I když budeme jíst zdravě, pravidelně se hýbat, správně spát a vyhýbat se stresu, nakonec nás zradí stárnutí buněk. Ty časem ztrácí svou funkčnost a to se projevuje chátráním orgánů nebo získáváním vrásek. Vědci v časopisu npj Aging nyní ovšem publikovali model, který ukázal, jak dlouho bychom žili, kdybychom právě buněčné stárnutí vyřešili – pokud by nás nepotkala nehoda, mohla by se délka života prodloužit z dnešních průměrných 79 let výrazně prodloužit. Po čase by nám ale jako první vypověděly službu mozek a srdce.

„Klíčovým zjištěním studie je objev podstatných rozdílů mezi typy tkání. Neurony a kardiomyocyty, které postrádají schopnost dělení, se ukázaly jako hlavní limitující faktory: když vyloučíme všechny ostatní příčiny stárnutí, samotné somatické mutace snižují teoretický medián dožití desetkrát,“ řekl ve zprávě jeden z autorů studie Evgeny Efimov.

Co to znamená? V lidských buňkách se časem hromadí odpad – především poškozené bílkoviny. Většinu problémů buňky vyřeší dělením, kdy vytvoří svou zdravější kopii. Ale při každém dělení se zkracují takzvané telomery neboli ochranné konce chromozomů, a jakmile jsou příliš krátké, nedokáží se buňky dál dělit, stárnou a umírají. A s nimi i my.

Pokud bychom ale buňky naučili bezchybné kopírování, měli bychom teoreticky přestat stárnout. Tento výhled ovšem kazí dva zmíněné orgány, tedy mozek a srdce. Problém je v tom, že mozkové buňky se neobnovují, neumí se totiž dělit, a tak schopnost bezchybného kopírování jejich stárnutí nevyřeší. A podobná situace se týká i srdce, konkrétně jeho buněk srdeční svaloviny kardiomyocytů, které zajišťují pumpování krve a také se během života neobnovují.

Nicméně „léčba“ buněčného stárnutí u ostatních orgánů není tak nemožná, jak by se mohlo zdát. Vědci z Harvardské univerzity nedávno dokázali zvrátit stárnutí buněk u myší, konkrétně těch očních. Než ale bude něco takového možné otestovat ve větší míře a na lidech, potrvá to ještě roky výzkumu.

V aktuální studii nicméně vědci vytvořili trochu jiný, ale o nic méně zajímavý model. Místo zkoumání celého stárnutí naráz se rozhodli zjistit, jak stárnou různé typy buněk a jaký biologický strop věku to vytváří. Vycházeli přitom z reálných dat sekvenování lidských tkání v různém věku.

Orgány jako játra, střeva nebo kůže by po vyřešení buněčného stárnutí mohly vydržet klidně i tisíce let, ale kvůli mozku a srdci se dožijeme maximálně 194 let, ale to jen za nejpříznivějších okolností, průměrně bychom tu byli 156 let.

Kdybychom ale vyřešili oba dva tyto orgány, dostali bychom se na hranici 1 759 let. V modelovém případě nestárnoucího člověka by náš věk byl totiž ohraničen jen statistickou pravděpodobností smrtelných nehod a zranění. Zkrátka bychom se jednou utopili v rybníku nebo vybourali v autě. Podle modelu vědců by nás taková smrtelná nehoda potkala průměrně právě v necelých 1 800 letech, ale nemusí přijít nikdy. „Tato práce je důležitá pro pochopení toho, které mechanismy stárnutí si zaslouží největší pozornost a investice,“ dodává hlavní autroka studie Ekaterina Khrameeva.

Řešení problémů se srdečními buňkami možná spočívá v laboratoři v uměle vytvořených buňkách. Před pár lety vědci takové vytvořili a úspěšně je v malé míře transplantovali opicím a prasatům. Studii publikoval vědecký časopis Korean Circulatin Journal. Zůstala ale velká zdravotní rizika a náhrada celého srdce nebyla možná.

U mozku stejnou cestou jít nemůžeme, protože kdybychom začali jeho části nahrazovat, přišli bychom o naše vzpomínky, a tedy i o nás samotné. Jedinou hypotetickou možností je přehrání mysli na disk počítače, ale to je ještě vzdálenější budoucnost než vytváření srdečních buněk. Zkrátka – i když se nám délka života možná ještě prodlouží, ani v blízké budoucnosti nemůžeme počítat s věčným životem.