobodou mladším scházíme. Česká skupina tu získala pětihvězdičkový Grand Palace, jen pár kroků od centrálního náměstí, všech hlavních kostelů, hradu i řeky Daugavy.

Foto: Grand Palace

+24

Riga přitom není jen další položkou v seznamu zahraničních adres – na převzetí hotelu je dobře vidět, jak Czech Inn Hotels k podobným obchodům přistupuje. „Opravdu rádi kupujeme hotely od lidí, kteří je vlastní, ale už na jejich řízení nemají čas, schopnosti nebo energii. Po převzetí Grand Palace se nám ostatně podařilo okamžitě zvýšit tržby o 10 až 15 procent a snížit provozní náklady,“ pochvaluje si David Svoboda, zatímco se procházíme hotelem.

Česká skupina tento hotel s restaurací s oceněním od michelinského průvodce koupila podle informací CzechCrunche za přibližně 200 milionů korun. Tentokrát k tomu nepotřebovala banku. Czech Inn Hotels totiž kvůli rostoucím úrokům a zdlouhavým procesům omezuje při zahraničních akvizicích bankovní financování, které může rychlé obchody brzdit.

Po převzetí Češi několik měsíců poznávali místní trh a zjišťovali, co tamní hosté očekávají od kuchyně, pokojů nebo wellness. Teď přicházejí na řadu konkrétní úpravy a investice. Desítky milionů korun spolyká například přeměna zastaralého wellness centra. A ještě jedna místní zvláštnost brzy zmizí: kouření v hotelovém baru.

Po Rize letos následovala ještě jedna zahraniční investice, tentokrát v Rakousku. Zkraje podzimu skupina oznámila koupi vídeňského Hiltonu nedaleko zámku Schönbrunn, jemuž se někdy přezdívá „vídeňské Versailles“. Nabízí 247 pokojů a tisíc metrů čtverečních konferenčních prostor. Podle informací CzechCrunche přesáhla hodnota tohoto dealu 1,2 miliardy korun.

„Na českém trhu jsou dnes ceny hotelů velmi vysoké a často neodpovídají tomu, jak budovy skutečně fungují ani v jakém jsou stavu. Proto se stále více díváme za hranice, kde jsou zajímavé příležitosti. Vídeň je nám geograficky i kulturně blízká a zároveň jde o jeden z nejsilnějších hotelových trhů v Evropě,“ vysvětluje Jaroslav Svoboda. Ve hře jsou prý také Slovensko, Polsko, Estonsko nebo Arménie.

Dvě akvizice za sebou ale prý neznamenají, že je zahraniční expanze jednoduchá, spíš přesný opak. Znalost domácího práva a zvyklostí za hranicemi rychle mizí a místní legislativa dokáže být dosti složitá. „Každý vstup na zahraniční hotelový trh je extrémně těžký. Začínám chápat, proč vlastně není tolik jiných mezinárodních hotelových společností v českých rukou,“ přiznává David Svoboda. Na zvládnutí nového prostředí jsou podle něj často potřeba roky příprav.

Foto: Hilton

+6

Zatímco nákupy budov představují hlavně finanční stránku věci, ještě náročnější je podle Svobody mladšího udržet v cizině stejnou úroveň služeb. V Gruzii například narazil na odlišné pracovní návyky místního personálu. „Při kariérním postupu je pro ně důležitější samotná pozice než práce, kterou v ní budou dělat,“ všímá si.

Proto skupina sází na vlastní lidi z Česka a razí koncept takzvaného amerického výtahu. „Člověk z recepce se může velmi rychle dostat až na ředitele hotelu,“ pokračuje David Svoboda. Do vedení zahraničních poboček dosazuje raději prověřené manažery, které si firma sama vychovala. Stejný model koneckonců použil jeho otec i u něj samotného.

A právě díky tomu mají všechny zahraniční aktivity jeden společný prvek: český rukopis. Třeba v Rize spojili dvě michelinská menu do jednoho a vedle místních jídel – od pirohů nejrůznějších tvarů přes vepřové v aspiku až po hrách se slaninou – do něj chtějí postupně přidávat také české speciality. Ty už hosté Czech Inn Hotels najdou například v gruzínském resortu Miramare Magnetic Beach Hotel, kde lze narazit na řízek s bramborovou kaší.

Tohle všechno ovšem neznamená, že by se Czech Inn Hotels, největší česká hotelová síť, hodlala vzdát domácího trhu. „Česko je pro nás samozřejmě středobodem našeho podnikání, láká nás i Ostrava. Vždycky ale jdeme po zajímavých příležitostech, bez ohledu na místo. Hotel dokážeme provozovat v podstatě kdekoli,“ říká David Svoboda s tím, že jeho cílem je každý rok převzít tři až pět dalších hotelů.

A kdo ví – časem třeba i v Jižní Americe, která ho po byznysové stránce též láká. Zatím se ale soustředí hlavně na střední a východní Evropu a Kavkaz. Od gruzínského Kobuleti po lotyšskou Rigu tam totiž naráží na nečekanou obchodní výhodu: český původ podle něj funguje jako záruka kvality. „Když tam přijde Čech, místní lidé si ho považují,“ zakončuje mladý manažer s úsměvem.