Do českého fotbalu v posledních letech proudí víc peněz než kdy dřív. Kluby vlastní i nejbohatší Češi v čele s Michalem Strnadem, Danielem Křetínským a Pavlem Tykačem a liga láká miliardáře i mimo velkou trojku, tedy Spartu, Slavii a Viktorii Plzeň. Víc peněz přinášejí také vysílací práva a partneři, s čímž rostou i ceny hráčů. Někteří fotbaloví činovníci už mluví o hyperinflaci, majitel Slovanu Liberec Ondřej Kania ale nesouhlasí. „V Česku vznikl trh, ne hyperinflace,“ píše.

Ještě před pár lety obchodovala většina ligy mimo velkou trojku nanejvýš za jednotky milionů korun. Liberec, který Kania koupil v roce 2024, letos v létě za čtyři hráče utržil zhruba 415 milionů korun. Bez prodejů se přitom neobejde, jeho opakující se příjmy v běžné sezoně nepokryjí ani polovinu provozních nákladů. Pokud podobný model zvládne polovina ligy, může podle Kanii začít řada klubů fungovat v ekonomicky smysluplném prostředí. Podrobně to popisuje na svém Substacku a jeho text se svolením přinášíme níže.

***

Tak jako před rokem jsem se rozhodl sepsat obsáhlejší text o finanční situaci a „výsledcích“ našeho klubu v tomto roce. Účetní pohled na věc příliš řešit nebudu, protože do něj vstupuje mnoho technikálií, které jsou z mého pohledu zavádějící a často nepodstatné. Zároveň je jako vždy potřeba upozornit, že jde o text o finanční stránce fungování klubu. Žijeme v době sociálních sítí, které celou planetu připravují o schopnost chápat cokoli komplexně a v kontextu. Prosím, neinterpretujte ho tak, že jediné, co řeším, jsou peníze, že mi o nic jiného nejde a podobně. Pokud vás finanční stránka fotbalového klubu nezajímá, radši dál nečtěte.

Nebudu úplně přesný, ale pokud si dobře pamatuji, v sezoně, kdy jsme do klubu přišli, tedy na konci sezony 2023/24, se provozní rozpočet klubu pohyboval zhruba na úrovni 120 milionů korun ročně. To je bez akademie a bez přestupů, jejichž náklady v té době odhaduji na jednotky milionů korun za sezonu. Provozním rozpočtem myslím rozpočet na provoz klubu, tedy akciové společnosti, bez přestupů a akademie. Spadá do něj několik kategorií: A-tým, B-tým, A-tým žen, marketing a obchod, technický úsek, zaměstnanci klubu.

V minulé sezoně jsme se dostali odhadem někam ke 185 milionům korun a letos pravděpodobně překonáme 200 milionů korun. Záleží na tom, jestli budou naši chlapci dál úspěšně sbírat body, protože s nimi úměrně rostou i náklady na odměny. Za dvě sezony jde tedy o poměrně výrazné navýšení provozního rozpočtu a tento trend bude nepochybně pokračovat.

Když se díváme na provozní náklady, je potřeba podívat se i na provozní příjmy klubu. Ty vypadají odhadem zhruba takto:

• příjmy od LFA: cca 31 milionů korun (při umístění na 6. místě)
• solidární platby UEFA: cca 19 milionů korun (při neúčasti v základní skupině evropských pohárů)
• sponzoři: cca 23 milionů korun (letos pravděpodobně podobně, i přes ztrátu ročního příspěvku 5 milionů korun od Preciosy)
• ticketing jako vstupenky, permanentky: cca 10 milionů korun
• další příjmy: cca 7 milionů korun (primárně marže z prodeje merchandisingu)

Když provozní příjmy sečteme, dostaneme se někam k 90 milionům korun. Pokud by se nám povedlo umístit se na příčkách, které zajišťují alespoň kvalifikaci na některý z evropských pohárů, dostaneme od LFA zhruba o 20 milionů korun víc a od sponzorů odhadem další dva miliony. Do součtu by pak samozřejmě vstoupily i příjmy a náklady spojené s evropskými předkoly a podobně, ale to teď nemá cenu řešit. Jinými slovy: při průměrné sezoně (6. místo a hůř) se provozní příjmy klubu budou pohybovat kolem 90 milionů korun, při povedené sezoně (5. místo a lépe) řekněme kolem 110 milionů korun. Z toho logicky vyplývá, že strukturální provozní deficit (ztráta) se pohybuje na úrovni 90 až 110 milionů korun za sezonu.

Potenciál výrazně navýšit příjmy od fanoušků, tedy ze vstupenek, permanentek a merchandisingu, je v Liberci upřímně řečeno minimální. Totéž platí pro sponzoring. Kdybychom samozřejmě dokázali zvednout průměrnou návštěvnost ze zhruba 4 500 například na 7 500 diváků, promítlo by se to do ticketingu, permanentek, sponzoringu a merchandisingu odhadem částkou 15, možná až 20 milionů korun ročně. Z toho, co vím, se ale reálná návštěvnost na tuhle úroveň nikdy nedostala, ani v titulových sezonách, ani když Slovan hrál evropské poháry. Chtěl bych věřit, že se můžeme dostat někam k 5 500, se štěstím k 6 000, ale i to bude trvat minimálně pár sezon.

Jde tedy o naprosto zásadní deficit. K němu musíme do budoucna připočíst náklady spojené s pronájmem tréninkového centra na Letce. To bude podle nás nejmodernější a nejkvalitnější v Česku, ale jeho výstavba zároveň bude stát stovky milionů korun. Roční nájem a související provozní náklady tak mohou s přehledem přesáhnout 30 milionů korun. A teď budu hodně, hodně předbíhat: pokud bychom vzali v úvahu i plán na nákup stadionu a potřebné investice s ním spojené, roční nájemné za stadion by se mohlo vyšplhat klidně na dalších 15 až 20 milionů korun. Bavíme se tedy o tom, že pokud chceme klub posunout z hlediska infrastruktury na výrazně vyšší úroveň, budeme muset každý rok vynaložit navíc zhruba 50 milionů korun na nájmy a související náklady.

Pro ty, kdo nerozumějí, proč mluvím o nájmu, to rád vysvětlím. Firma (v tomto případě FC Slovan Liberec, a.s.), která generuje vnitřní provozní deficit vyšší, než jsou její každoroční opakující se provozní příjmy (recurring revenue), je v očích bank spíš organizací ve faktickém bankrotu. Rozhodně to není organizace, které by banka byla ochotna půjčit odhadem vyšší stovky milionů korun na stadion a tréninkové centrum. Jedinou cestou je tak vyčlenit oba projekty mimo klub, získat na ně spoluinvestory a klubu pak účtovat provozně únosný nájem. Samozřejmě se bankám budu muset za oba tyto projekty zaručit vším svým majetkem a podepsat směnky. Ale to je klasika.

V médiích jste si mohli přečíst o našem superúspěšném letním přestupovém období, ve kterém jsme vydělali velké peníze. Myslím, že dává smysl probrat to podrobněji. Za prodej hráčů N’Guessana, Diakitého, Mahmiče a Ichy Slovan inkasoval cca 17,25 milionu eur, tedy v přepočtu cca 415 milionů korun. Tito čtyři hráči přitom do Slovanu přišli dohromady za cca 1,7 milionu eur, v přepočtu cca 41 milionů korun. Je ale potřeba vzít v úvahu, že v průměru zhruba 25 % těchto příjmů náleží třetím stranám: agentům, předchozím klubům na základě podílu z dalšího přestupu, solidárním příspěvkům a podobně. To je tržní standard.

Stále se ale bavíme o čistém příjmu pro Slovan na úrovni přes 315 milionů korun, což je velmi pozitivní. Jako zajímavost dodám, že v posledních dnech letního přestupového okna jsme odmítli ještě jeden velký transfer za 100+ milionů korun. Co už ale nikdo příliš nedodává, je fakt, že Slovan velmi zásadně investuje do nových hráčů. Pokud vezmeme letošní zimní a letní přestupové období, na přestup přišli tito hráči (nepočítám hostování s opcí ani volné hráče): Berbič, Drakpe, Sychra, Kúdelčík, Rus, Baboula, Bužek, Marsetič, Basiladze, Dauda, Faye a Mikulenka.

Investice do nich Slovan vyšla, respektive vyjde, na cca 7,7 milionu eur, v přepočtu cca 185 milionů korun. Naše politika, i z hlediska řízení cashflow, samozřejmě spočívá v tom, že příjmy z prodejů inkasujeme prakticky vždy okamžitě. Pokud to nejde, pomáhají nám banky formou factoringu. Nákupy naopak rozkládáme do splátek alespoň na 12, ideálně na 24 měsíců. Takhle to samozřejmě dělá každý klub, pokud může, ale pro kontext je dobré to zmínit.

Letní prodeje reálně splatily dluh, který měl Slovan vůči mně. Šlo o provozní úvěr cca 110 milionů korun, který byl potřeba v minulé sezoně: v zimním přestupovém období jsme se rozhodli odmítnout několik velkých nabídek, prodali jsme de facto jen dva hráče, kteří by na jaře hráli minimálně, a zároveň jsme další hráče nakoupili. Letní prodeje také zaplatí provozní deficit této sezony a splátky za hráče, kteří přišli letos v zimě a v létě.

Ideální stav, kterého bych chtěl dosáhnout v horizontu tří až čtyř sezon, vypadá takto: každé léto klub získá 2 až 4 miliony eur z dalších prodejů hráčů, kteří od nás dříve odešli. U všech prodejů si totiž držíme minimálně 10% podíl z dalšího prodeje (sell-on clause), většinou ale cílíme na 20 %. Zároveň věřím, že budeme mít na hostováních v jiných klubech nemalé množství velmi talentovaných hráčů s vysokým potenciálem. To už ostatně realizujeme, například u Yakubua, Johnsona a Soliua. Může se v budoucnu stát, že někteří z tohoto typu hráčů vyletí natolik, že za Slovan neodehrají ani minutu a rovnou se uskuteční jejich prodej za několikanásobek pořizovací ceny.

Na rozdíl například od Baníku nebo Zbrojovky nám nic jiného než tato cesta nezbývá. Tyto kluby jsou díky velikosti svých aglomerací, síle značek a fanouškovských základen schopny dlouhodobě generovat každou sezonu o desítky milionů vyšší provozní příjmy než my. A to nemluvím o podpoře, kterou většina klubů dostává na provoz akademií, klubové infrastruktury, stadionů a podobně. Na tohle jsme a budeme sami a je potřeba s tím počítat.

Představa, že má Slovan po letním „výprodeji“ na účtech stovky milionů korun, je nesmyslná. Všechny peníze reinvestujeme primárně do nových hráčů. Zároveň každou sezonu zásadně zvyšujeme provozní náklady na skauting, analytiku, rozvoj hráčů a tak dále. Ty posouvají úroveň klubu tam, kam je potřeba, pokud chceme být úspěšní, hrát pravidelně evropské poháry a být finančně soběstační díky velkým prodejům. Zároveň jsme ale v situaci, kdy se můžeme rozhodnout, že delší dobu nebudeme realizovat žádný prodej.

To ale většinou funguje jen teoreticky. Například loni v zimě jsme si mysleli, že když tým až na dvě výjimky udržíme a naopak ho posílíme, naše výkonnost minimálně zůstane stejná, nebo se zlepší. Opak byl pravdou. Neplatí to tedy vždy a je nutné důkladně zvažovat konkrétní situaci a kontext. Může například přijít nabídka na konkrétního hráče, o které víme, že už nikdy nepřijde, a hráč zároveň dostane podmínky odpovídající mnohonásobku toho, co může dostat ve Slovanu.

V takovém případě je téměř vždy nerozumné a kontraproduktivní transfer neuskutečnit, bez ohledu na to, co budou říkat fanoušci na sociálních sítích a novináři v podcastech. Každou sezonu navíc vidíme příběhy klubů, které hráče „předržely“, a dopadlo to katastrofálně. Nemluvě o faktoru toho, že pokud hráč odchází, tak v očích fanoušků často páchá klub sportovní a výkonnostní sebevraždu, ale to především proto, že logicky většinou, pokud přichází ze zahraničí, neznají hráče, které ty odchozí nahradí. Na to prostě nejde vůbec brát ohled.

Jak často říkám fanouškům při osobních setkáních: až bude na Slovan pravidelně chodit 9 000 lidí a na permanentky a vstupenky budeme mít pořadník, rád postavím nový stadion s kapacitou 20 000. A pokud ho budeme zaplňovat, můžeme si hrát na velkoklub, který nikdy nemusí prodávat hráče. Takových klubů je mimochodem na světě asi deset. Chtít to po nás dnes je ale samozřejmě iracionální, hloupé a nesmyslné blouznění lidí na sociálních sítích.

Nesu odpovědnost za to, aby se jeden z nejvýznamnějších klubů moderní historie České republiky nedostal do finanční spirály, jako se to každý rok stane spoustě klubů po celém světě. Realita mého přemýšlení je samozřejmě úplně jinde. Obzvlášť když vidíme, že opakující se provozní příjmy našeho klubu nedosahují v průměrné sezoně ani poloviny provozních nákladů a v lepší sezoně dosahují zhruba poloviny.

Ale abych nebyl příliš negativní: myslím, že můžeme počítat s tím, že ještě minimálně jeden velký přestup uskutečníme, buď v lednu, nebo v červnu. Tento finanční rok tak zakončíme s účetním ziskem odhadem kolem 150 až 200 milionů korun. Slovan si tuto sezonu už nemusí půjčovat na provoz ani na investice. V příští sezoně se proto pravděpodobně dostaneme do situace, kdy i přes další výrazné investice do hráčů a do provozu začne Slovan generovat nejen účetní zisk, ale i volné peníze na účtech, klidně na úrovni zhruba 80 až 100 milionů korun.

To je scénář, na který bych chtěl dlouhodobě cílit. Klubů na světě, které vydělávají reálné peníze (cashflow) na úrovni nižších až středních desítek procent svých provozních nákladů, je naprosté minimum a v Česku určitě žádný. Myslím ale, že my k tomu máme velmi dobře nakročeno. A nakročeno k tomu mít musíme, pokud má být Slovan schopný dlouhodobě sportovně uspět, přestěhovat se do špičkového moderního tréninkového centra a koupit a zmodernizovat stadion.

Každá účast v základní skupině evropských pohárů by samozřejmě byla i z pohledu financí skvělým bonusem. Myslím ale, že se finanční přínos například účasti v základní skupině Konferenční ligy poměrně zásadně přeceňuje. Pokud se vám povede něco vyhrát a třeba i postoupit ze skupiny, získáte jako klub bez pětiletého koeficientu řekněme cca 150 až 160 milionů korun. K tomu samozřejmě nějaké příjmy z ticketingu a od sponzorů, ale to jsou dohromady jednotky milionů navíc.

Pokud se ovšem do základní skupiny dostanete, nezískáte solidární platbu, tedy minus 20 milionů korun. Dále utratíte desítky milionů za provozní náklady, jako je cestování a podobně, a část prize money samozřejmě sdílíte s hráči, trenéry a dalšími lidmi v klubu. Podle mého odhadu a také podle rozhovorů s představiteli dalších klubů, které se do Evropy dostaly, je tak čistý příjem například z úspěšné účasti v Konferenční lize po odečtení všech souvisejících nákladů zhruba 60 milionů korun.

To je určitě fajn. Z mého pohledu je ale finančně zásadnější, že se mohou ještě výrazněji zhodnotit někteří hráči s vyloženě evropskou typologií. To je efekt, který může přinést další miliony eur. Náš byznys model ale, zvlášť v současné době a při současné konkurenci, nemůže stát na tom, že budeme každý rok hrát základní skupinu evropských pohárů. Z hlediska rozpočtu a jeho krytí to musí být příjemný bonus, ne nutnost. Jinak bychom každý rok balancovali nad finanční propastí. To samozřejmě nemá žádnou souvislost s naší ambicí každou sezonu o evropské pozice bojovat a dělat pro to všechno.

Tolik tedy k finanční situaci, strategii a vizi Slovanu. Vím, že je to poněkud vyčerpávající text. Teď ještě pár poznámek k lize jako takové. Z různých rozhovorů a textů slýchám a čtu slova jako „hyperinflace“ nebo „spirála“. Jako investor se prakticky každý den setkávám na trhu s aktivy (akciemi, konkrétními firmami, nemovitostmi), která jsou naceněna nesmyslně a kupce nikdy nenajdou.

Občas se ale stane, ve venture kapitálu velmi často a na burzách docela často, že nějaké aktivum je podle 97, 98 či 99 lidí ze 100 oceněno naprosto nesmyslně, a přesto se najde jeden, dva nebo tři lidé či subjekty, kteří do něj z jakéhokoli důvodu či přesvědčení za danou cenu investují. To ale neznamená, že je trh nezdravý a že probíhá nějaká „hyperinflace“ nebo „spirála“.

Jinými slovy: někdo vezme jeden, dva nebo tři transfery uskutečněné v nějakém kontextu za nějakou cenu a popíše dění na našem přestupovém trhu jako „hyperinflaci“ a „spirálu“. Z mého pohledu to svědčí jen o nedostatečném pochopení situace i významu těchto slov. Realita je taková, že trh s hráči naprosto neexistoval v době, kdy jsem do klubu přišel, tedy v dubnu 2024. Neexistoval ani předtím, od jara 2023, kdy jsem vstup do fotbalu promýšlel a analyzoval.

Sparta a Slavia nakupovaly za 25 až 35 milionů korun, Plzeň za 15 až 20 milionů korun a zbytek klubů mezi sebou obchodoval maximálně za jednotky milionů. Mimo Spartu, Slavii a Plzeň tedy prakticky neexistoval žádný byznys model, který by nabízel alespoň malou naději, že fotbalový klub můžete provozovat aspoň na nule. To, co se od té doby povedlo, je zázrak. V Česku vznikl trh. Ne hyperinflace. Vznikl trh. Předtím byla jedinou nadějí na zásadnější finanční injekci situace, kdy se nějaký klub mimo první trojku jednou za čtyři, pět let dostal do základní skupiny evropských pohárů a pak se z toho snažil žít.

Co tvoří trh? Poptávka a nabídka. Na jedné straně mohou existovat kluby, které svůj model fungování postaví na transferech a výchově hráčů. To jsme třeba my a dlouhodobě podle mě i Teplice, Zbrojovka, Pardubice a další. Investovat budou ALE za dlouhodobého předpokladu, že jejich skauting a analytika budou směřovat k hledání asymetrie na trhu. Co to znamená? Totéž co například na akciových trzích: najít aktivum (hráče), koupit ho za X a za rok, dva, tři ho prodat za třeba 8X.

Pokud to klub takhle udělá jednou, dvakrát do roka a k tomu uskuteční dva menší transfery, najednou má soběstačný a životaschopný model. A pokud to takhle udělá osm klubů ze šestnácti, máme tu osm klubů, jejichž majitelé a management nefungují v černé díře, ale v reálném, ekonomicky smysluplném prostředí. Vedle nich tu budou Sparta, Slavia, Plzeň a dovolím si přidat také Baník. To jsou obrovské značky, které budou ekonomicky fungovat z podstaty své velikosti téměř bez ohledu na to, jak se jim bude sportovně dařit.

Ve chvíli, kdy tři čtvrtiny ligových klubů mají jasně daný, smysluplný ekonomický model, mají i investiční a rozvojové plány. Mají ambici a motivaci budovat, investovat a posouvat se. Co to znamená? Že se posouvá celá liga. Liga se pravděpodobně bude v koeficientu držet kolem 10. místa. Někdy budeme 11., někdy 12., ale o 10. místo budeme každý rok bojovat, tedy o to, aby vítěz ligy šel rovnou do Ligy mistrů. To je pro naši ligu zásadní z mnoha důvodů. Znamená to také, že liga bude nevyzpytatelná, vyrovnaná a zábavná.

Stačí se podívat na to, že Oneplay v minulé sezoně hlásilo meziročně o třicet procent vyšší sledovanost. A trend bude pokračovat. Marketingová práva ligy se v tendru v roce 2024 prodala za zhruba 750 milionů korun ročně, předtím to nebylo ani 300 milionů. Věřím, že v dalším cyklu se dostaneme výrazně přes miliardu. Pro každý ligový klub to bude znamenat další miliony korun opakujících se, jistých provozních příjmů za sezonu. A nepochybně to zvýší i zájem sponzorů o jednotlivé kluby.

To, že se na trhu objeví Theranos, Sam Bankman-Fried nebo Xixoio a další podvodníci, letadla a bankrotáři, fakt neznamená, že tu je hyperinflace, hyperkrize nebo hypercokoli. Jinými slovy: pokud nějaký klub koupí hráče za cenu, která se někomu zdá nesmyslná, rozhodně to automaticky neznamená, že je trh pokřivený. Kdyby byla situace taková jako před dvěma, třemi lety, věřte mi, že v české lize by nebyl žádný trh a ani zdaleka taková konkurence, kvalita a atraktivita.

Kluby už navíc nemusí prodávat pokaždé, když přijde podprůměrný zahraniční klub, nabídne 500 tisíc eur (přes 12 milionů korun) a hráči plat 8 tisíc eur (200 tisíc korun) měsíčně. Samozřejmě to všechno má své hranice a limity, ale od toho je to trh. Do tohoto trhu navíc nezasahuje stát ani žádný jiný regulátor. Jediné, co do něj zasahuje, je ekonomický NEBO osobní zájem daného subjektu či jeho majitele.

Jasně, většinu ligových klubů vlastní lidé, jejichž majetek se počítá v miliardách, desítkách miliard a v několika případech i ve stovkách miliard. Pak se můžete dostat do extrémní asymetrie: jejich ambice realizovaná prostřednictvím klubu dosáhne takového rozměru, že vám za hráče zaplatí skutečně mimořádné peníze. Nám se to letos v létě stalo a určitě se to stane znovu. U lidí, pro které je 100 milionů korun ročního provozního deficitu absolutně zanedbatelná částka, je to ale naprosto pochopitelné.

Je hyperinflace nebo spirála to, že si někdo koupí hodinky za dva miliony korun? Nebo že si místo letu komerční linkou za deset tisíc korun pronajme na stejnou trasu soukromé letadlo za 350 tisíc? Ne. Je to trh. Pokud je poptávka, je i nabídka. Česká liga je v situaci, kdy majitelé Sparty, Slavie nebo Plzně by patřili k nejbohatším majitelům klubů v Premier League.

Česká republika má v porovnání s většinou evropských zemí v poměru k počtu obyvatel naprosto nadprůměrný počet lidí s majetkem v miliardách korun i dolarů. Významná část z nich se rozhodla investovat do českého fotbalu, ať už přímo (majitelé klubů), či nepřímo (sponzoři, partneři). Považují ho za jedno z hlavních domácích odvětví se společenským přesahem, a dokonce v něm vidí nejen osobní ambici a motivaci, ale i elementární byznysový smysl.

Vzhledem k velikosti jejich majetku to ale zároveň znamená, že jejich prvotním instinktem není za všech okolností vydělávat. Každý majitel má své specifické důvody, proč do klubu vstoupil. Kdyby si ale každý z nich vyhodnotil, že jde o černou díru, kam každý rok za všech okolností vyhodí z okna stovky milionů, žádný nový majitel by nepřišel. To, že někdo o peníze přijde – what a surprise –, tak prostě funguje kapitalismus. Někdo podniká a investuje, ale zvolí špatnou strategii a investici odepíše. Pak přijde dalších pět a jsou úspěšnější.

Upřímně mě na celé té debatě fascinuje, kolik lidí postrádá i elementární ekonomické myšlení a uchyluje se k naprosto nelogickým, nekoncepčním a prvoplánovým výkřikům a závěrům. Buďme proboha rádi, že vznikl trh. Nepochybně to má svá rizika, ale je to základní předpoklad jakéhokoli rozvoje. Alternativou je škemrat každý rok u státu o stovky milionů a miliardy. To je jednak nereálný nesmysl, jednak by to vedlo jen k tomu, že se všechno rozkrade, a co zbude, se proinvestuje tak, že se to v podstatě vyhodí z okna. Díky bohu, že je to tak, jak to je, a věřím, že jsme teprve na začátku.

Vracet se do doby, kdy ligový hráč bral 60 tisíc korun měsíčně a třináct ze šestnácti klubů mělo na přestupy rozpočet pět milionů korun za sezonu, může chtít jen člověk, který skutečně nic nechápe. Představitelé některých klubů tehdy byli tak zoufalí, že jim nezbývalo než podplácet a ovlivňovat výsledky. Neříkám, že nejsou žádná rizika. Rizika jsou na každém trhu a právě to z něj dělá trh. Bez rizika není trh. Bez rizika není pokrok. Tak to fungovalo už v Mezopotámii. A část lidí v českém fotbale to v roce 2026 pořád nechápe. Asi byli na semináři o Nerůstu.