Pětadvacet let budovala Lenka Helena Keonigsmark marketingové strategie pro giganty jako Wella, LEGO nebo Mattel. Zatímco řídila kampaně napříč střední Evropou a v byznysu byla známá jako „Lenka z Lega“, v soukromí prožívala jinou náročnou zkušenost: po narození syna s vážným handicapem hledala cestu, jak dát dostatek péče rodině a zůstat úspěšná ve své pracovní roli.

Své zkušenosti, spojené navíc s hledáním životní rovnováhy související s přibývající zralostí, sdílí řadu let veřejně na sociálních sítích. Za svou osvětovou činnost drží Cenu zmocněnkyně vlády pro lidská práva, vede vlastní Leadership akademii pro ženy a v roce 2022 založila humanitární centrum Dobrodějna.

„Pro nás ženy vlastně neexistuje ideální věk. Buď jsme moc mladé, nebo plánujeme děti, pak děti máme a pečujeme o ně a najednou jsme pro trh práce najednou staré. Vidím to tak, že padesátka je dnes nová třicítka, máme životní zkušenosti i rozvahu a náš pracovní vrchol může klidně přijít až v šedesáti,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch o zralosti, odhazování starých vzorců i o tom, proč podle ní pro firmy představují zkušení lidé ten největší a zatím často nevyužitý potenciál.

Když se žena blíží k padesátce, trh práce má občas tendenci ji nenápadně odepisovat. Je to z vašeho pohledu věk na restart, nebo už spíš na „dožití“ v nějaké klidné pozici?
Podle mě je to hlavně o nastavení hlavy. Lidé se v tomto věku dělí na dvě zásadní skupiny. Jedni mají pocit, že už mají splněno a v podstatě to mentálně balí. Ti druzí věří, že to nejlepší teprve přijde. Já patřím do té druhé. Pro řadu žen kolem mě, často ve vedení firem, přichází vrchol kolem šedesátky. Padesátka je dnes nová třicítka. Už nemusíte dětem „utírat zadek“, máte zkušenosti a najednou se objeví touha najít skutečný smysl.

Vy jste smysl dlouho nacházela v marketingu hraček. Jaké to bylo, když jste najednou přestala být „Lenkou z Lega“ a šla na volnou nohu?
Byl to proces. Roky jsem měla tuhle nálepku a po odchodu z korporátu přišla nejistota: „Kdo jsem teď?“ Navíc mě lidé kvůli mému synovi a filantropii vnímali tak, že už mám nejspíš vyděláno a mentoring dělám jen pro zábavu. Musela jsem vysvětlovat: „Moment, já potřebuju taky vydělávat, jsem profík.“ Musela jsem si postavit vlastní značku na zelené louce. Začátky mé Leadership akademie byly hlavně o tom podívat se na sebe novýma očima a hledat, co můžu lidem přinést jiného než dřív.

Byla svoboda na volné noze taková, jakou jste si představovala?
Je to dvojsečné. Najednou nad vámi nikdo nesedí a nedává vám úkoly, což je super, ale taky tam není nikdo, kdo by vám řekl, že to děláte dobře. Člověku najednou chybí ten pocit, že „někam patří“. Proto dnes dělám mentoring, aby si ženy v podobné situaci měly kde opřít hlavu. A těm, které o změně uvažují, radím: začněte budovat svou komunitu nebo web ještě v momentě, kdy v korporátu máte své jisté. Já to tak neudělala a ten náraz byl zbytečně tvrdý.

Měla jste strach, že restart nevyjde?
Jasně. Pamatuju si, jak jsem se v pět ráno na dovolené budila hrůzou, co budu dělat a jak uživím rodinu. Ten strach vámi úplně prostoupí. Ale pak si musíte říct: „Ok, prostě začnu a vykašlu se na dokonalost.“ Ta je v byznysu i v životě pastí. Buď jdete s kůží na trh s tím, co máte, nebo zapadnete.

Skrze svou akademii provázíte podobným procesem další ženy. Je vnitřní „audit“ v padesáti univerzální záležitost?
Naprosto. Velká část dam, se kterými pracuji, řeší to samé. Jsou to ženy, které 20 nebo 25 let jely jako šroubky. Kariéra, děti, rychlý návrat do práce, další děti, zase práce. Pořád v tom soukolí. A najednou je jim padesát a ptají se: „Chci dál sedět na těch stejných mítincích v korporaci, nebo chci dělat něco jiného?“ Hledají smysl, což samozřejmě ne vždycky znamená, že musejí dát výpověď. Někdy stačí jen změnit způsob práce nebo místo v rámci firmy.

Co je v takovém rozhodování nejtěžší?
Je to strach a taky staré vzorce. Je úplně fér si přiznat, že teď třeba nemůžu odejít, protože potřebuji peníze, jistotu nebo se zrovna rozvádím. Ale je důležité si to říct narovinu. Já se je snažím brzdit v radikálních emocích. Zažila jsem ženy, které s dlouholetou prací v afektu sekly ze dne na den a nebylo to dobré. Ten „život po životě“ v byznysu totiž není tak jednoduchý, jak se zdá z LinkedInu.

Jak tedy poznat, kdy je čas na změnu a kdy je to jen únava materiálu?
To je to nejtěžší. Často je pes zakopaný jinde než v práci. Moje heslo pro letošní rok je „změna starých vzorců“. Situace kolem se nezmění – vždycky potkáme pitomce, vždycky bude náročný šéf, vždycky se něco pokazí. Ale co můžeme ovlivnit, je naše reakce. K tomu patří i to, že se konečně přestaneme snažit být za každou cenu hodné holky. Celý život jsme naučené vyhovět všem, usmívat se, i když nás někdo v open-space válcuje, a pak se divíme, že nemáme respekt nebo jsme vyhořelé.

Sama dnes pracujete na marketingových projektech s lidmi, kteří jsou často o generaci mladší. Jak do světa startupového slangu zapadá vaše seniorita?
Jsem tam v roli jakéhosi prostředníka mezi dravým mládím a cíli majitelů. Mladí lidé jsou skvělí, kreativní, pořád se vzdělávají, ale mají tendenci začínat od prostředka. Řeší, jak bude vypadat reklama na TikToku, jak ji sestříhat a jak proleze algoritmem, ale už se neptají, kolik toho chceme prodat a jaká je návratnost. Do toho musíte vstoupit se senioritou a říct: „Moment, přátelé, co je náš cíl?“ A to už jsme zase zpátky u přidané hodnoty zralejšího věku.

Proč to firmy často nevidí a loví v mladších vodách?
Ano, loví v mladých vodách, které navíc ubývají. Přitom lidé s naší zkušeností už vědí, jak s kým mluvit, co kdo potřebuje slyšet a jak nechodit zbytečně do detailu, když se řeší byznys. My už se nepotřebujeme předvádět. Po genderových otázkách je to možná další balvan, který potřebujeme odvalit – ukázat firmám, že padesátníci tu budou dalších dvacet let, udrží kontinuitu a dokážou mladé kreativní nápady přetavit v reálný obrat.

Foto: Lenka Helena Keonigsmark

Lenka Helena Keonigsmark na křtu své knihy Budujte svou odolnost

Vaším velkým tématem je psychická odolnost, o které jste teď vydala i knihu. Co vás k ní přivedlo?
Hlavním tréninkovým hřištěm je pro mě život s postiženým synem. Když se vám narodí těžce postižené dítě, rozboří se vám svět. Jste v totální temnotě a říkáte si, že se z toho musíte probudit. Jenže neprobudíte. Musíte se postavit znovu na nohy a říct si: „Tak a dost, jak budeme fungovat dál?“ Tato zkušenost mě naučila smířit se s nevyhnutelným. Neovlivníme Trumpa, Ukrajinu ani inflaci. Můžeme ovlivnit jen svou reakci na vše kolem. V Mattelu za mnou za covidu chodili kolegové a říkali: „Ty s tím máš zkušenost, poraď nám, jak se z toho nerozsypat.“ Tam jsem se odolností začala víc zabývat.

Co vás v těch nejtěžších chvílích – ať už v soukromí, nebo v byznysu – drželo nad vodou?
Režim a disciplína. A taky schopnost radovat se z drobností. Velkých úspěchů přijde za život jen pár, ale malé radosti můžeme mít každý den.

Jak ve svém zápřahu – mentoring, akademie, filantropie, rodina – hledáte pro sebe rovnováhu?
Podle mě neexistuje v rámci jednoho dne, je to mýtus, za kterým se zbytečně ženeme. Jeden den jste víc manažerka, druhý den víc máma. Já se na to učím dívat z hlediska týdne. Pondělí a středy jedu bomby v práci, úterky a čtvrtky vyzvedávám děti dřív ze školy. Když se v pondělí večer bičujete, že jste byla málo s dětmi, akorát si ničíte zdraví i tu práci. Režim a disciplína jsou skvělé, ale musí v nich být i laskavost k sobě samé.

Změnila se s věkem i vaše definice úspěchu?
Zásadně. Dřív to byly tabulky a pozice. Dnes pro mě bylo neuvěřitelné „wow“, když jsem poprvé držela v ruce svou knihu. Je mi padesát a jsem spisovatelka! Úspěch je pro mě teď svoboda být autentická a moct říct, že se mám blbě, i když jsem zrovna držitelkou vládní ceny. Už se nepotřebuji předvádět a nikoho o ničem přesvědčovat. Lehkost bytí u mě přišla právě s tou padesátkou.